Bohém Casanova dostal za uši od českých sluhů. Když mu potrhali spodní prádlo, rozpoutal válku

Začátek 18. století nebyl v Benátkách nejlepší. V roce 1709 usedl na benátský trůn dóže Giovanni II. Cornaro. Byl to aristokrat z nejvyšších benátských kruhů a velmi zkušený diplomat, jehož hlavním cílem bylo udržet mír a neutralitu. Jenže osud mu nepřál. Osmanská říše vycítila slabost chřadnoucí republiky a v roce 1714 na Benátky bezohledně zaútočila. Pro starého dóžete to byla nechtěná válka. Ocitl se v pozici obránce, který s prázdnou státní pokladnou a s nedostatkem vlastních vojáků musel chránit samotné jádro republiky a životy jejích obyvatel před naprostým zničením.

Když pak v roce 1718 došlo k podepsání mírové smlouvy v Požarevaci, Cornaro věděl, že republika sice ztratila svá poslední zámořská území, ale město bylo zachráněno. Lidé si neuvěřitelně oddechli, protože byli z dlouhých let strachu, chudoby a neustálého válečného napětí totálně finančně i lidsky vyčerpaní. Toužili po jediném – konečně hodit starosti za hlavu, volně dýchat a začít si zase užívat života. Tento moment kolektivní úlevy vyvolal v celé společnosti obrovský hlad po zábavě a zapomnění, který město během několika málo let od základů proměnil.

Lidé nejprve začali hledat svobodu potají. Jakmile se večer setmělo a do úzkých uliček padl stín, začali aristokraté i chudí rybáři vytahovat škrabošky a masky na tajňačku. V nočním přítmí nikdo nikoho nepoznal. Bohatí páni se mísili s lůzou, urozené dámy mizely v přístavních krčmách a každý si dělal, co chtěl, beze strachu, že ztratí svou tvář nebo společenské postavení. Když benátská vláda viděla, jak nezkrotná tato noční móda je, nejprve se ji marně snažila zakazovat. Brzy jí ale došlo, že po všech těch letech válečného utrpení nemá smysl brát lidem i tuto jedinou radost. Uvědomila si, že než s lidskou touhou bojovat, je lepší mít vše pod kontrolou.

Zatímco ve zbytku Evropy panovníci své poddané stále svazovali přísnou morálkou a náboženským strachem, benátská vláda otočila kormidlo. Vydala oficiální zákony, kterými nošení masek s určitým omezením a jasnými pravidly uzákonila na neuvěřitelných sedm měsíců v roce. Tvář schovanou pod bílou maskou bauta doprovázenou černým pláštěm tak lidé začali zcela legálně nosit venku na ulicích, na mostech i v gondolách od podzimu až do jara. Tento systém se stal dokonalým sociálním smírem. Pod rouškou anonymity padaly veškeré předsudky. Vznešená hraběnka mohla bez obav podlehnout chudému studentovi a církevní hodnostáři legálně navštěvovali státní hazardní domy. Maska smazala rozdíly. V přítmí salonků teklo šampaňské proudem a hřích se stal vyhledávaným státním artiklem. Benátky se tak proměnily v jedno velké divadlo pod širým nebem, kde se nezkrotná touha po svobodě a rozkoši stala hlavním smyslem existence a novým náboženstvím.

Do tohoto fascinujícího světa, kde se pravda mísila se lží a hřích byl chráněn zákonem, se v pondělí 2. dubna 1725 narodil chlapec jménem Giacomo Girolamo Casanova. V té době už městu vládl nový dože Alvise Mocenigo III. Giacomova kolébka stála v benátské uličce Calle della Commedia, což bylo příznačné, protože divadlo měl doslova v krvi. Jeho matkou byla teprve sedmnáctiletá, ale uhrančivě krásná a nesmírně ambiciózní herečka Zanetta Farussi. Oficiálním otcem byl o generaci starší divadelník Gaetano Casanova, jenže v tehdejších Benátkách se nic neutajilo. Šuškalo se, že skutečným otcem chlapce byl vlivný a bohatý šlechtic Michele Grimani, majitel divadla, ve kterém Zanetta zářila. Pro malého Giacoma to byl ideální start do života. Narodil se do prostředí, kde se rodily ty nejšťavnatější drby.

Paradoxem je, že budoucí nejslavnější svůdník světa byl jako dítě neduživý, trpěl neustálým krvácením z nosu a okolí ho kvůli jeho zamlklosti považovalo za trochu zaostalého.

Když mu bylo osm let a běžní lékaři si s ním už nevěděli rady, vzala ho jeho milovaná babička Marzia k vyhlášené benátské čarodějnici. Stará žena chlapce zavřela do temné komory. Začadila ho vonnými bylinkami a provedla tajemný rituál, který měl chlapce uzdravit. Zda tehdy zafungovala skutečná magie, nebo jen síla přírody, se už nedozvíme, ale od té doby se z neduživého dítěte začal bleskově klubat mladík s nezkrotnou energií.

Giacomo měl totiž mimořádný intelekt a paměť, která jeho okolí fascinovala. Už v pouhých dvanácti letech opustil rodné město a odešel studovat na univerzitu do blízké Padovy. Původně ho rodina směřovala k bezpečné a prestižní kariéře v církvi a mladý Casanova dokonce v šestnácti letech přijal nižší kněžské svěcení. Jenže představa upjatého života v klerice se tloukla s jeho divokou náturou a s prostředím, ze kterého vzešel. Místo teologických spisů ho mnohem více lákaly hazardní hry, drahé oblečení, do kterého investoval vypůjčené peníze, a především první milostné pletky. Když ho poprvé společně svedly dvě mladé sestry Nanetta a Marta, Giacomo definitivně pochopil, že jeho pravým chrámem nebudou chladné zdi kostela, ale ložnice krásných žen.

Církev s ním brzy ztratila trpělivost, a když se kvůli dluhům a postelovým aférám ocitl poprvé za mřížemi, jeho slibná církevní kariéra skončila dřív, než vůbec začala. Mladý dobrodruh se však nenechal zlomit. Rychle vsadil na svůj šarm i bleskový intelekt a začal žít životem nespoutaného světoběžníka. V rodném městě chvíli hrál na housle v divadelním orchestru, chvíli se živil jako voják, finanční poradce nebo dokonce vládní špion. Aby si v urozené společnosti zajistil větší prestiž, začal na svých cestách po Evropě vystupovat pod vymyšleným titulem jako rytíř ze Seingaltu. Tento šlechtický přívlastek mu otevíral dveře do nejvyšších aristokratických salonů, kde fascinoval muže svými hlubokými znalostmi vědy i literatury a ženy nevídanou elegancí, s níž se jim dokázal dvořit.

Tato divoká jízda a bezstarostný život však v roce 1755 narazily na tvrdou realitu. V Benátkách si na něj totiž definitivně došlápla obávaná státní inkvizice. Strážcům morálky došla trpělivost s jeho provokativním volnomyšlenkářstvím, neustálými hazardními dluhy a především s milostnými aférami, které pěstoval s vdanými ženami z nejvlivnějších politických kruhů. Giacomo byl zatčen a uvězněn v nejobávanějším žaláři republiky, v takzvaných Olověných komorách přímo pod střechou Dóžecího paláce. Z těchto cel, kde v létě panovalo nesnesitelné horko z rozpálených olověných plátů, se do té doby nikomu nepodařilo uniknout.

Casanova však nezoufal a s pomocí propašovaného železného hrotu a spřízněného mnicha ze sousední cely naplánoval jeden z nejnapínavějších útěků v dějinách, kdy se prořezali stropem a po nebezpečně strmé střeše paláce uprchli do nočního města a odtud za hranice, což z něj přes noc udělalo celebritu po celé Evropě.

Po svém slavném útěku z vězení dorazil Casanova do Paříže s prázdnou kapsou, ale s hlavou plnou geniálních nápadů. Francouzská pokladna byla tehdy kvůli válkám úplně na dně a král Ludvík XV. nutně potřeboval peníze na dostavbu vojenské školy. Casanova, který měl skvělé matematické myšlení, navrhl francouzským ministrům revoluční plán na založení první legální státní loterie. Aby lidi nalákal, poradil králi, ať veřejně vystaví obrovské hromady peněz. Plán vyšel dokonale. Pařížané začali šíleně sázet a Casanova jako zakladatel pohádkově zbohatl. Najednou měl peněz víc, než dokázal spočítat, pořídil si luxusní kočár, drahé šaty a pronajal si honosné sídlo.

Jenže Casanova byl rozený dobrodruh, nikoli systematický podnikatel. Své obrovské jmění nedokázal udržet a přišel o všechno kombinací špatných investic a vlastní neukojitelné touhy po luxusu. Založil sice textilní továrnu, kterou ale neuměl řídit, a navíc ji proměnil ve svůj soukromý harém, kde mladé dívky bezhlavě zasypával drahými dary. Když se k tomu přidaly jeho neustálé prohry v hazardu, jeho pařížské impérium se během pár let totálně sesypalo a on musel z Francie doslova utéct, aby neskončil v dlužnickém vězení.

I když byl v tu chvíli opět bez peněz, neztratil svou drzost a vymyslel další geniální trik. Začal o sobě prohlašovat, že rozumí okultním vědám, alchymii a kabale. V Paříži takto rafinovaně obelhal nesmírně bohatou a stárnoucí šlechtičnu, markýzu d'Urfé, která byla posedlá mysticismem. Namluvil jí, že díky svým magickým rituálům dokáže zařídit, aby se její duše převtělila do těla mladého chlapce. Důvěřivá markýza mu za tyto sliby roky platila astronomické částky a financovala jeho cesty. Casanova tak mohl dál cestovat po Evropě jako bohatý kavalír a do svých memoárů si později pečlivě zapsal milostné románky s více než stovkou dam ze všech společenských vrstev, které okouzloval svým bleskovým intelektem a nevídaným galantním dvořením.

S finančním zázemím od staré markýzy dorazil v roce 1765 až do dalekého Petrohradu. Do Ruska jel vydělat peníze. A tak se carevně v petrohradských zahradách pokusil prodat svůj osvědčený pařížský plán na státní loterii. Jenže Kateřina byla neobyčejně inteligentní a tvrdá panovnice. Jeho finanční návrh chladnokrevně smetla se stolu, protože nechtěla v zemi podporovat hazard. Místo románku nebo obchodu z toho nakonec byla série fascinujících intelektuálních debat o filozofii, vědě a reformě kalendáře. Casanova byl z carevny unesený, ale z Ruska odjížděl s prázdnou kapsou, protože na tuhle ženu žádný z jeho triků neplatil. Bylo to jasné znamení, že ani jeho šarm není všemocný.

Ještě předtím, než se nad jeho osudem začala stahovat mračna, však v Londýně utržil jednu naprosto neuvěřitelnou a potupnou lekci, která jeho mužské ego poprvé srazila na kolena. V roce 1763 se totiž bezhlavě zbláznil do teprve sedmnáctileté kurtizány jménem Marianne de Charpillon.

Giacomo s Marianne

Mladá dívka byla mistrná manipulátorka a rozhodla se, že slavného svůdníka, kterému do té doby žádná neodolala, vytrestá. Celé týdny ho rafinovaně tahala za nos. Casanova ji zasypával drahými šperky, platil za ni dluhy a Marianne mu pokaždé slibovala vášnivou noc, ze které se ale v poslední vteřině vždycky lstivě vykroutila. Giacomo byl z neustálého odmítání tak zoufalý a ponížený, že v záchvatu frustrace dokonce vážně uvažoval o skoku do řeky Temže. Když mu konečně došlo, že z něj tahle teenagerka udělala největšího hlupáka v Anglii, vymyslel bizarní pomstu. Koupil na trhu papouška a celé dny ho trpělivě učil větu, že slečna Charpillon je ještě větší lehká žena než její matka. Ptáka pak v kleci vystavil na nejrušnější londýnské burze, kde kolem chodila celá smetánka. Papoušek urážku neúnavně vykřikoval do okolí, z čehož mělo město obrovskou legraci, ale sám Casanova v duchu věděl, že právě v Londýně jeho pověstný šarm utržil první smrtelnou ránu.

A právě s touto jizvou na egu a s vědomím, že jeho zlatá éra definitivně skončila, zasáhl osud v podobě mladého českého aristokrata. V roce 1785 se unavený a chudý Casanova v Paříži na recepci u benátského velvyslance seznámil s hrabětem Josefem Karlem z Valdštejna. Valdštejn byl tehdy třicetiletý, nesmírně vzdělaný a zcestovalý muž, který hltal historky o dobrodružstvích a charismatického starého světoběžníka si okamžitě oblíbil. Když viděl, v jak zuboženém stavu se slavná legenda bez peněz a domova nachází, nabídl mu bezpečné útočiště. Pozval ho na svůj severočeský zámek Duchcov a nabídl mu tam místo zámeckého knihovníka za stálý plat.

Muž zvyklý na benátský luxus, horké noci a slunnou Itálii se musel vydat na cestu neuvěřitelně daleko, do chladného severočeského Duchcova, kde o italskou krásu tehdy věru nezavadil. Poháněl ho však čirý pud sebezáchovy. Casanova byl v té době už stárnoucí, unavený šedesátník, kterého kvůli dluhům a skandálům vyhnali z rodných Benátek i z většiny evropských metropolí. Ztrácel zuby i šarm a na stará kolena mu reálně hrozilo, že skončí jako žebrák na ulici. Valdštejn mu nabídl teplé jídlo a střechu nad hlavou. Duchcov tak pro něho nebyl vysněným rájem, ale spíše luxusním exilem a bezpečným přístavem, kde mohl přežít zbytek svých dní.

Humorným paradoxem zůstává, že kdyby Casanova žil o dvě stě let později, možná by to z Duchcova neměl daleko na pověstnou silnici E55, která severní Čechy proslavila úplně jiným druhem lechtivé zábavy. Koncem osmnáctého století však musel vzít zavděk komnatami severočeského zámku, kde pro něho nastalo hotové kulturní i gastronomické peklo. Místo benátských mořských plodů mu kuchaři servírovali těžkou českou stravu, po které ho neustále bolel žaludek, a zdejší sychravé počasí mu vůbec nedělalo dobře na jeho revma.

Největším zdrojem úsměvných historek se stala jeho nepřetržitá válka s místním zámeckým služebnictvem. Čeští sluhové, v čele se zámeckým správcem Feltzem a prostořekou služebnou Dorotou, nemohli namyšleného, ješitného a náladového italského starce vystát. Casanova totiž i v zapadlém severočeském podhradí tvrdošíjně vyžadoval, aby se s ním jednalo jako s velkým pařížským kavalírem a vznešeným rytířem ze Seingaltu. Jenže pro místní personál byl jen podivným cizincem, který mluvil cizími jazyky, neustále si na něco stěžoval, a jeho dřívější sláva jim byla k smíchu.

Služebnictvo mu proto s neskrývanou škodolibostí dělalo neuvěřitelné každodenní naschvály, které stárnoucího bonvivána spolehlivě vytáčely doběla. Když ráno usedl ke snídani, schválně mu nosili kávu studenou a polévku přesolenou. Pokud kuchař připravil špatné makaróny, Giacomo zuřil a služebnictvo se mu smálo do očí.

snídaně se studenou kávou a přesolenou polévkou

Zámecký personál dobře věděl, jak moc Ital lpí na svém kontaktu s okolním světem, a tak mu záměrně schovával, zdržoval nebo dokonce ztrácel přicházející dopisy od jeho evropských přátel. Vrcholem všeho byla situace, kdy sluhové objevili jeden z jeho starších portrétů. Místo úcty k slavné tváři ho s hlasitým smíchem vzali a přibili přímo na dřevěná vrata zámeckého záchodu, což hrdého Itala po bleskovém zjištění málem přivedlo k infarktu a vyvolalo to na zámku několikadenní hysterický křik.

Celá tato žabomyší válka nakonec vyvrcholila slavným a naprosto absurdním konfliktem o jeho milované krajkové spodní prádlo, vyšívané kapesníky a hedvábné košile. Pro Casanovu byl jeho drahý, byť už trochu omšelý luxusní šatník poslední hmatatelnou připomínkou zašlé slávy z versailleských salonů. Když mu sluhové při praní jeho nejjemnější krajky ukradli a ty zbylé schválně potrhali nebo špatně vyprali, Giacomo ztratil veškeré zábrany.

Giacomo se rozčiluje nad roztrhaném krajkovém prádle

Rozpoutal na zámku masivní vyšetřování, jako by šlo o mezinárodní spiknutí nebo velezradu. V záchvatu absolutního zoufalství a vzteku začal sepisovat desítky stránek dlouhé, emotivní stížnosti samotnému hraběti Valdštejnovi. V těchto listech s až komickou precizností do nejmenších detailů rozebíral každou chybějící nitku, zničený lem na košili a ztracený kapesník, přičemž personál obviňoval z barbarského ničení kultury.

I přes toto neustálé kňourání, věčné hádky a dětinské naschvály se služebnictvem však měl tento duchcovský exil pro zbytek světa jednu obrovskou výhodu. Starý svůdník se v severočeské izolaci, obklopen lidmi, kteří jím pohrdali, strašlivě a nesnesitelně nudil. Neměl tu žádné urozené dámy ke svádění ani kasina, kde by mohl utrácet peníze. A právě z této hluboké nudy, samoty a spalující touhy utéct před drsnou českou realitou zpět do voňavých benátských nocí vzal v duchcovské knihovně do ruky pero. Sedl ke stolu a začal sepisovat své monumentální, lechtivé a otevřené Paměti. Český venkov a jízliví sluhové tak vlastně zachránili jeho odkaz pro další generace, protože nebýt Duchcova a jeho utrpení, svět by na hříchy Giacoma Casanovy už dávno zapomněl.

Giasomo sepisuje své životní Paměti

Giacomo Casanova nakonec na Duchcově prožil celých třináct let a na tomto severočeském zámku 4. června 1798 ve věku sedmdesáti tří let také zemřel. Jeho poslední slova prý zněla: „Žil jsem jako filozof a umírám jako křesťan.“ Pohřben byl u zdejšího kostela svaté Barbory. Jeho hrob sice časem zmizel a přesné místo odpočinku zůstává záhadou, ale díky duchcovským vzpomínkám se jeho jméno stalo nesmrtelným.

Když dnes kdokoli na světě vysloví slovo Casanova, nevybaví se mu ubohý starý knihovník hádající se o drahé prádlo, ale věčný symbol svobody, šarmu a nespoutané touhy po životě.

Jak žil, tak i skončil.

https://www.venetoinside.com/en/news-and-curiosities/the-bauta-the-mystery-mask

https://historiamag.com/mask-wearing-and-crime-in-renaissance-venice/

https://noma.org/behind-mask-18th-century-venice/

https://www.youtube.com/watch?v=cA-nxCH1RA0

https://en.wikipedia.org/wiki/Giovanni_II_Cornaro

https://cs.wikipedia.org/wiki/Giacomo_Casanova#/media/Soubor:Casanova_ritratto.jpg