Toužím zastavit čas a jenom si sáhnout na fluidum, které má smlouvu s věčností. Historie horologie

Touha pozorovat oblohu, sledovat tvary mraků a jejich stále se měnící podoby, v noci se dívat na hvězdy, a když se zadaří, tak i na padající perseidy, mě provází odjakživa. Je to můj odpočinek. Sednout si a na nic nemyslet. Zastavit čas.

Možná právě tehdy si člověk nejvíc uvědomí, jak nepatrný proti vesmíru vlastně je. Slunce vychází každý den, hvězdy se vracejí na stejná místa a Měsíc se znovu proměňuje v pravidelném rytmu, který trvá miliony let. Lidé od pradávna toužili ten neviditelný řád pochopit, zachytit a změřit. A právě z této touhy vznikly první časomíry.

Lidé nejprve určovali čas podle přírody a pohybu vesmírných těles. Pozorovali východ a západ Slunce, proměny Měsíce i pohyb hvězd, podle nichž poznávali část noci, roční období i správný čas k setbě nebo sklizni. Později vznikly první časomíry — sluneční, vodní, svíčkové a přesýpací hodiny, které pomáhaly plynutí času přesněji odměřovat. Na konci 13. století se v Evropě objevily první mechanické hodiny poháněné strojem s ozubenými koly a závažím. Samotný čas a pohyb nebeských těles určuje vesmír, člověk pouze tvořil stále přesnější nástroje k jeho měření.

Na úplném začátku lidé žádné hodiny neměli. Čas určovali pouze pozorováním přírody. Dívali se na Slunce, Měsíc a hvězdy a všímali si, že se jejich pohyb stále opakuje.

Slunce určovalo den. Měsíc určoval delší období a hvězdy pomáhaly poznat roční dobu i část noci. To byla nejstarší forma měření času vůbec.

Teprve později začal člověk vyrábět skutečné hodiny. Nejprve sluneční hodiny, které pracovaly se stínem. Po nich přišly vodní hodiny, kde čas odměřovala vytékající voda. Následovaly svíčkové hodiny, u nichž čas ukazovalo postupné hoření svíčky, a přesýpací hodiny s padajícím pískem.

Lidé pozorovali Slunce už v pravěku, dávno před vznikem prvních civilizací. Slunce představovalo nejvýraznější pravidelný jev na obloze. Každý den vycházelo a zapadalo, v zimě bylo nízko a v létě vysoko.

Lovci a první zemědělci si postupně všimli, že Slunce během roku nevychází stále na stejném místě. V létě se objevovalo více na severovýchodě, v zimě více na jihovýchodě. Stejně tak se měnilo místo západu. Podle toho poznávali příchod ročních období.

První zemědělské společnosti už potřebovaly přesněji určovat dobu setby a sklizně. Proto začaly sledovat délku dne i výšku Slunce nad obzorem. Všímaly si okamžiků, kdy byl den nejdelší nebo nejkratší. Tak vzniklo pozorování slunovratů.

Ve starověku lidé stavěli kamenné kruhy, chrámy a svatyně nasměrované na východ Slunce v určité části roku. Například Stonehenge je spojován se sledováním letního slunovratu. Při východu slunce pronikají paprsky přesně mezi kameny do středu stavby.

Egypťané sledovali pohyb Slunce kvůli kalendáři i náboženství. Slunce pro ně představovalo božskou sílu. Chrámové stavby bývaly orientované podle jeho pohybu a dopadu slunečních paprsků.

Postupně si lidé začali všímat i stínů. Zapíchnutý kůl vrhal během dne různě dlouhý a různě otočený stín. Právě odtud vznikl princip prvních slunečních hodin.

Lidé po tisíce let sledovali, jak Slunce každé ráno vychází na východě, během dne putuje po obloze a večer mizí na západě. Proto působilo naprosto přirozeně přesvědčení, že obíhá kolem Země. Země se člověku zdála nehybná, zatímco Slunce, Měsíc i hvězdy se viditelně pohybovaly nad jeho hlavou.

Ve starověku i ve středověku proto převládal geocentrický názor, podle něhož Země představovala střed vesmíru. Tento model podrobně rozpracoval řecký astronom Klaudios Ptolemaios ve 2. století. Jeho představa ovlivňovala Evropu více než tisíc let.

Představa „placaté Země“ bývá dnes často zjednodušovaná. Už starověcí Řekové věděli, že Země má kulatý tvar. Například Aristotelés upozorňoval na kulatý stín Země při zatmění Měsíce a na změny hvězd při cestování krajinou. Ve středověké vzdělané Evropě byla kulatá Země také známá. Spor se vedl hlavně o to, co kolem čeho obíhá.

Teprve v 16. století vystoupil Mikuláš Koperník s názorem, že Země obíhá kolem Slunce. Později jeho myšlenky podpořili další astronomové pozorováním oblohy pomocí dalekohledů.

Lidé ve starověku pozorovali Měsíc velmi pečlivě, protože jeho proměny byly dobře viditelné pouhým okem. Každou noc vypadal jinak. Jednou jako tenký srpek, později jako polovina kruhu, potom jako jasný úplněk. Nakonec opět ubýval a na několik nocí zmizel z oblohy úplně.

Právě toto pravidelné opakování patřilo k nejstarším způsobům měření času. Lidé zjistili, že se jednotlivé fáze stále vracejí ve stejném pořadí. Od jednoho novoluní k druhému uplynula přibližně stejná doba. Díky tomu začali počítat celé měsíce.

Ve starověké Mezopotámii sledovali kněží Měsíc z vrcholů chrámových staveb. Zapisovali první objevení nového srpku po novoluní i den úplňku. Podle Měsíce určovali začátek nového měsíce v kalendáři.

Staří Egypťané spojovali Měsíc s náboženskými obřady a s počítáním času mezi jednotlivými slavnostmi. V některých obdobích sledovali, kolik nocí zbývá do úplňku, protože jasný Měsíc osvětloval krajinu a usnadňoval noční pohyb.

Řekové si všimli, že Měsíc ovlivňuje moře. Pozorovali pravidelné střídání přílivu a odlivu. Také sledovali zatmění Měsíce, která působila velmi tajemně. Krvavě zbarvený Měsíc během zatmění vyvolával strach a býval považován za znamení důležitých událostí.

Ve starověku měl Měsíc zvláštní postavení i proto, že se pohyboval rychleji a viditelněji než hvězdy. Jeho proměny mohl sledovat každý člověk bez jakýchkoli přístrojů. Proto se stal jedním z nejstarších přirozených ukazatelů času.

Lidé začali pozorovat hvězdy už v pravěku. Noční obloha se totiž během roku měnila pravidelně. Některé hvězdy a souhvězdí se objevovaly vždy ve stejnou roční dobu. Díky tomu dokázali určovat období roku i část noci.

Velmi důležité bylo pozorování takzvaného heliakického východu hvězd. To znamenalo okamžik, kdy se určitá hvězda po delší době znovu objevila krátce před východem Slunce.

Ve starověkém Egyptě sledovali hvězdu Sirius. Když se po období neviditelnosti objevila nad ranním obzorem, znamenalo to příchod nilských záplav. Právě na nich závisel život celé země. Egypťané proto spojovali Sirius s počátkem nového roku.

Lidé si také všimli, že některé hvězdy během noci opisují po obloze pravidelné dráhy. Podle jejich polohy dokázali odhadnout, kolik času zbývá do svítání. Námořníci a karavany používali hvězdy k orientaci při cestování.

V Mezopotámii vystupovali na vrcholy chrámových věží kněží-hvězdáři. Pozorovali pohyb hvězd, zapisovali jejich polohu a vytvářeli první astronomické záznamy. Právě tehdy vznikala jedna z nejstarších systematických pozorování noční oblohy.

Velký význam měla souhvězdí. Lidé viděli, že se například některé skupiny hvězd objevují v zimě a jiné v létě. Noční obloha proto fungovala jako obrovský kalendář.

Ve starověku působily hvězdy tajemně a posvátně. Jejich pravidelnost vytvářela dojem dokonalého řádu, který přesahoval lidský svět.

První sluneční hodiny vznikly ve starověkém Egyptě přibližně kolem roku 1500 př. n. l. Egypťané používali jednoduché kamenné nebo dřevěné přístroje, které pracovaly se stínem vrhaným Sluncem.

Za jeden z nejstarších známých přístrojů na měření času podle stínu se považuje egyptský nález z Údolí králů. Šlo o podlouhlou tyč s příčnými značkami. Přístroj se ráno orientoval jedním směrem a odpoledne obracel. Podle pohybu stínu se určovala část dne.

Později sluneční hodiny zdokonalili Babyloňané a hlavně Řekové. Řecký astronom Anaximandros bývá spojován s rozšířením gnómonu v 6. století př. n. l. Gnómon představoval svislou tyč, jejíž stín ukazoval čas i pohyb Slunce během roku.

Římané potom rozšířili sluneční hodiny po celé říši. Umisťovali je na náměstí, do vil i veřejných lázní. Ve městech se staly běžnou součástí každodenního života.

Princip zůstával stále stejný: Slunce vrhalo stín a jeho poloha ukazovala denní dobu.

Po slunečních hodinách přišly další způsoby měření času, které fungovaly i v noci nebo za špatného počasí.

Velmi staré byly vodní hodiny — klepsydry. Ty vznikly pravděpodobně v Egyptě kolem 16.–15. století př. n. l. Voda pomalu odkapávala z nádoby malým otvorem a podle klesající hladiny se určoval čas. Egypťané je používali hlavně v chrámech při náboženských obřadech.

Později vodní hodiny zdokonalili Řekové a Římané. Některé měly složité mechanismy, pohyblivé figurky nebo zvukové signály. Řecký inženýr Ktésibios ve 3. století př. n. l. vytvořil velmi propracované vodní hodiny s ozubenými koly a automatickými prvky.

Dalším typem byly přesýpací hodiny. Ty se rozšířily hlavně ve středověku. Jemný písek protékal úzkým otvorem mezi dvěma skleněnými baňkami. Často je používali námořníci.

Vodní hodiny přišly po slunečních hodinách a představovaly obrovský pokrok, protože fungovaly i v noci. Ve starověku je používali hlavně Egypťané, později Řekové a Římané.

Nejstarší známé vodní hodiny vznikly ve starověkém Egyptě asi v 16.–15. století př. n. l. Říkalo se jim klepsydry. Šlo o nádobu s malým otvorem na dně. Voda z ní pomalu vytékala a hladina uvnitř nádoby postupně klesala. Na vnitřních stěnách byly vyznačené rysky. Podle nich lidé poznali, kolik času uplynulo.

Vodní hodiny bývaly často umístěné v chrámech. Kněží podle nich určovali čas náboženských obřadů během noci. Ve starověkém Egyptě mělo přesné měření času velký význam hlavně pro náboženství a astronomická pozorování.

Řekové později vodní hodiny výrazně zdokonalili. Voda už pouze neodkapávala, ale začala pohybovat jednoduchými mechanismy. Ve 3. století př. n. l. vytvořil řecký mechanik Ktésibios složitější vodní hodiny s plováky, ozubenými koly a pohyblivými částmi. Některé dokonce vydávaly zvuky nebo automaticky ukazovaly čas pomocí ukazatele.

V antickém Řecku používaly vodní hodiny i soudy. Když člověk mluvil před soudem, voda odkapávala z nádoby a určovala délku jeho řeči. Jakmile voda vytekla, čas skončil.

Vodní hodiny představovaly první skutečně pravidelné měření času nezávislé na slunci. Proto patřily k největším technickým vynálezům starověku.

Svíčkové hodiny se používaly hlavně v Číně, Japonsku a později i ve středověké Evropě.

Princip byl jednoduchý: na svíčce byly vyznačené značky. Jak svíčka hořela a vosk ubýval, bylo možné sledovat plynutí času. Některé svíčky měly zapíchané kovové hřebíčky. Když vosk dohořel k určitému místu, hřebíček vypadl na kovovou podložku a zazvonil.

První zmínky o svíčkových hodinách pocházejí z Číny asi ze 6. století. V Anglii bývá se svíčkovými hodinami spojován král Alfred Veliký v 9. století. Podle kronik používal svíce rozdělené na časové úseky, aby mohl měřit délku modliteb a práce.

Lidé tehdy postupně hledali způsoby, jak měřit čas i bez Slunce. Každý nový typ hodin představoval krok k přesnějšímu ovládnutí času.

Písek se pomalu přesýpal úzkým hrdlem skleněné nádoby a člověk sledoval, jak mu mezi prsty utíká čas. Přesýpací hodiny patřily k nejjednodušším, ale zároveň k nejspolehlivějším způsobům měření kratších časových úseků. Na rozdíl od slunečních hodin fungovaly i v noci a oproti vodním hodinám je nerozhodil ani pohyb lodi na rozbouřeném moři. Právě proto se staly nepostradatelným pomocníkem námořníků, mnichů i řemeslníků.

Přesný původ přesýpacích hodin zůstává dodnes nejasný. Ve starověku lidé používali hlavně vodní hodiny, protože výroba jemného skla s velmi úzkým otvorem představovala technicky náročnou práci. Jednoduché pokusy s přesypáváním jemného materiálu sice existovaly už dříve, skutečné přesýpací hodiny se ale výrazněji rozšířily až ve středověké Evropě kolem 14. století.

Nejstarší známé vyobrazení přesýpacích hodin pochází z roku 1338. Objevuje se na fresce italského malíře Ambrogia Lorenzetti ve městě Siena. Postava představující střídmost drží v ruce právě přesýpací hodiny, které už tehdy symbolizovaly plynutí času i pomíjivost lidského života.

Rozšíření přesýpacích hodin umožnil především rozvoj sklářství. Bylo potřeba vytvořit dvě skleněné baňky spojené velmi úzkým hrdlem, kterým písek protékal pravidelnou rychlostí. Právě přesnost tohoto otvoru rozhodovala o tom, zda hodiny měřily čas správně.

Ve 14. a 15. století si přesýpací hodiny oblíbili hlavně námořníci. Vodní hodiny na lodích ztrácely přesnost, protože voda se při pohybu moře rozlévala. Písek naopak protékal mnohem stabilněji. Námořníci proto pomocí přesýpacích hodin měřili délku směn, určovali rytmus práce posádky i dobu plavby.

Postupně se přesýpací hodiny rozšířily také do klášterů, dílen a domácností. Odrážely čas modliteb, práci v kuchyni i délku různých řemeslných úkonů. Nepatřily mezi luxusní předměty, přesto se staly součástí každodenního života na dlouhá staletí.

Přesýpací hodiny získaly i silný symbolický význam. Pomalu padající písek připomínal lidský život, který se nedá zastavit ani vrátit zpět. Proto se objevovaly na obrazech, náhrobcích i v rukou postav představujících smrt nebo samotný čas. Stačilo otočit skleněnou nádobu a vše začalo znovu — stejně pravidelně, stejně tiše a stejně neúprosně.

Po vodních, svíčkových a přesýpacích hodinách přišel největší převrat v dějinách měření času — mechanické hodiny.

Ty vznikly v Evropě přibližně na konci 13. století. Přesný vynálezce znám není. Nejčastěji se jejich vznik spojuje s kláštery v Anglii, Francii a severní Itálii. Právě mniši potřebovali přesně určovat časy modliteb během dne i noci.

První mechanické hodiny ještě nevypadaly jako dnešní hodiny s ciferníkem. Šlo o velké železné stroje s ozubenými koly a závažím. Čas oznamovaly hlavně zvonem. Odbíjely určité hodiny, aby je slyšelo celé město nebo klášter.

Klíčovou součástí byl takzvaný krokový mechanismus. Ten zpomaloval pohyb ozubených kol a umožnil pravidelné odměřování času. Pohon zajišťovalo těžké závaží zavěšené na laně. Jak pomalu klesalo dolů, pohánělo celý mechanismus.

Ve 14. století se začaly objevovat velké věžní hodiny na radnicích a kostelech. Města je považovala za symbol bohatství a technické vyspělosti.

Později přišly astronomické hodiny. Ty kromě času ukazovaly pohyb Slunce, Měsíce, znamení zvěrokruhu i církevní kalendář. Nejznámějšími v Čechách jsou Pražský a Olomoucký orloj z počátku 15. století.

V 15. a 16. století se mechanické hodiny zmenšovaly. Díky pružinám už nemusely používat těžká závaží. Objevily se první stolní a později kapesní hodinky. Ty nosili hlavně šlechtici a bohatí obchodníci.

Velký pokrok přinesl nizozemský vědec Christiaan Huygens roku 1656. Sestrojil kyvadlové hodiny, které byly mnohem přesnější než starší mechanismy.

Mechanické hodiny se během dalších staletí stále zdokonalovaly. Po kyvadlových hodinách přišly přesnější kapesní a později náramkové hodinky. Ve 20. století začaly klasické mechanické stroje doplňovat elektrické a křemenné hodiny využívající chvění krystalu.

Nejvyšší přesnosti nakonec dosáhly atomové hodiny, které měří čas podle kmitání atomů a odchýlí se přibližně o jednu sekundu za miliony let. Člověk tak dokázal změřit čas s téměř neuvěřitelnou přesností.

Hodiny člověk sestrojil. Čas však plyne dál po svém

bm

https://www.google.com/search?client=opera&q=Olomoucký+orloj&sourceid=opera&ie=UTF-8&oe=UTF-8

https://cs.wikipedia.org/wiki/Staroměstský_orloj

https://www.google.com/search?client=opera&q=historie+časomíry&sourceid=opera&ie=UTF-8&oe=UTF-8

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vodní_hodiny

https://www.walter-fendt.de/html5/acz/starposition_cz.htm

https://informaceohodinkach.blogspot.com/2012/04/svickove-hodiny.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kyvadlové_hodiny