Duchovní život byl pro sv. Anežku Českou doslova vykoupením. Její dětství nebylo pro slabé povahy

Za vlády Přemysla Otakara I. ( 1197 - 1230 ) došlo k zásadnímu posílení postavení českého státu, který se proměnil v dědičné království a významnou středoevropskou mocnost. Díky obratné diplomatické politice a využití bojů o říšský trůn získal v roce 1212 od Fridricha II. Zlatou bulu sicilskou, která zaručovala dědičný královský titul, nezávislost na říšských institucích a potvrzovala hranice státu

Na počátku jeho vlády nebyla situace zdánlivě tak klidná. O český trůn se vedly spory mezi členy rodu Přemyslovců a země byla vtahována do zápasů o římský trůn. Přemysl Otakar I. dokázal tuto nejistotu využít ve svůj prospěch. Podporoval střídavě různé kandidáty na císaře a za svou podporu získával výhody.

Zásadním okamžikem bylo vydání Zlaté buly sicilské roku 1212. Tímto dokumentem bylo potvrzeno, že český panovník je králem dědičně, nikoli jen z vůle císaře. České království tak získalo pevnější postavení v rámci Svaté říše římské.

Uvnitř země se Přemysl Otakar I. opíral o šlechtu i církev a upevňoval svou moc. Zakládaly se kláštery, rozvíjela se správa země a dvůr se stával centrem politického rozhodování.

V této době se také více uplatňovala sňatková politika. Děti panovníka, včetně Anežky České, byly zapojovány do sňatkové politiky, která měla posílit postavení rodu mezi evropskými vládci.

České království tak za jeho vlády přešlo z období nejistoty k pevnějšímu postavení a stalo se respektovanou součástí evropské politiky.

Zásnuby Anežky České s polským princem Konrádem, synem slezského knížete Jindřicha I. Bradatého, směřovaly k upevnění vztahů mezi Přemyslovci a slezskými Piastovci. Slezsko představovalo důležité území na severní hranici českého státu, a právě zde bylo potřeba zajistit klid a jistotu. Takové spojení mělo přinést stabilitu, posílit vzájemnou důvěru a upevnit postavení Přemysla Otakara I. v širším prostoru střední Evropy. Anežčin sňatek měl být krokem, kterým by se chránily hranice a upevnilo by se politické postavení země. Jenomže čáru přes rozpočet udělalo nečekané úmrtí polského prince a Anežka musela čelit dalším možnostem zásnub.

Zajímalo ale někoho, jak se taková malá holčička cítila? Po čem toužila a co ji trápilo? Všechny historické informace o komkoli jsou vždy ploché, jednoduché, nikde se člověk nedozví o emocích. A vzhledem ke své fantazii a představivosti jsem si dokázala představit jednoduchou situaci při vyklízení věcí po Anežčině smrti. Řádové sestry našly zápisky pojmenované:

„Je rok 1281 a já jsem se rozhodla napsat své poznatky ze svého života. A hlavně, proč jsem odmítla se vdát, proč jsem toužila žít v pokoře a proč jsem odmítla i život dcery královské. Jmenuji se Agnes de Bohemia. Jsem již stará a všechno mě bolí. Prsty mám v křeči a když píši, musím je často protahovat a pak si vždy musím odpočinout. Když potřebuji někam jít, svým nohám pomáhám, abych se vůbec postavila. Špatně totiž chodím. Snažím se, aby se o mě nikdo nemusel starat, nikomu neříkám, co mi všechno je, a když se mě zeptá naše infirmářka, zda nechci nějakou bylinnou podporu, odmítám. Má mnoho starostí, nemocných sester je hodně a já to ještě zvládám. Sama si to lupení kostivalu natrhám a obložím si bolavé koleno. A na jaře si z kopřivy, z pampelišky, kozí nohy a dalších bylin dělám čaj. A na chvíli mi to vždycky pomůže.
Zde v klášteře dny plynou tiše a jeden se podobá druhému. Ještě v prstech udržím jehlu, a tak sestrám pomáhám spravovat roucha, plátno i hábity. Látka je místy řídká, opraná, jinde je roztržená a práce tohoto typu nikdy nekončí. Strašně ráda třídím byliny pro nemocné, protože krásně voní. A také dokud mi síly stačí, občas pomáhám i v kuchyni. Ale tuto práci dělám jen občas, když se chci mezi sestry nenápadně podívat, jaká mezi nimi vládne nálada. Někdy tam mladé sestry dělají rozruch a práci to zpomaluje. Hádají se a zapomínají na slušné chování. Jsou dny, kdy už nemohu stát, a tak sedím a modlím se s ostatními, někdy pomáhám u lůžek nemocných sester. V chladných zdech kláštera ubývá sil, řekla bych rychleji. Ale neměnila bych. Mám to tady ráda.
Narodila jsem se v roce 1211 okolo 21. 1. jako sedmé dítě otci Přemyslu Otakarovi I. a matce Konstancii Uherské. Z tohoto období si toho moc nepamatuji, protože jsem byla ještě maličké dítě a již ve třech letech mě odvezli s mou sestrou Annou do cisterciáckého kláštera v Třebnici a později k premonstrátkám do kláštera v Doksanech, kde jsem získala rozsáhlé vzdělání. Jediné, na co si dodnes ráda vzpomenu, byla má dobrá chůva, která se mnou mezi cizími místy putovala a také mě laskala ve své náruči. Určitě mě milovala, protože takového laskavého člověka jsem již nikdy nepotkala.
V klášteře jsem si nemohla zvyknout. Chlad kamenných zdí se mi zarýval pod nehty, pamatuji se, jak mi byla stále zima a jak moc se mi stýskalo po hřejivé náruči mé milované chůvy. Hodně nocí jsem proplakala, v noci mě budily děsivé sny.

Jídlo mi nikdy nechutnalo

Jídlo mi nikdy nechutnalo. Posadili mě k vysokému stolu, na který jsem sotva viděla, a přede mnou stála miska s teplou kaší. Nebyla sladká ani slaná, jen hustá. Lžíce byla těžká. Doma mě krmila chůva a zde? Když bylo vidět, že se nenajím, protože mě to nikdo nenaučil, přišla jedna velmi přísná sestra a začala mi s jídlem pomáhat. Vždy jsem se rozplakala. Držela jsem lžíci oběma rukama, protože byla těžká, a sestra mi vysvětlovala, že ji mám držet v jedné ruce. A nedokázala pochopit, že když je těžká a má ruka maličká, že ji nedokážu udržet. A když byla sestra neodbytná, z očí se mi začaly hrnout slzy, až jsem se rozvzlykala. Kde byla moje laskavá chůva, proč mi nepřišla pomoct? To byly otázky, které mě dlouho trápily. První dny i týdny po příjezdu byly zoufalé. Vedle mě seděly u jídla starší dívky, které nemluvily. Chléb byl tmavý a často tvrdý. Musela jsem jej dlouho žvýkat, než povolil. Jedlo se proto, aby se přežilo, v klášteře se jídlo neupravovalo tak, aby chutnalo, ale pouze pro přežití. Muselo být hutné a teplé.
Dny se podobaly jeden druhému. Vstávalo se za tmy a já nerozuměla, proč je třeba vstávat, když je ještě noc. Hlasy sester se nesly prostorem a já se mezi nimi ztrácela. Učila jsem se novým způsobům. Pořád mi říkaly, že mám mlčet, protože jsem měla velkou potřebu si povídat. Bylo mi strašně smutno. Nechápaly mě, nechtěly mě pochopit a mně se zase slzy tlačily do očí.
Nejdříve jsme se šly do kaple modlit. Pamatuji se na studenou podlahu, jak mě tlačila do kolen, když jsme klečely a modlily se. A měla jsem hlad. Potom jsme šly si ustlat, mezitím se pomodlit, někdy se s námi sestra učila, pořád jsme musely něco opakovat, ani si nepamatuji, co to bylo, a až po dlouhé době jsme šly se najíst teplé kaše. Nechutnala mi, ale velmi dobře si pamatuji na ten ulevující pocit, když jsem jedla tu teplou hustou hmotu.
Po snídani jsme se se staršími dětmi učily dobře se oblékat, uklízet, kam co patří, učily nás, jak máme sedět u jídla. A pořád mi opakovaly, že nesmím moc povídat. Vysvětlovaly mi, jaký je řád v klášteře a jak se týká mě. A učily mě latinu. Pořád dokola jsem musela opakovat nějaká slova a vůbec jsem nevěděla, co říkám.
To byly zkušenosti, které jsem si velmi dobře zapamatovala a po založení svého kláštera jsem tyto informace použila. Hodně mi pomohly při určování, jak se mají starší sestry chovat k malým dětem, které byly ještě hravé a bezbranné. Nesnesla jsem pohled na nešťastné dítě, které vše přijímalo jako trest. Ale trest to nebyl.
Až o několik let později jsem se dozvěděla, že jsem v době pobytu v klášteře v Třebnici byla zasnoubená s polským princem, ale protože předčasně zemřel, nevdala jsem se za něj. A proto mě poté převezli do Doksan.
A domů do Čech jsem se vrátila, když mi bylo šest roků. Psal se rok 1217. Aniž jsem to tušila, tedy přesněji řečeno, aniž mi to kdo chtěl říct, domluvili mi další zásnuby. Bylo mi teprve osm roků a zasnoubit jsem se měla se synem císaře Fridricha II., budoucím Jindřichem VII. A to byl prý hlavní důvod, proč mě odvezli do Vídně na výchovu k vévodovi Leopoldovi VI. Zase jsem poznávala nové lidi a opět mě učili nové věci i nové způsoby. Prý ze mě měla být dvorní dáma v té nejvyšší společnosti. Ale nakonec to tam bylo příjemnější než v klášteře.

Anežka se učí vybraným způsobům na dvoře ve Vídni u Leopolda VI.

Byly tam krásné zahrady, hodně světla a tepla. Ale zase se mi začalo stýskat. Ten mezičas, kdy jsem se na chvíli ocitla doma v Čechách, kdy jsem všem rozuměla, kdy mě všichni znali a projevovali mi lásku, objímali mě, byla naprosto úžasný. Byla jsem doma a domov je to nejsilnější místo. Jen jsem se usadila, odvezli mě do Vídně a zase jsem byla jako ve studeném moři. Nikomu jsem ze dne na den nerozuměla. Tu němčinu jsem neovládala a nikdo tam česky nerozuměl. Tedy až na jednu holčičku, která měla českou maminku v kuchyni. Byla to strašně milá Pepička. Moc mi tam pomáhala. Se vším. I když si toho všichni všimli, nechali ji, aby mi byla nablízku, a mně to moc pomohlo. Neměla jsem potřebu tak často plakat, i když se mi stýskalo. A srdíčko mě tak často nebolelo.
Až když jsem se vrátila do Čech, dozvěděla jsem se, že dvůr Leopolda VI. patřil mezi kulturně vyspělé dvory své doby. Učila jsem se tam dvorskému chování, způsobům vystupování, základům dalších jazyků a pohybu mezi lidmi vyšší společnosti. Šlo o výchovu, která mě měla připravit na roli manželky ve vysoké politice.
Psal se rok 1219, když mě zasnoubili s Jindřichem VII. A v roce 1225 zásnuby zrušili. V té době jsem jela zpět domů do Prahy. Otec a jeho nejbližší byli hodně rozrušeni, že sňatek nedopadl, neustále jsem slyšela, že do rodiny musím přivézt silného spojence pro otce. Připadala jsem si jako prasnice čekající na porážku. Byl to maraton na ženicha. A bylo to velmi ponižující. Proto jsem začala mít pocit, že doma být nechci, že se nechci podvolit. Že mám své potřeby, i když jsem z jejich pohledu pouhou ženou. A tohle dohazování, že mě není hodno. I když to otec a  velmožové kolem něho viděli jinak. Jako kdybych svým sňatkem zachraňovala naší českou zemi.

Nelíbilo se mi to, ale neměla jsem sílu si prosadit svou vůli. Jediný, kdo mi rozuměl, byl můj bratr Václav. Věřil mi, ale neměl možnost mě před otcem podpořit.
Věděla jsem, že v mém světě to bylo normální, vdávat se za muže, který mě nezná a kterého neznám ani já. Se kterým se budeme poznávat celý život a možná i se kterým budu mít děti.

Anežka ve svých 18 letech

Pak přišly další zásnuby roku 1226 s anglickým králem Jindřichem III., ale roku 1229 je jako další panovník v řadě opět z politických důvodů zrušil. V tomto roce mi bylo nádherných 18 let.
Otec Přemysl Otakar I. zemřel 15. prosince 1230.
Jindřich VII. se o mě opětovně začal zajímat, mě to však už nezajímalo. Již v té době jsem věděla, že se budu snažit osamostatnit. Jindřich VII. byl synem Fridricha II. a jako římský král představoval pro mne mimořádně významnou partii, která by mě přivedla na císařský dvůr. Zásnuby se nakonec zrušily a mně se ulevilo. Důvodem byla sice politika, já však věděla, že jsem byla v modlitbách vyslyšena.
Po zrušení zásnub se mé jméno objevilo v jednáních s Jindřichem III., který o mě projevil zájem. Mezi oběma našimi dvory probíhala jednání o podmínkách sňatku a věnu, která měla takové spojení provázet. Zásnuby byly nakonec roku 1229 zrušeny z rozhodnutí anglického krále. A já zase tajně jásala. Zase jsem byla vyslyšena.
Nakonec se později oženil s jinou nevěstou, čímž se i tato možnost definitivně uzavřela.
Po zrušení zásnub s Jindřichem III. projevil zájem o ruku sám Fridrich II. Jednání probíhala na nejvyšší úrovni a tento sňatek by mě postavil přímo k jednomu z nejmocnějších mužů Evropy. Tentokrát však nedošlo ke zrušení z rozhodnutí dvora, ale z mé vlastní vůle. A velkou podporu jsem našla u svého staršího bratra Václava I. Ale to už byl po smrti náš otec Přemysl Otakar I. Což bylo pro mne dobře.
A maraton na ženichy konečně skončil.
Tím maratonem ve mně zvedli tak obrovský odpor ke svatbě i k manželství, po kterém bych přišla o svou vlastní svobodu, o možnost být sama sebou. Už jsem se nechtěla nechat ponižovat tím jejich dohazováním a tak jsem si řekla, již nikdy více.
A tak se i stalo. Bůh je mým svědkem, že to bylo mé nejvroucnější přání.“

Na nasměrování Anežky České měla vliv i její rodina, v níž se spojovala moc s hlubokou zbožností. Její teta, svatojiřská abatyše Anežka Přemyslovna, stála v čele významného pražského kláštera a představovala spojení královského rodu s církevní autoritou. Sestřenice Alžběta Uherská se proslavila péčí o chudé a nemocné a stala se vzorem křesťanské charity. Podobně Hedvika Slezská spojovala šlechtický původ s dobročinností a podporou klášterů. Anežka tak vyrůstala v prostředí, kde duchovní život a péče o druhé nebyly výjimkou, ale součástí rodinné tradice.
Sestřenice Alžběta Uherská se proslavila konkrétní péčí o chudé a nemocné, kterou vykonávala osobně, nikoli jen prostřednictvím darů. Po smrti svého manžela opustila dvorský život, rozdávala majetek potřebným a v Marburgu založila špitál, kde sama ošetřovala nemocné. Její život byl spojen s řádem františkánů a stal se příkladem skutečné, praktické charity.
Podobně Hedvika Slezská spojovala svůj šlechtický původ s dobročinností a podporou církve. Zakládala kláštery, především cisterciácký klášter v Třebnici, a pečovala o chudé, poutníky i nemocné. Vedla střídmý život, často se vzdávala pohodlí a věnovala se modlitbě i službě druhým. Její působení ukazuje, že i žena vysokého postavení mohla aktivně utvářet duchovní a sociální prostředí své doby.
Anežka společně s bratrem Václavem I. založila roku 1232 v Praze na Starém Městě špitál, který nebyl jen místem péče o nemocné, ale i projevem promyšlené charitativní činnosti královského rodu. U tohoto špitálu se postupně vytvořilo společenství bratří, které přijalo řeholi sv. Augustina a spojilo péči o nemocné s duchovní službou. Roku 1252 papež potvrdil jeho stanovy jako samostatný mužský špitální a rytířský řád, známý jako Křižovníci s červenou hvězdou.
Řád sídlil při kostele sv. Františka u dnešního Karlova mostu a stal se jediným řeholním řádem, který vznikl přímo v českém prostředí. Jeho členové se věnovali nejen péči o nemocné, ale také správě špitálů, mostů a důležitých komunikací, čímž zasahovali do každodenního života země. Podmínkou přijetí byl český původ po obou rodičích, což z něj činilo výjimečné společenství s jasně vymezenou identitou.
Řád se poměrně rychle rozšířil.
Roku 1234 založila Anežka Česká společně se svým bratrem Václavem I. na severovýchodním okraji tehdejší Prahy, v místě později nazývaném „Na Františku“, rozsáhlý klášterní komplex. Nešlo o jediný klášter, ale o promyšlené uspořádání dvou komunit – ženské a mužské – které žily odděleně, ale v duchovním spojení podle ideálů sv. Františka. Ženskou část tvořily klarisky, mužskou minorité, kteří zajišťovali duchovní správu a kontakt s vnějším světem.
Anežka se na vzniku kláštera nepodílela jen jako zakladatelka, ale i jako organizátorka stavby a života komunity. Řídila jeho budování, určovala jeho podobu a po dokončení se sama postavila do čela ženské části jako první představená. Tímto krokem se vědomě vzdala dvorského života a přijala řeholní způsob existence, který sama pomáhala vytvořit.

Anežčin klášter, založený r. 1231, Praha, Staré Město

Klášter se stal jedním z prvních center františkánské spirituality ve střední Evropě. Spojoval přísnou řeholní kázeň s péčí o chudé a nemocné a navazoval na Anežčinu předchozí činnost u špitálu. Vzniklo tak místo, které mělo nejen duchovní význam, ale i konkrétní vliv na život města a jeho obyvatel.
Roku 1237 se Anežka Česká pokusila prosadit vlastní podobu řeholního života, která by důsledně odpovídala ideálům sv. Františka – tedy chudobě, prostotě a odmítnutí majetku. Její představa však narážela na tehdejší církevní praxi, která trvala na zajištění kláštera hmotným zázemím, a proto nebyla schválena. Nešlo tedy o selhání Anežky, ale o střet mezi přísným výkladem františkánské chudoby a požadavky církevní správy.
V roce 1238 se proto vzdala postavení abatyše a přestala užívat i titul, který k této funkci náležel. Úřad zůstal neobsazen a ona sama se nadále označovala pouze jako starší sestra, čímž vědomě opustila i poslední známky svého postavení. Tento krok nebyl formální, ale skutečný – Anežka se zařadila mezi ostatní řeholnice a žila stejným způsobem jako ony.
Po zbytek života se soustředila na službu, která byla konkrétní a každodenní. Pečovala o nemocné, pomáhala chudým a byla přítomná i mezi svými spolusestrami, nikoli jako představená, ale jako jedna z nich. Její život tak nebyl veden úřadem, ale osobní volbou žít pokorně a bez nároku na výsady.
Vedle toho byla Anežka ženou vzdělanou, která uměla číst i psát. Dochovala se její korespondence, která ukazuje nejen její duchovní zaměření, ale i schopnost formulovat myšlenky s jasností a pevností. I v tomto
Anežka Česká patřila k výjimečně vzdělaným ženám své doby. Ovládala češtinu, latinu, němčinu i italštinu, což jí umožňovalo komunikovat jak v domácím prostředí, tak na úrovni církevní a mezinárodní. Čtení a psaní pro ni nebylo pouze dovedností, ale nástrojem, kterým mohla aktivně vstupovat do života řádu i širší církve.
Udržovala písemný kontakt s Klárou z Assisi, s níž sdílela důraz na přísnou chudobu a řeholní kázeň, přestože se osobně nikdy nesetkaly. Z jejího života známe také více než dvacet listin adresovaných papežům Řehoři IX. a Inocenci IV. z let 1235 až 1254, v nichž řešila konkrétní otázky správy kláštera, podoby řeholního života i praktického fungování komunity. Nešlo o formální dopisy, ale o věcné a promyšlené texty, které ukazují její schopnost orientovat se v právních i teologických otázkách.
Anežka nepůsobila jen v rámci kláštera, ale zasahovala i do politického dění. Roku 1249 se podílela na usmíření svého bratra Václava I. s jeho synem Přemyslem Otakarem II., čímž pomohla stabilizovat poměry v zemi. V pozdějším sporu Přemysla Otakara II. s Rudolfem I. Habsburským hájila zájmy svého rodu a zůstávala oporou přemyslovské politiky.
Roku 1277 přijala do kláštera svou praneteř Kunhutu Přemyslovnu a i v této době zůstával její klášter živým centrem duchovního i rodového života. Přestože byl Přemysl Otakar II. v církevní klatbě, v jejím klášteře se za něj konaly modlitby před jeho tažením, které vyvrcholilo bitvou na Moravském poli. Klášterní kostel Nejsvětějšího Salvátora se stal rodovou nekropolí Přemyslovců a Anežka si zde nechala zřídit vlastní prostor pro modlitbu, odkud mohla nerušeně sledovat bohoslužby.
Současně dbala i na hmotné zajištění kláštera. Vybavovala jej cennými předměty a liturgickými oděvy a ovlivňovala i činnost skriptoria, kde vznikaly rukopisné knihy. Její činnost tak přesahovala čistě duchovní rámec a zasahovala do kultury, správy i každodenního života společnosti.
Veškeré své aktivity vykonávala s plným nasazením a dožila se přibližně sedmdesáti let. Po její smrti převzala její roli v klášteře opět Kunhuta Přemyslovna, než se roku 1291 provdala. Památka Anežky jako vzdělané, rozhodné a charitativně zaměřené ženy se začala šířit bezprostředně po její smrti a stala se součástí tradice, která ji postupně proměnila v jednu z nejvýznamnějších postav českých dějin.

Pokora je základ ctnostného života. (Sv. František Saleský)

bm

Na tento příběh mě navedla knížka, kterou jsem četla jako malá holka na základní škole, kterou napsal František Křelina a jmenuje se „Dcera královská“.

knížku doporučuji

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jindřich_Babenberský

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anežka_Česká

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anežský_klášter