I mrtvý papež se stal zbraní v boji živých. Zrůdná exhumace to dokazuje

Může to znít jako pohádka, ale kdysi dávno, ještě před vznikem velkých i menších měst, pokrývaly dnešní louky malé osady, dřevěné chaloupky a stezky vyšlapané lidmi i dobytkem. Večer lidé sedávali u ohňů, pozorovali hvězdy a snažili se porozumět světu, který je obklopoval. Neexistovaly hodiny, kostely ani kamenná města, pouze příroda a strach z neznámého.

Lidé v Evropě uctívali přírodní síly, předky, božstva spojená se sluncem, válkou, plodností nebo smrtí. Náboženství tehdy nemělo jednotnou organizaci jako pozdější církev. Existovali kněží, věštci, šamani nebo druidové, ale každé území mělo své vlastní bohy i obřady.

Podle slavné římské legendy založili město roku 753 př. n. l. bratři Romulus a Remus, které prý odkojila vlčice. Historická skutečnost byla pravděpodobně méně romantická. Řím vznikal postupným spojováním několika malých osad na pahorcích kolem Tibery.

A ještě před vznikem Říma žily na území dnešní Itálie různé staré kmeny. Největší vliv měli později Etruskové, velmi vyspělý národ severně od budoucího Říma. Stavěli města, znali kanalizaci, obchodovali a silně ovlivnili budoucí římskou kulturu.

Samotné místo, kde později vznikl Řím, nebylo prázdné. Oblast kolem řeky Tibery tvořily pahorky, močály, pastviny a malé osady zemědělců a pastevců. Lidé tam žili dávno před legendárním založením města. Archeologové našli stopy chatrčí už z 10.–8. století př. n. l.

Řím, zvaný Věčné město, se stal kolébkou západní civilizace. Největšího rozkvětu dosáhl mezi 1. a 2. stoletím n. l., kdy římská říše za vlády císařů Augusta, Traiana či Hadriána ovládala obrovské území od Británie až po Blízký východ. Jeho sláva vyrůstala z mocného impéria, které po staletí formovalo evropské dějiny, právo i architekturu. Od monumentálních chrámů a antických staveb až po křesťanské dědictví Vatikánu v sobě Řím dodnes nese stopy světa, který kdysi vládl téměř celé Evropě.

Kdysi býval skutečným srdcem světa. Městem, kde se kamenné chrámy leskly v odrazech slunce, po širokých cestách zněl dusot legií a bohatství celé říše proudilo do ulic plných života. Za vlády císařů Augusta, Traiana či Hadriána působil Řím téměř věčně.

Jenže právě v době největší slávy římské říše začalo v jejím nitru vznikat nové náboženství — křesťanství. Zpočátku šlo pouze o malé skupiny věřících, které se scházely po domech a tajně se modlily. Neměly chrámy ani mocné duchovní vůdce. Komunity vedli starší a zkušenější muži, z nichž postupně vznikli první kněží. Jejich označení vycházelo z řeckého slova presbyteros, tedy starší.

Jak počet věřících rostl, začala se vytvářet složitější organizace církve. Nad jednotlivými obcemi dohlíželi biskupové. Název vznikl z řeckého slova episkopos — dozorce nebo ten, kdo dohlíží. Biskupové rozhodovali o otázkách víry, vedli kněze a získávali stále větší autoritu.

Ve velkých a významných městech se časem objevili i arcibiskupové. Předpona archi znamenala hlavní nebo nadřazený. Arcibiskupové dohlíželi na větší oblasti a několik dalších biskupů.

A právě mezi nimi začal postupně získávat mimořádné postavení římský biskup. Město, které kdysi ovládalo svět silou legií, se po pádu říše začalo měnit v centrum rostoucí křesťanské moci. Z římského biskupa se během dalších staletí stal papež — nejvyšší představitel západní církve.

Jenže i největší říše začínají jednou stárnout. Od 3. století římským světem otřásaly občanské války, hospodářské krize i útoky barbarů. Po pádu západořímské říše zůstalo z někdejší slávy město plné chátrajících staveb, násilí a mocenských bojů.

Město se sice stále pyšnilo slávou dávné minulosti, jenže za rozpadajícími se zdmi starých chrámů už probíhal úplně jiný boj. Mocné aristokratické rody soupeřily o vliv nad papežským stolcem, protože dobře věděly, že církev začíná ovládat Evropu jinou silou než kdysi legie. Bylo to strachem a autoritou.

Právě tehdy se začala rodit nová mocenská struktura křesťanského světa. Malé skupiny věřících, které se kdysi scházely po domech, už dávno nestačily rostoucímu počtu křesťanů. Komunity proto vedli kněží, původně vážení „starší“, kteří organizovali modlitby, pečovali o věřící a předávali křesťanské učení. Nad nimi stáli biskupové dohlížející na větší oblasti a řešící otázky víry i správy církve. Ve významných městech pak získávali zvláštní postavení arcibiskupové, kteří měli dohled nad dalšími biskupy.

A ze všech biskupů začal postupně vystupovat jeden jediný — biskup římský. Muž, který se měl stát duchovním dědicem apoštola Svatého Petra a nejvyšší autoritou západního křesťanského světa. Jenže právě kolem této moci se začaly hromadit intriky, bohatství i nebezpečné ambice lidí, kteří chtěli ovládat Evropu prostřednictvím církve.

Formosus se narodil pravděpodobně kolem roku 816 nejspíš v okolí Říma, přesné místo ani datum se však nedochovalo. Historici se domnívají, že pocházel z rodiny spojené s církevním prostředím nebo nižší římskou aristokracií, protože už v mládí získal vzdělání, které nebylo pro běžné obyvatele tehdejšího Říma samozřejmostí.

Vyrůstal ve světě, kde měla církev stále větší moc a vzdělání zůstávalo především v rukou duchovních. Mladý Formosus se proto pravděpodobně učil latinsky, poznával církevní texty, zásady liturgie i diplomatické vystupování, které tehdejší církev potřebovala při jednání s vládci a šlechtou. Už tehdy musel vidět, že papežský dvůr dávno nepředstavuje jen místo modliteb, ale i centrum politických jednání a mocenských sporů.

Formosus působil podle dochovaných zpráv jako velmi schopný a vzdělaný muž. Díky svým schopnostem začal rychle stoupat v církevní hierarchii. Už v polovině 9. století se stal biskupem v Portu nedaleko Říma, což patřilo mezi významné církevní posty tehdejší Itálie.

Proslavil se také jako diplomat a vyslanec papežského dvora. Cestoval do vzdálených částí Evropy a jednal s vládci i šlechtou. Ve své době byl považován za člověka s výraznou inteligencí, schopností vyjednávat a velkým politickým vlivem. Právě tyto schopnosti mu později otevřely cestu až na papežský stolec, zároveň mu však vytvořily i nebezpečné nepřátele.

Jenže právě jeho rostoucí vliv začal postupně vyvolávat stále větší napětí. Formosus se pohyboval v prostředí, kde se církev prolínala s evropskou politikou a kde každé spojenectví mohlo velmi rychle vytvořit nové nepřátele. Největší konflikt vznikl kolem boje o vládu nad Itálií a císařský titul.

Formosus nejprve podporoval mocný spoletský rod, protože právě Spoletovci představovali v tehdejší Itálii jednu z nejsilnějších vojenských mocností. Vévodu Guy III. ze Spoleta dokonce korunoval císařem. Jenže situace se postupně začala měnit. Spoletský rod získával v Římě stále větší vliv a snažil se dostat papežský úřad pod svou přímou kontrolu.

Formosus pravděpodobně pochopil, že pokud Spoletovci ovládnou papežství úplně, stane se z papeže pouze politická loutka. A právě proto udělal velmi riskantní krok. Obrátil se na východofranského krále Arnulfa Korutanského a pozval ho do Itálie, aby moc Spoletovců oslabil. Nešlo tedy pouze o změnu názoru, ale o tvrdý boj o moc nad samotným Římem i nad papežským úřadem. Formosus se snažil zbavit rostoucího tlaku a získat silnější ochranu. Jenže tím zároveň rozpoutal velmi nebezpečný konflikt.

Arnulf Korutanský nakonec do Itálie skutečně vytáhl. Pro Formosa to představovalo obrovskou naději, že se mu podaří vymanit papežský úřad z rostoucího vlivu Spoletovců. Arnulf postupoval na jih, jeho vojska pronikla až k Římu a Formosus ho roku 896 slavnostně korunoval císařem.

Jenže situace se velmi rychle začala komplikovat. Arnulfa krátce po korunovaci postihla těžká mrtvice a jeho vojenské tažení se prakticky zhroutilo. Nový císař Arnulf Korutanský se nedokázal v Itálii dlouhodobě udržet a Spoletovci začali znovu získávat ztracený vliv. Formosus tak náhle zůstal téměř bez ochrany.

Starý papež Formosus už navíc nebyl v dobrém zdravotním stavu. Roky politických bojů, intrik a neustálého napětí na něm zanechaly stopy. Když v dubnu roku 896 zemřel, mnozí v Římě ještě netušili, že jeho příběh tím zdaleka nekončí. Právě naopak. Skutečný děs měl teprve přijít.

Po smrti Formosa se v Římě znovu naplno rozhořel boj o papežský stolec. Město zůstávalo rozdělené mezi soupeřící skupiny a Spoletovci se po Arnulfově oslabení rychle vraceli k moci. Novým papežem se nakonec stal Štěpán VI., muž silně spojený právě s protivníky mrtvého Formosa.

Nenávist vůči zesnulému papeži však ani po jeho smrti neutichla. Formosus pro část římské společnosti zůstával symbolem zrady a člověkem, který obrátil politickou rovnováhu proti Spoletovcům. A právě tehdy se zrodil jeden z nejděsivějších nápadů středověkých dějin.

Na počátku roku 897 nechal papež Štěpán VI. Formosovo tělo vykopat z hrobu. Mrtvolu, která byla několik měsíců pod zemí, oblékli do papežského roucha a posadili na soudní stolec v lateránské bazilice. Vedle rozkládajícího se těla stál jáhen, který měl za mrtvého papeže odpovídat na otázky soudu.

V Římě se tehdy odehrávala scéna, která působila spíš jako noční můra než skutečný soud. Před shromážděnými duchovními i přihlížejícím davem začal proces s člověkem, který už byl několik měsíců mrtvý.

V potemnělé lateránské bazilice seděl na soudním stolci mrtvý Formosus oblečený v papežském rouchu. Tělo už bylo ve špatném stavu. Několik měsíců leželo v hrobě a rozklad pokračoval i během samotného procesu. Přesto před ním stál papež Štěpán VI. a hlasitě na něj pokřikoval obvinění, jako kdyby před ním seděl živý člověk.

Mrtvému papeži přisuzovali porušení církevních pravidel, křivou přísahu i nelegální obsazení papežského stolce. Největší nenávist ale směřovala právě k jeho spojenectví s Arnulfem a k oslabení Spoletovců. Vedle mrtvoly stál vyděšený jáhen, který měl za Formosa odpovídat. Kdykoli zazněla otázka, odpověď přicházela z úst živého člověka stojícího vedle rozkládajícího se těla.

Celý proces působil chorobně i na tehdejší dobu. V bazilice seděli duchovní, šlechtici i obyčejní lidé a sledovali scénu, která připomínala spíš šílené divadlo než církevní soud. Jenže nikdo si tehdy netroufal papeži odporovat. Strach z moci a z politických následků byl silnější než odpor k tomu, co se právě odehrávalo před jejich očima.

Rozsudek byl předem rozhodnutý. Formosus byl prohlášen vinným. Všechna jeho rozhodnutí a svěcení měla být zrušena. Potom přišel okamžik, který vyděsil i část samotného Říma. Mrtvému papeži usekli tři prsty pravé ruky, kterými kdysi uděloval požehnání. Následně z těla strhli papežské roucho a mrtvolu vláčeli ulicemi města.

Nakonec bylo Formosovo tělo hozeno do řeky Tibery. Jenže právě tehdy se atmosféra v Římě začala obracet. Mnozí lidé začali celé události považovat za rouhání a šílenství. Ve městě rostlo napětí a proti papeži Štěpánovi VI. se postupně začal zvedat odpor.

V Římě se začaly šířit děsivé příběhy. Lidé si šeptali, že tělo Formosa nebylo řekou odneseno daleko a že ho někdo z Tibery vytáhl. Objevovaly se pověsti o zázracích i znameních, která měla dokazovat, že soud s mrtvým papežem překročil hranici lidské i boží důstojnosti. Strach a napětí ve městě rostly každým dnem.

Mnozí obyvatelé začali papeže Štěpána VI. vnímat jako člověka posedlého nenávistí. To, co mělo být demonstrací moci, se postupně obrátilo proti němu. Část duchovních se od celé události začala odvracet a v ulicích sílila nespokojenost. Řím už dávno nepřipomínal duchovní centrum křesťanství. Spíš město plné strachu, intrik a politického šílenství.

Nakonec proti Štěpánovi VI. vypuklo povstání. Papež byl sesazen, uvězněn a zavřen do cely. Muž, který nechal soudit mrtvého papeže před očima celého Říma, zůstal náhle úplně sám. O několik měsíců později byl ve vězení pravděpodobně uškrcen.

Jenže ani tím příběh neskončil. Pozdější papežové se snažili rozhodnutí Synody mrtvého zrušit a Formosovo jméno očistit. Jedni papeži rozsudek potvrzovali, další ho znovu rušili. Jako by se samotná církev nedokázala rozhodnout, zda šlo o spravedlnost, pomstu nebo jedno z největších šílenství dějin.

Nakonec se jméno Formosa přece jen dočkalo určité rehabilitace. Po smrti Štěpána VI. se nálada v Římě změnila a část církve začala Synodu mrtvého otevřeně odsuzovat. Noví papežové postupně rušili rozsudky vynesené nad mrtvým Formosem a znovu uznávali jeho rozhodnutí i svěcení.

Podle některých dobových zpráv bylo Formosovo tělo nakonec vytaženo z řeky Tibery a znovu pohřbeno s papežskými poctami v bazilice svatého Petra. Jenže církev zůstávala rozdělená a spory kolem Formosa pokračovaly ještě dlouhé roky. Jedni ho považovali za schopného papeže, který se snažil ubránit církevní nezávislost, druzí v něm viděli nebezpečného politika zasahujícího do boje o císařský trůn.

Synoda mrtvého se nakonec stala symbolem jednoho z nejtemnějších období papežských dějin. Ukázala, jak hluboko dokázaly mocenské boje proniknout i do církve, která měla původně stát na víře, pokoře a duchovní službě. Místo klidného pohřbu čekal papeže soud po smrti, veřejné ponížení a tělo vláčené ulicemi města, které kdysi vládlo světu.

A právě proto zůstává příběh Formosa děsivou připomínkou toho, že i papež byl pouze člověk a ani papežský stolec ho nedokázal ochránit před nenávistí a touhou po moci.

bm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Formosus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Synoda_mrtvých

https://ia801907.us.archive.org/8/items/LiberPontificalis/Liber%20pontificalis.pdf

The Bad Popes od E. R. Chamberlin, nakladatelství Dial Press v New Yorku., rok 1969