Impotentní markýz René de Cordouan donutil soudce zrušit zákon, když se mu narodily děti

Francie sedmnáctého století byla zemí, kde nespoutaný luxus a noblesa šlechty narážely na neúprosnou ruku katolické církve. Ta měla pod absolutní kontrolou nejen lidské duše, ale především manželství, které nepovažovala za pouhý svazek z lásky, ale za posvátnou a právně nezrušitelnou svátost. Klíčovou podmínkou pro uznání platnosti takové svatby však nebylo jen požehnání kněze u oltáře, ale hlavně jeho fyzické naplnění ve svatební ložnici. Pokud muž v tomto tělesném poslání selhal, nešlo jen o soukromé zklamání, ale o závažný zločin proti církevnímu právu i cti vlastního rodu.

A právě v tomto nekompromisním světě se zrodil jeden z nejbizarnějších právních institutů historie, který měl odhalit pravdu za cenu absolutního ponížení. Oficiálně byl známý pod názvem l’épreuve du congrès neboli zkouška souloží. Zrodil se ve čtrnáctém století, přičemž první zmínky a spisy se objevují mezi lety 1300 a 1350.

Před 14. stoletím stačilo při podezření z impotence tvrzení manželky pod přísahou, případně svědectví porodních bab, které muže „prohlédly“. Jenže ve 14. století začali kanoničtí právníci a církevní soudci tvrdit, že vizuální prohlídka nestačí – muž totiž může být anatomicky v pořádku, ale v praxi nefunkční. Církev byla posedlá myšlenkou, že manželství bez fyzického naplnění je neplatné, a tak vymyslela tuto „přímou empirickou zkoušku“.

To znamenalo, že soud a lékaři už nechtěli spoléhat na pouhá tvrzení, svědectví nebo pouhou vizuální prohlídku těla, ale požadovali přímý praktický důkaz získaný pozorovacím pokusem naživo.

Empirie znamená poznání získané na základě zkušenosti a pozorování. V tomto bizarním kontextu to znamenalo, že manžel musel přímo před zraky oficiální komise složené z lékařů, chirurgů, porodních bab a církevních notářů vykonat kompletní manželský akt.

Komise nesledovala jen to, zda je muž anatomicky schopen erekce, ale hodnotila i samotný průběh, schopnost dokončení ejakulace a následně zkoumala i výtěr a stav ženy po aktu. Teprve tento „fyzický test přímo v akci“ zapsaný notářem do protokolu považovaly tehdejší soudy za jediný nezpochybnitelný a vědecky neprůstřelný důkaz, že muž skutečně funguje, nebo je trvale impotentní.

Ve středověku se navíc věřilo na tzv. Aiguillette neboli čarodějnictví, při kterém někdo uhranul ženicha (například zauzloval provázek během svatby), aby v posteli selhal. Zkouška před komisí měla dokázat, zda je muž impotentní „od Boha“ (trvale), nebo zda jde o dočasnou ďábelskou magii, kterou lze zlomit.

Vedle toho existoval lidový zvyk ze severu Francie. Původně to byla nevynucená, neoficiální sousedská tradice bez razítek a bez soudců. Když se někdo z blízkých domníval, že ženich je k ničemu, nebo se mladá manželka drsně dožadovala spravedlnosti, místní si takový „test“ vynutili sami po svém. V té době nespadaly otázky manželství pod světské soudce, ale pod speciální církevní soudy (officialités) představené biskupy. Církevní soudci viděli, že lidé na severu tento test používají, a řekli si, že místo toho věřit babským řečem, z něho udělají svůj oficiální procesní nástroj. Přivlastnili si ho a začali ho aplikovat ve svých sídlech.

V roce 1587 pak pařížský parlament tento postup dokonce kodifikoval jako oficiální soudní důkazní prostředek. Od té chvíle už rozhodnutí neviselo na libovůli jednoho biskupa. Stát i církev zaručily, že zkouška v posteli je plně legální metodou a protokol zapsaný notářem u postele platí u soudu stejně jako písemná smlouva nebo svědecká přísaha. Muž, který byl žalován pro impotenci, už neměl na výběr, pokud se chtěl bránit a očistit své jméno, stát mu tento absurdní test nařídil přímo zákonem.

V lednu 1628 se narodil René de Cordouan, markýz de Langey. Jako mladý šlechtic z významného rodu měl před sebou slibnou budoucnost. V roce 1655 se oženil s mladou a krásnou Marie de Saint-Simon. Na první pohled šlo o dokonalé spojení dvou vlivných rodin, ze kterého měl vzejít silný potomek a dědic značného majetku.

Jenže pod povrchem noblesního manželství se od prvních dnů odehrávala tichá krize. Po čtyřech letech společného života došla mladé markýzce trpělivost. Marie de Saint-Simon se rozhodla k radikálnímu kroku a podala u církevního soudu žádost o anulování manželství. Jako oficiální důvod uvedla, že její manžel je naprosto impotentní a za celé čtyři roky nebyl schopen manželství fyzicky naplnit.

Soud o anulování manželství

Pro rodinu de Langey to znamenalo okamžitou pohromu. Zrušení svatby z tohoto důvodu totiž nepředstavovalo jen obrovskou ostudu, ale také finanční likvidaci. Markýz musel v případě prohry vrátit celé věno v hotovosti, přijít o všechny majetkové nároky a zaplatit obrovské soudní výlohy. René de Cordouan se proto odmítl vzdát. Přísahal na svou čest, že je plně schopen manželského života a že chyba je naopak na straně jeho ženy, která je studená, odmítavá a vědomě mu brání v naplnění jeho povinností.

Církevní soudci stanuli před patovou situací, kdy proti sobě stála dvě navzájem si odporující tvrzení. Právní mašinerie se však dala neúprosně do pohybu. Jelikož stát i církev již od roku 1587 uznávaly zkoušku v posteli jako oficiální důkazní prostředek, byl markýz de Langey postaven před ultimativní volbu. Pokud chtěl očistit své jméno, zachránit majetek a dokázat pravdu, nezbývalo mu než souhlasit s tím, že podstoupí veřejnou zkoušku před komisí přímo v akci.

Samotná zkouška byla naplánována na září roku 1659 v Paříži. Než k ní však vůbec mohlo dojít, museli oba manželé podstoupit několikadenní přípravu pod přísným dohledem. Lékaři a církevní úředníci pečlivě kontrolovali jejich stravu i režim, aby vyloučili možnost, že by jeden z nich použil nějaká kouzla, bylinky, jedy nebo afrodiziaka, které by mohly výsledek ovlivnit.

V určený den se v pařížském domě shromáždila oficiální komise. Byla složena z uznávaných lékařů, chirurgů, zkušených porodních bab a církevních notářů s brky a papíry, připravených zapsat každý detail do úředního protokolu. Nejdříve proběhla podrobná tělesná prohlídka. Lékaři a chirurgové zkoumali intimní partie obou manželů, měřili je a ověřovali, zda netrpí nějakou zjevnou anatomickou vadou. Až poté byl vydán pokyn, aby se manželé odebrali do připravené postele.

V místnosti zavládlo nesnesitelné napětí. Závěsy u postele musely zůstat pootevřené, aby měla komise neustálý přehled o dění. René de Langey se ocitl v naprosté psychologické pasti. Ležel v posteli vedle ženy, která jím opovrhovala a snažila se o rozvod, zatímco nad nimi stáli cizí muži s lampami a zápisníky, kteří sledovali každý jeho pohyb a tělesný projev.

Lidské tělo pod takovým obrovským tlakem, ponížením a ztrátou veškerého soukromí zcela selhalo. Markýz se několik hodin marně snažil dostát svým povinnostem. Lékařská komise nakonec pokus ukončila a do protokolu chladně zapsala, že k požadovanému výkonu a naplnění manželství nedošlo.

Soudní rozsudek byl neúprosný. Manželství bylo oficiálně prohlášeno za neplatné od samého počátku. Markýz de Langey musel vrátit věno, uhradit obrovské náklady na řízení a navíc obdržel doživotní zákaz znovu se oženit, protože byl oficiálně cejchován jako trvale impotentní. Marie de Saint-Simon odešla od soudu jako vítězka a René se po tak hluboké ostudě přestěhoval na své venkovské sídlo.

Změnil místo a na venkově i lidi, se kterými se potkával i se kterými žil. Byl mladý, plný života a tak se mu podařilo se potkat s mladou šlechtičnou jménem Diane de Cugnac. Zamilovali se do sebe a navzdory přísnému soudnímu zákazu i církevním hrozbám se v roce 1675 tajně vzali.

Druhá svatba Reného de Langey

A právě v té chvíli přišel neuvěřitelný zvrat. Muž, kterého celá komise nejváženějších lékařů, chirurgů a biskupa oficiálně a úředně prohlásila za trvale impotentního, zplodil se svou novou manželkou Diane postupně celkem sedm zdravých dětí.

Tato skutečnost se stala obrovskou senzací a zároveň fackou do tváře celému francouzskému právnímu systému. Ukázalo se, že zkouška v posteli nezkoumala skutečnou schopnost muže, ale pouze jeho odolnost vůči obrovskému stresu, studu a veřejnému ponížení. Případ markýze de Langey vyvolal vlnu obrovské kritiky ze strany právníků, lékařů i samotné veřejnosti.

Případ se stal tak slavným a absurdním, že vedl ke kompletnímu přehodnocení celého zákona. V roce 1677, tedy dva roky po markýzově druhé svatbě, zasáhl pařížský parlament. Pod tlakem tohoto nezpochybnitelného důkazu pařížský parlament tento výslechový institut natrvalo zrušil a prohlásil ho za barbarský, nespolehlivý a zcela protiřečící lidské přirozenosti.

Život markýze de Langey po jeho druhé, tajné svatbě s Diane de Cugnac v roce 1675 znamenal úplné otočení kormidla. Z poníženého šlechtice se stal šťastný otec a uznávaný muž, který nakonec zažil obrovskou satisfakci.

S Diane žili na svém rodinném venkovském sídle na zámečku v městečku Parnay v regionu Anjou, daleko od jedovatých řečí pařížských salónů. Jejich manželství bylo podle dobových zápisů velmi harmonické a láskyplné. Pro markýze znamenalo klidný přístav, kde nemusel nikomu nic dokazovat před zraky lékařů. Z tohoto svazku se jim postupně narodilo celkem sedm dětí, což bylo pro celou rodinu to největší vítězství.

Tato početná rodina nebyla jen osobním štěstím, ale doslova trumfem. Jakmile se narodily první děti, markýz neváhal a okamžitě poslal oficiální potvrzení o jejich narození Pařížskému parlamentu. Tím definitivně očistil své jméno, ze dne na den ze sebe smyl nálepku nekompetentního a neschopného muže a ze soudců, kteří ho předtím odsoudili, udělal veřejné šašky.

početná rodina Reného

Díky narození potomků a zrušení onoho barbarského zákona v roce 1677 získal markýz zpět svou plnou společenskou čest i respekt. Mohl se bez ostudy pohybovat mezi šlechtou a spokojeně spravovat rodinný majetek. René de Cordouan, markýz de Langey, nakonec prožil dlouhý a naplněný život a zemřel v úctyhodném věku v roce 1703, kdy mu bylo rovných 75 let. Přežil tak vlastní soudce i svou první manželku Marie de Saint-Simon a zanechal po sobě početný rod a příběh, který navždy změnil francouzské právo.

Život jeho bývalé manželky Marie de Saint-Simon se po anulování manželství v roce 1659 odvíjel v úplně jiném duchu, ale neměl dlouhého trvání.

Marie ze soudní síně odešla jako vítězka, s plně navráceným věnem a obhájenou ctí. Jako mladá, bohatá a atraktivní šlechtična se brzy znovu provdala. Jejím druhým manželem se v roce 1661 stal významný šlechtic Jacques-Nompar II. de Caumont, vojvoda de La Force.

Z tohoto druhého manželství však žádné děti nevzešly a Marie de Saint-Simon zůstala bezdětná.

Osud jí navíc nedopřál ani dlouhý život. Zemřela v roce 1670 v pouhých třiceti letech. Podle dobových pamětí a svědectví na své smrtelné posteli údajně litovala, jak tvrdě a nespravedlivě vůči svému prvnímu manželovi postupovala.

Příběh markýze de Langey tak navždy zůstal jedním z nejzářivějších příkladů toho, jak úsměvná, a přesto krutá dokázala být slepá víra v absurdní zákony. Ukázal totiž, že ani ti nejváženější soudci, lékaři a biskupové nedokážou poručit lidské psychice, a že to, co celá oficiální věda sedmnáctého století označila za absolutní selhání, byla ve skutečnosti jen zcela přirozená reakce lidského těla na ztrátu důstojnosti.

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

https://www.histoire-pour-tous.fr/histoire-de-france/4399-lepreuve-du-congres-une-pratique-odieuse-.html#:~:text=Virilité%20et%20défaillances%20conjugales%20dans%20l'ancienne%20France%2C,·%20Mariage%20et%20amour%20au%20Moyen%20Age.

https://journals.openedition.org/genrehistoire/6498

https://criminocorpus.hypotheses.org/144641

https://archives.aisne.fr/documents-du-mois/document-les-proces-pour-impuissance-a-l-epoque-moderne-104

https://en.wikipedia.org/wiki/Impotence_and_marriage

https://www.laurabannister.com/article/impotence-trials-france