Jak drsná nátura Železných hor stvořila středověkou mafii a věřte, nechybělo ani penězokazectví

Železné hory jsou maličkým a na mapě až téměř nepatrným územím na té naší prastaré zeměkouli. Přesto mám pokaždé, když tímto místem procházím, neuvěřitelný pocit absolutní svobody. Mezi stromy a v tichém toku řeky Chrudimky člověk přestane vnímat civilizační zvuky. Jenom šustění listí a zpívání ptáčků vytváří kouzelnou kulisu nedotčené přírody.

Síla, kterou dnes vnímáme při každém nadechnutí v Železných horách, má své kořeny hluboko v minulosti naší planety. Před stovkami milionů let se zemská kůra pod obrovským tlakem tektonických sil lámala, vrásnila a praskala. Tento dramatický zrod a rozmanité složení hornin máme dodnes na každém kroku geologicky podložené. Vznikaly hluboké zlomy – syrové rány, do kterých se nekompromisně zakousla voda. Vedle divokého kaňonu Chrudimky tak v hlubokých lesích tiše vznikaly další fascinující jizvy, jako je tajuplná Lovětínská rokle nebo skalnaté Hedvičino údolí.

Strádovské Peklo je dnes živou připomínkou těchto pradávných událostí. Chrudimka si zde po miliony let trpělivě razila cestu tvrdými horninami, odnášela štěrk, obrušovala balvany, až postupně vytvořila hluboké údolí, do něhož sluneční paprsky pronikají jen na několik hodin denně. Právě sevření skalnatých svahů, balvanitých břehů a hustých lesů dalo vzniknout jedinečnému mikroklimatu. Chladný a vlhký vzduch se zde drží i během teplých dnů a v zimě se Strádovské Peklo mění v tiché ledové království.

Tato divoká, chladná a syrová energie místa však po staletí neformovala jen kameny a  potoky i řeky, které se zevnitř země přes všechny překážky derou nahoru, aby zemi obohatily, ale přizpůsobovala si i lidi, kteří se zde narodili. V tomto kraji nebylo místo pro slabost. Kdo chtěl v těchto hlubokých lesích a na strmých skalách přežít, musel být jako z tvrdého křemene. Musel v sobě mít stejnou neústupnost, jakou mají zdejší skály.

Když se v bouřlivém středověku začaly na strategických bodech Železných hor stavět hrady, byly to chladné, účelové stavby, které měly sloužit pouze k obraně a přežití. Tehdejší stavitelé je vytesali ze stejného tvrdého kamene, jaký tvořil zdejší skály. Dokonale využili to, co jim prastaré geologické vrásnění nabídlo.

Hrad Oheb vyrostl na nejvýše vyčnívajícím skalním ostrohu přímo nad hlubokým kaňonem Chrudimky. Ze tří stran ho chránila sama příroda – kolmý sráz padající dolů k divoké řece, kam lidská noha neměla šanci vyšplhat.

Vznikl ve druhé polovině 14. století. První spolehlivá písemná zmínka o něm je z roku 1405. Stavět ho začali s největší pravděpodobností z iniciativy vilémovského kláštera, kterému zdejší pozemky patřily. Je však také možné, že ho fyzicky nechal vybudovat až některý z tehdejších zástavních držitelů tohoto klášterního panství (jako první doložený vlastník hradu se uvádí Ješek z Popovce).

Obráncům stačilo vybudovat hradby a příkop na té jediné přístupné, rovinaté straně, a měli v rukou naprosto nedobytnou pevnost. Když stáli na věži Ohebu, údolí pod nimi bylo jako na dlani. Kontrolovali každý pohyb, každého kupce, každé vojsko.

A přesně přes kopec, tam, kde se země láme dolů směrem do Čáslavské roviny, vyrostla sestra Ohebu – mocná Lichnice. Hrad byl postaven kolem roku 1250 (první písemná zmínka pochází z roku 1251). Založil ho šlechtic Smil ze Žitavy z mocného rodu Ronovců, který se po dostavbě hradu začal psát jako Smil z Lichtenburka. Název hradu vznikl podle tehdejší módy překladem původního jména kopce „Světlík“ do němčiny (licht = světlý, burg = hrad). Tato mocná stavba zase jako ostříž shlížela na Lovětínskou rokli. Kdo chtěl projít z Čech na Moravu, musel projít kolem ní. Lichnice i Oheb byly jako dvě sevřené pěsti Železných hor.

Smrtí Karla IV. v roce 1378 začala postupná krize, ale to skutečné, hluboké bezvládí a chaos v zemi vypukly v roce 1419, kdy po první pražské defenestraci začaly husitské války. V té době v Čechách nefungovala ústřední královská moc, země neměla uznávaného panovníka a posádky na hradech jako Oheb nebo Lichnice začaly sloužit jako vojenské základny pro loupeživé nájezdy a soukromé války šlechticů.

Lidé zvyklí na zdejší drsné mikroklima a náročný terén se nenechali snadno zlomit. Když na přelomu 14. a 15. století zasáhly české království války a následný chaos, centrální moc krále přestala existovat. Peníze ztratily hodnotu, obchody stály, v zemi vládl zákon silnějšího a lidé v tomto kraji se ocitli v pasti. Seděli sice v blízkosti nedobytných skal, ale z kamenů se nenajíte. Pokud chtěli v těchto hlubokých lesích a na strmých skalách přežít a udržet si své muže, museli se přizpůsobit morálce té doby. A v té době platilo jediné: co si neurveš sám, to nemáš.

Tím, kdo tuto dokonalou kamennou past v Železných horách pro své vojenské a kořistnické záměry mistrně využil, byl slavný válečník Jan Sokol z Lamberka. V divokém období kolem roku 1402, kdy Českým královstvím otřásala brutální domácí válka, skončil král Václav IV. v zajetí svého bratra Zikmunda a země byla na kolenou. Sokol patřil k nejvěrnějším panovníkovým mužům. Když se král úspěšně vrátil ze zajetí, neměl peníze na žold pro Sokolovu profesionální armádu, a tak jeho družině svěřil klíčové strategické úkoly v kraji a podepsal mu glejt s legálním svolením „škodit nepříteli“. Sokol sem okamžitě stáhl svoji profesionální, po zuby ozbrojenou žoldnéřskou družinu, která v neprostupném terénu Železných hor našla dokonalé útočiště. A tím nejbližším a nejbohatším terčem se stalo královské město Chrudim, které tehdy drželi královi odpůrci.

Sokol se však v Železných horách neuzavřel do izolace. Přivedl si posilu, ze které šel strach po celé zemi – svého nejbližšího přítele a osudového parťáka ve zbrani, Hynka Suchého Čerta. S tímto moravským pánem z mocného rodu Kunštátů se potkal už o pár let dříve v krvavých zákopech moravských markraběcích válek. Zjistili, že mají stejnou náturu a nebojí se špinavé práce. Suchý Čert, který svou přezdívku dostal podle šlachovité postavy a vyloženě ďábelské povahy, opustil svůj domovský hrad Jevišovice a dorazil se svými muži za Sokolem. Vytvořili tak nejvlivnější a nejnebezpečnější vojenský syndikát své doby.

Tato sehraná dvojka brzy proměnila drsnou geologii Železných hor v dokonalou, neviditelnou past. Jejich operační prostor zdaleka nekončil jen u cest v údolí. Celé pohoří protkali sítí předsunutých hlídek. Sokolovi zvědové seděli skrytí v korunách stromů a v hustém mechu na skalních ostrozích přímo nad Strádovským Peklem. Druhou největší zbraní byla síť informátorů z řad zchudlých zemanů a místních horalů, kteří spřátelené družině donášeli zprávy o každém voze, který vyjel z bran Chrudimi nebo Čáslavi.

hlídkování mezi stromy

Zatímco těžkopádné chrudimské vojsko muselo jezdit po širokých, blátivých cestách, kde bylo vidět na kilometry daleko, Sokolovi a Čertovi jezdci byli v terénu jako doma. Zapomenuté lovecké chodníčky, Lovětínská rokle nebo hluboké, stinné Hedvičino údolí pro ně byly jako bezpečné dálnice skryté před světem. Krajina plná mlhy, hlubokých lesů a neprostupných kaňonů jim poskytovala absolutní krytí. Věděli o nepříteli dřív, než on vůbec stačil vstoupit do lesa. V tu chvíli se genialita hradů ukázala v novém světle. Už to nebyla místa, která krajinu chránila, ale základny pro středověký organizovaný zločin.

Představte si tu scénu. Podzimní noc, tma jako v pytli, z hlubokého kaňonu Chrudimky stoupá studená mlha a podkovy koní tiše tlumí vrstva mokrého listí. Jan Sokol a Suchý Čert dávají povel. Brána pevnosti skřípne a padesát jezdců v železných plátech vyráží jedinou přístupnou stranou ven do tmy. Čeká je zdlouhavé objíždění neschůdných skalních srázů, než se jim vůbec podaří sestoupit k řece a vyrazit na samotný zátah. Jejich zvědové jim dali vědět, že se po obchodní stezce od Čáslavi vrací chrudimští měšťané. Bohatí kupci, vozy naložené suknem, solí a hlavně těžkými měšci s penězi.

Přepad přichází vteřinu poté, co chrudimská karavana vjede do sevřeného skalního údolí. Zpoza balvanů se ozve řev, záblesky pochodní a chladný svist mečů. Kupci nemají šanci. Jsou v kamenné pasti, kterou vyťalo prastaré vrásnění země. Není kam utéct. Netrvá to ani deset minut. Vzduchem křičí ranění, Sokolovi a Čertovi kumpáni házejí na koně sudy s vínem, pytle se zbožím a ty měšťany, kteří útok přežili, surově svazují do kozelců. Ti budou cenní – Chrudim za ně ráda zaplatí tučné výkupné, ze kterého se zaplatí žold celé družině.

Než se chrudimští měšťané a obránci stačí v noci vůbec probrat, zapálit louče a vytáhnout zbraně, tato sehraná dvojka už tma-netma stoupá divoce zpátky nahoru do bezpečí kopců. Masivní brány a obří závory zapadnou. Chrudimští střelci mohou ráno jen bezmocně zírat nahoru na nedobytné hradby. Železné hory tak daly Janu Sokolovi a jeho lidem do rukou dokonalou zbraň. Udělaly z nich muže, kteří pohrdali slabostí tam dole v údolích a diktovali vlastní, krvavá pravidla. Pro ožebračenou Chrudim to byli prachsproští teroristé. Z pohledu tehdejší válečné logiky to byl elitní mozek, který jednoduše dělal to, co drsná příroda a krutá doba vyžadovaly: bral si to, co mu skála a meč dovolily.

V první polovině 15. století, kdy zemi plně pohltil chaos husitských válek, běžela jen o pár kilometrů dál, v hlubokém zářezu Strádovského Pekla, rafinovaná hospodářská kriminalita nejhrubšího zrna. Na hradě Strádov totiž sídlila tajná penězokazecká dílna. Tento fakt byl definitivně potvrzen díky mimořádnému nálezu téměř tří stovek artefaktů v bezprostředním okolí zříceniny. Archeologové zde objevili nejen samotné falešné mince, ale především polotovary a odpadní materiál z výroby, což dokazuje, že se peníze razily přímo na místě.

Padělatelé se v první polovině 15. století zaměřovali na drobné, hranaté stříbrné mince, takzvané čtyřrázy. Výrobu šidili tak, že jádro mince vystřihli z obyčejného a levného měděného plechu a ten pouze na povrchu potáhli tenkou vrstvičkou drahého stříbra, které získávali roztavením pravých grošů. Tato nelegální činnost byla zřejmě trnem v oku nedalekému královskému městu Chrudim, což pravděpodobně vedlo k následnému vojenskému zásahu a rychlému zániku hradu.

Technologie tohoto podvodu byla geniální. Hlavní měnou tehdejšího království byl stříbrný pražský groš. Posádky z loupežných hradů a tehdejší ozbrojené družiny dodávaly na Strádov pravé mince uloupené kupcům. Padělatelé je roztavili, ale stříbro nepoužili na ražbu nových, poctivých platidel. Místo toho vzali levný, bezcenný měděný plech, nastříhali ho na čtverečky a z drahého uloupeného stříbra vytvořili jen mikroskopicky tenký film, kterým toto měděné jádro potáhli. Na povrchu se mince blýskala čistotou, ale uvnitř to byl podvod. Když pak takový falzifikát chrudimský měšťan v noci v krčmě otočil v ruce, neměl šanci poznat, že drží bezcenný kus mědi.

nalezená mince u Strádovského hradu

Trest za penězokazectví byl brutální – pokud padělatele chytili, čekalo ho veřejné uvaření zaživa ve vroucím oleji nebo vodě, případně stažení z kůže. Strádovská parta však měla dlouhá léta krytí ozbrojených družin z okolních hradů a hluboký kaňon řeky tlumil zvuk bušících kladiv. Tento byznys fungoval desítky let a doslova ruinoval městskou pokladnu v Chrudimi, dokud měšťanům definitivně nedošla trpělivost a kolem roku 1450 hrad Strádov vojensky srovnali se zemí.

Další klíčovou aktivitou mafie z Železných hor byla totální kontrola obchodních tepen. Nejvýnosnější zbraní nebylo samotné přepadávání, ale strach. Místní lapkové proměnili Lovětínskou rokli pod Lichnicí v mýtnou bránu strachu. Každý kupec, který chtěl projet z Čáslavské roviny směrem na Moravu, věděl, že bez svolení pánů z hor jeho vozy nedorazí do cíle.

Hradní posádky zavedly nekompromisní systém „ochranného mýta“. Pokud chrudimští nebo kutnohorští obchodníci zaplatili zdejšímu syndikátu tučnou sumu předem, dostali doprovod několika ozbrojených jezdců a záruku, že je v horách nikdo nepřepadne. Pokud zaplatit odmítli, zafungovala neviditelná síť zvědů. Informace o tvrdohlavé karavaně prosvištěla tajnými stezkami rychleji než jezdec na koni a v Hedvičinu údolí už na kupce čekala zubatá.

Když došly naložené vozy se solí a suknem, přeorientovali se kumpáni z Železných hor na lukrativnější zboží: na lidi. Únosy bohatých měšťanů, chrudimských radních nebo kněží byly na denním pořádku.

Strategie byla prostá. Banda vtrhla v noci na předměstí Chrudimi, zapálila několik stodol, aby vyvolala paniku, a v nastalém chaosu odvlekla vybrané rukojmí. Tyto zajatce pak nespoutávali v temných hladomornách, jak to známe z pohádek. Často je drželi přímo na hradech pod přísnou stráží, protože živý a zdravý měšťan měl obrovskou cenu. Do města pak odešel jasný vzkaz: buď Chrudim zaplatí stovky kop grošů, nebo hlava jejich purkmistra skončí dole v Chrudimce. Z těchto peněz pak loupežné posádky financovaly nákup nových zbraní, koní a platily žold svým mužům.

Tento organizovaný obchod s lidmi není středověkou legendou. Praktiky tehdejších loupežných družin jsou detailně zdokumentovány v soudních aktech a takzvaných popravčích knihách z přelomu 14. a 15. století (například v proslulé Popravčí knize pánů z Rožmberka). Z dochovaných zápisů z výslechů na mučidlech vyplývá, že tito zemští škůdci brali únosy zámožných měšťanů a kněží jako běžnou, vysoce profitabilní živnost. Výkupné za rukojmí tvořilo pilíř jejich rozpočtu a zajatci z řad městských elit jim na hradech v tomto drsném kraji sloužili jako živá záruka pro vymáhání stovek kop grošů od vyděšených městských radních.

Když se řekne Lichnice, většina lidí si dnes představí romantickou zříceninu s krásným výhledem. Na začátku 15. století byste ale v jejím okolí nechtěli strávit ani minutu. Tento obří hrad, tyčící se na skalnatém ostrohu nad hlubokou Lovětínskou roklí, fungoval jako těžce ozbrojená pevnost, která měla jediný úkol – kontrolovat a v dobách konfliktů paralyzovat jakýkoliv pohyb na strategické obchodní stezce zvané Čáslavská či Železná.

Když tehdejší hradní posádky a ozbrojené družiny Jana Sokola či Suchého Čerta spojily své zájmy, vytvořily neprostupnou blokádu celého pohoří. Co uniklo hlídkám v kaňonu Chrudimky, to spolehlivě zablokovala lichnická strana. Jejich častou aktivitou byl brutální ekonomický nátlak na okolí, ale především na strategické cíle v čáslavském a kutnohorském kraji, který tehdy ovládali královi odpůrci.

Vojáci a lapkové zavedli v celém regionu nekompromisní systém. Pokud okolní vesnice patřící nepřátelské straně odmítly hradům odevzdávat zásoby jídla, píci pro koně a sudy s pivem, vyrazila zpoza hradeb trestná výprava. Sedlákům nezbylo nic, protože jim jezdci pobili dobytek, zapálili doškové střechy nad hlavou a obilí odvezli do hradních sýpek. Kraj pod Železnými horami byl v dobách těchto soukromých válek permanentně zahalen v kouři z hořících usedlostí.

Zoufalí měšťané z Chrudimi a Čáslavi se pokusili tuto hydru ze Železných hor několikrát zničit. Dali dohromady městské obránce, najali si vlastní střelce a v dobách největšího bezvládí vytáhli s těžkými obléhacími stroji do kopců. Jenže narazili na absolutní taktickou nadvládu hradních posádek, které dokonale využívaly drsný terén.

Jakmile se těžké městské vozy s obléhací technikou začaly šplhat do strmých svahů Železných hor, past sklapla. Obránci, dokonale schovaní za neprostupnými hradbami, na útočníky z výšky lili vařící smůlu, pálili z kuší a shazovali obří balvany, které geologické vrásnění připravilo přímo pod jejich nohy. Městští žoldnéři neměli v suťoviskách a strmých roklích šanci manévrovat. Hrady v horách navíc využívaly systém noční signalizace – pomocí obřích vater zapalovaných na nejvyšších skalních bodech si posádky předávaly zprávy o pohybu vojska. Výsledek takových tažení byl často tragický: městská vojska byla v roklích rozprášena, jejich drahé zbraně ukořistěny a odvlečeny na hrady a města musela potupně vyjednávat o příměří.

Abychom pochopili, proč byli tito lidé tak krutí, musíme nahlédnout za kamenné zdi tehdejších pevností. Život tam nahoře byl čistý asketismus, žádný nablýskaný luxus. V zimních měsících se hradní paláce proměňovaly v ledové hrobky, kde stěny pokrývala námraza a jediným zdrojem tepla byl otevřený krb, ze kterého se kouř valil přímo do místností.

Voda byla nad zlato. Jelikož hrady stály na strmých skalách, vykopat hlubokou studnu až k hladině spodní vody bylo technicky téměř nemožné. Posádky byly závislé na dešťové vodě sbírané do hradních cisteren, nebo museli poddaní každý day tahat sudy s vodou na hřbetech oslů a mul z hlubokých údolí pod hradem. Pokud byla cisterna v létě vyschlá nebo v zimě zamrzlá, pila se výhradně medovina a levné, kyselé víno, které loupili kupcům. Tento neustálý nedostatek, chlad, všudypřítomná vlhkost a pach koňského potu stvořily z obyvatel hradů lidi, kteří neznali soucit. Byli neustále frustrovaní, hladoví a připravení zabíjet. Válka a loupež pro ně nebyly volbou, byly jejich každodenní obživou. Krajina Železných hor je zkrátka vytrénovala k tomu, aby brali lidský život jako bezcennou minci.

Zatímco Lichnice křičela do dálky svou monumentalitou, Rabštejnek (původně Rabštejn) byl jejím přesným opakem. Tento malý hrad, který vznikl v první polovině 15. století, byl doslova utopený v hlubokých lesích kousek od Slatiňan. Z geomorfologického hlediska stavitelé opět využili to, co jim krajina nabídla – hrad postavili na strmém, křemencovém skalním hřbetu, který ze tří stran obklopovaly bažiny a těžko prostupný lesní porost.

Pro tehdejší lapky a zemské škůdce byl Rabštejnek naprosto klíčový. Sloužil jako dokonalá „bezpečná schránka“ a předsunutá základna pro špinavou práci přímo u nosu královského města Chrudim. Když bylo v otevřené krajině příliš horko a chrudimští měšťané slídili kolem hlavních cest, ukryli se loupící rytíři právě sem. Zdejší posádka se specializovala na bleskové výpady proti transportům směřujícím do Chrudimi z východních Čech. Z Rabštejnka to měli k hlavním cestám jen pár minut cvalu. Ukradené zboží se navíc dalo v hustých okolních lesích schovat tak dokonale, že chrudimští střelci při následných pátračkách nenašli ani stopu. Rabštejnek byl zkrátka neviditelným a nebezpečným bodem, odkud se úspěšně tahalo za nitky chrudimského strachu.

Kousek od Horního Bradla, na ostrohu nad potokem, najdeme pozůstatky sídla, které do našeho příběhu přináší vyloženě ideologický rozměr – Lipku. Původně šlo o opevněnou gotickou tvrz, kterou v té době vlastnili vladykové z Lipky. A ti se do válečného dění v Železných horách zapojili s nevídanou rázností.

Lidé z Lipky byli muži té nejtvrdší husitské ražby. Když v zemi vypukly náboženské války, tehdejší páni z Lipky se okamžitě přidali na stranu kalicha a patřili k radikálním stoupencům nového učení. Pro zdejší válečníky a lapky to znamenalo jediné: Lipka jim poskytovala ideologické a politické krytí pro drancování katolických statků. Právě z této oblasti se plánovaly a podporovaly nejbrutálnější nájezdy na majetky bohatého benediktinského kláštera v Podlažicích, který byl pro husity hlavním trnem v oku.

Zatímco pro církev to byli bezbožní kacíři a vrazi, pro ostatní kališnické posádky v horách to byli spolehliví spojenci. Lipka strategicky kontrolovala jižní přístupové cesty do Železných hor a fungovala jako včasný varovný systém. Pokud by se od jihu údolími pokoušelo postupovat nepřátelské katolické vojsko, posádka na Lipce dokázala bleskově varovat zbytek pohoří. Lipka tak uzavírala neprostupný hradbový kruh, kterým Železné hory izolovaly a drtily své nepřátele.

Na severozápadním okraji Železných hor, tam kde se skály pomalu svažují k přeloučské rovině, najdeme zříceninu Svojšic. Dnes z ní sice zbyl jen malebný střep paláce s gotickými okny, ale na začátku 15. století to byla moderní, skvěle opevněná gotická tvrz obklopená hlubokými vodními příkopy.

Svojšice jsou dokonalým příkladem toho, jak dopadli ti, kteří se zapojili do divoké politické a vojenské hry Železných hor, ale neměli za zády tak brutální geologické štíty jako Oheb nebo Lichnice. Zdejší páni, Svojšičtí ze Svojšic, kontrolovali a strategicky parazitovali na obchodu kolem tehdejší klíčové cesty z Čáslavi do Pardubic.

Jenže Svojšice stály moc blízko rovině a chyběla jim přirozená horská ochrana. Když se v roce 1421 rozhořely husitské války naplno, zdejší pán Mikuláš ze Svojšic zůstal věrný katolické víře a králi Zikmundovi. Tím si podepsal ortel. Jakmile krajem projíždělo masivní husitské vojsko, past sklapla. Zatímco na nedobytné horské pevnosti ukryté v lesích si tehdy nikdo netroufl, obnažené Svojšice husité obklíčili, z těžkých zbraní jim rozstříleli obranu a celou tvrz do základů vypálili. Byla to krvavá lekce pro každého, kdo si myslel, že může vzdorovat nepřátelům bez toho, aniž by ho chránila divoká a neprostupná náruč Železných hor.

Dnes už je v Železných horách klid. Kaňonem Chrudimky procházejí turisté, Lovětínská rokle láká milovníky ticha a z mohutných pevností zbyly jen malebné zříceniny – zatímco zdi Ohebu pomalu pohlcuje les, hrdá Lichnice stále ostře shlíží dolů do kraje. Divoký středověký syndikát, loupežní rytíři i tajné penězokazecké dílny zmizeli v propadlišti dějin.

Přesto ta syrová energie z místa nevyprchala. Když se večer nad Strádovským Peklem zvedne hustá mlha a stíny stromů se prodlouží, stačí se zastavit a zaposlouchat se do šumění řeky. Člověk má rázem pocit, jako by v dálce stále slyšel tlumený dusot koňských podkov, skřípění hradních bran a břinkot zbraní. Železné hory si zkrátka svou divokou krev pamatují dodnes. Ukazují nám, že lidské příběhy sice pominou, ale tvrdý křemen, skály a neúprosná síla přírody, která tehdejší hrdiny formovala, tady zůstanou navždy.

bm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Svojšice_(tvrz,_okres_Pardubice)

https://chrudimsky.denik.cz/galerie-nalezce-historicke-penezokazecke-dilny-na-stradove-u-chrudimi-dostane-odmenu-202/?photo=1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Strádov#/media/Soubor:Zřícenina_Strádov3.jpg

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hynek_I._Suchý_Čert_z_Kunštátu_a_Jevišovic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rabštejnek#/media/Soubor:RABŠTEJNĚK_STĚNY.jpg

https://cs.wikipedia.org/wiki/Svojšice_(tvrz,_okres_Pardubice)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lipka_(tvrz)