Článek
O Kleopatře se po staletí mluví jako o jedné z nejkrásnějších žen historie. Jenže čím více se k ní přibližujeme skrze prameny, tím jasněji vystupuje paradox: její skutečná síla neležela v dokonalých rysech, ale v tom, jak dokázala s představou krásy pracovat.
Antičtí autoři se shodují, že Kleopatra nebyla krásná v konvenčním smyslu. Neměla ideální proporce ani tvář, která by odpovídala řeckému ideálu. Přesto působila neodolatelně. Plútarchos píše, že její kouzlo spočívalo v hlase, v řeči, v inteligenci a ve schopnosti přizpůsobit se každému, s kým mluvila. Byla vzdělaná, ovládala několik jazyků a přesně chápala, jak funguje moc.
Kleopatra používala krásu jako politický jazyk. Věděla, kdy se objevit jako egyptská bohyně, kdy jako učená královna a kdy jako žena, která umí nabídnout spojenectví. Setkání s Juliem Caesarem i později s Markem Antoniem nebyla náhodná ani spontánní. Byla promyšlená do posledního detailu – od oděvu až po scénu, ve které se objevila.
Na rozdíl od jiných krásných žen historie nebyla Kleopatra pasivním objektem obdivu. Krásu neprodávala, ale investovala. Dokázala z ní vytěžit politické výhody, ochranu Egypta i vlastní postavení. V tom je zásadní rozdíl mezi ní a ženami, jejichž krása se stala břemenem. Kleopatra ji držela pevně v rukou.
Její mýtus přežil právě proto, že nebyla jen ženou, ale symbolem. Řím ji potřeboval vykreslit jako svůdnici, aby ospravedlnil její pád. A tak se z inteligentní vládkyně stala legenda o fatální kráse. Mýtus byl silnější než skutečnost.
Kleopatra nakonec neprohrála proto, že by byla příliš krásná, ale proto, že hrála vysokou politickou hru v době, kdy se svět měnil. Přesto zůstává jednou z mála žen historie, které dokázaly krásu proměnit v plnohodnotný nástroj moci.
Ne jako ozdobu.
Ale jako zbraň.
bm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kleopatra_VII.
kniha Kleopatra, Siegfried Obermeier
