Na Olympijských hrách ve starověkém Řecku sportovali muži úplně nazí

Pro nás Čechy je dnešní Řecko především synonymem bezstarostného středomořského ráje, kde se čas příjemně zpomalí nad sklenicí frappé a všechny starosti odplují s tyrkysovými vlnami. Je to ztělesnění čisté letní krásy, nekonečných hostin plných vůní, kde stoly přetékají tím nejkvalitnějším olivovým olejem, čerstvými olivami, sýrem feta a tzatziki. Jídlo tam totiž není jen obyčejnou obživou, ale hřejivým společenským rituálem a oslavou života.

Tento klidný ráj však stojí na základech světa, který byl divoký, hrdý a nekompromisní. Každodenní realitu starověkých Řeků totiž určoval hluboce zakořeněný polyteismus, který prostupoval každou vteřinu jejich života.

Zeus

V čele tohoto světa stál hromovládný Zeus, autoritativní vládce panteonu náladových a lidským vlastnostem blízkých božstev. Řekové viděli přímý zásah těchto olympijských obyvatel v každém záblesku bouře, úspěšném obchodu i válečném vítězství. Jejich mentalita byla založena na neustálém dialogu s božskou mocí, kde si skrze rituály a oběti zajišťovali přízeň pro své pozemské kroky. Tento živý vztah k bohům formoval jejich chápání spravedlnosti, lidského osudu i samotné podstaty úspěchu.

Tato sdílená duchovní identita však ostře kontrastovala s tehdejší politickou realitou. Starověké Řecko nebylo jednotným státem s jediným panovníkem, ale bylo roztříštěné na stovky samostatných a nezávislých městských států. Proto v zemi vládlo obrovské množství králů najednou. Každé město, ať už šlo o Olympii, Spartu, Athény nebo Théby, mělo svou vlastní vládu, své vlastní zákony, armádu a často právě i svého vlastního krále.

Jak destruktivní byla tato roztříštěnost v kombinaci s řeckou náturou, ukazuje i slavný spor mezi dvěma bohatými athénskými rodinami. Všechno to začalo zdánlivě nevinným nákupem na tržišti, kde si bohatý měšťan Megakles pořídil luxusní válečný vůz a nechal se v něm hrdě vozit po městě, aby všem ukázal svou finanční převahu. Jeho soused Lykúrgos, který vedl konkurenční rod, to nedokázal snést a místo pomluv se rozhodl rivala v duchu „agónu“ veřejně pokořit. Utratil celé své jmění, nakoupil rovnou čtyři nejlepší koně z Thesálie a nechal postavit vůz pokrytý plátky zlata. A když vyjel do ulic, Megakla před zraky stovek Athéňanů nejen předjel, ale záměrně mu v prachu zablokoval cestu.

Boj na tržišti

Pro Megakla to byla okamžitá společenská potupa. Sousedský souboj o to, kdo má lepší koně a marnotratnější hostiny, se během několika měsíců proměnil v otevřené politické běsnění. Obě rodiny si najaly vlastní řečníky na náměstí, začaly uplácet občany a rozhádaly celé město do té míry, že se lidé na ulicích začali napadat meči a běžný život v Athénách ochromil strach z pouličních válek. Celý spor, kdy tito dva hrdí muži odmítali v závodě o vlastní ego ustoupit, skončil až po letech, kdy do hry vstoupil třetí vůdce, který chaosu využil a nastolil v Athénách tyranii. Tento příběh jasně ukazuje, jak snadno dokázala nezkrocená řecká nátura proměnit sousedskou soutěživost v krvavou zkázu pro všechny okolo.

Právě proto, aby se podobné bojové běsnění válečníků nerozrostlo do celé země, vznikly v roce 776 před naším letopočtem první olympijské hry. Vymyslela je trojice tehdejších králů a zákonodárců, kteří vládli znepřáteleným řeckým státům – elidský král Ífitos, spartský zákonodárce Lykúrgos a vládce Kleosthenés z Písy. Tyto muže k tomu vedl jeden zásadní a velmi jednoduchý důvod: potřebovali najít způsob, jak zastavit neustálé bratrské zabíjení a krvavé pustošení země, protože si uvědomovali, že pokud neustálé válčení mezi jejich městy nezastaví, civilizace se vyhladí sama.

Jejich postoj k vytvoření her byl čistě pragmatický a politický. Společně pod záštitou nejvyššího boha Dia vymysleli geniální plán, jak hrdé válečníky odzbrojit, aniž by přitom potlačili jejich divokou soutěživost. Uzavřeli dohodu o posvátném míru – ekecheiriá –, prohlásili území Olympie za nedotknutelné a proměnili válečný konflikt v legální a bezpečné sportovní zápolení.

Starověká Olympie

Místo toho, aby soused bez milosti vraždil souseda mečem na bojišti, mohl ho nyní v duchu „agónu“ veřejně trumfnout a ponížit férovým způsobem na běžecké dráze. Zakladatelé tím ukázali lidem, že „agón“ se dá prožít i bez prolévání krve, a že zvítězit nad soupeřem na stadionu přinese muži i jeho městu mnohem větší slávu než spálená země a tisíce mrtvých.

Jenom pro vysvětlení, slůvko „AGÓN“ se nedá přeložit z řečtiny do češtiny přímo. Je to jinak řečeno soutěž, zápas, boj, soustředěné úsilí nebo soutěživost. Tento pojem nezahrnoval pouze sportovní zápasy na stadionech, ale prostupoval celým životem Řeků, od divadelních soubojů dramatiků přes řečnické debaty na náměstích až po vojenská tažení. Hlavním cílem „agónu“ bylo veřejně triumfovat nad soupeřem, získat nehynoucí slávu pro své jméno i rodné město a dokázat tak vlastní morální i tělesnou převahu.

Zápasiště v Olympii

První historicky doložené olympijské hry v roce 776 před naším letopočtem byly z dnešního pohledu překvapivě skromné, ale o to velkolepější. Celý program tehdy tvořil jediný den a jedna jediná disciplína: běh na délku jednoho stadionu, což bylo zhruba 192 metrů. Na startovní čáru se postavili výhradně svobodní řečtí muži, kteří do Olympie dorazili z různých koutů rozhádané země. Historicky prvním olympijským vítězem se stal obyčejný kuchař z blízké Élidy jménem Koroibos, který si tímto triumfem zajistil nesmrtelnou slávu a úctu po celém Řecku.

S postupem času se hry rozrůstaly, ale jedno pravidlo šokovalo okolní civilizace nejvíce – atleti začali soutěžit úplně nazí. Tato tradice vznikla z ryze praktických i hlubokých kulturních důvodů. Nahota v první řadě zaručovala bezpečnost a férovost, protože závodníci nemohli pod oblečením skrývat zbraně, a navíc je v pohybu neomezoval těžký oděv. Než však muži vyběhli na trať, podstupovali rituál zvaný aleimma. Svá nahá těla kompletně namazali olivovým olejem a následně posypali jemným pískem. Tento nános fungoval jako primitivní ochranná vrstva proti spalujícímu slunci, chránil kůži před zvířeným prachem z dráhy a podtrhoval každou linii jejich napjatých svalů. Pro Řeky bylo totiž nahé tělo pokryté zlatavým prachem především oslavou lidské dokonalosti a poctou bohu Diovi; nahlíželi na něj bez studu a vypracovanou muskulaturu vnímali jako odraz silné a ctnostné mysli.

Kresba boxu na keramice, cca rok 336 př.n.l.

Zatímco muži na stadionu oslavovali svobodu a bohy, pro ženy platil v Olympii neúprosný a krutý režim. Vdané ženy měly na hry přísný zákaz vstupu, a pokud by toto tabu porušily, čekal je nemilosrdný trest smrti svržením ze skalnatého útesu hory Typaion. Tento radikální zákaz měl kořeny v náboženských rituálech, neboť hry byly zasvěceny výhradně mužským božstvům a přítomnost vdaných žen byla považována za poskvrnění posvátného rituálu. Svobodné dívky sice na tribuny z rituálních důvodů občas mohly, ale pro dospělé ženy zůstával stadion naprosto nedobytnou mužskou pevností.

Přesto se našla jedna žena, která se rozhodla tento krutý zákon pod pohrůžkou smrti obejít: slavná Kallipateira z Rhodu. Pocházela z vážené sportovní rodiny – její otec, bratři i syn byli úspěšní atleti, a když její manžel zemřel, převzala trénink svého syna Peisirroda do vlastních rukou. Protože ho chtěla vidět bojovat na olympijském stadionu, převlékla se za muže, nasadila si dlouhé trenérské roucho a úspěšně proklouzla do prostoru vyhrazeného pro kouče. Její plán fungoval dokonale až do chvíle, kdy její syn závod v boxu skutečně vyhrál. Kallipateira v návalu nefalšované mateřské pýchy a euforie přeskočila bariéru, aby syna objala, přičemž se jí dlouhé roucho zachytilo o plot a před zraky tisíců diváků se ukázalo, že trenérem je ve skutečnosti žena.

Na stadionu okamžitě zavládlo hrobové ticho a Kallipateiře hrozil okamžitý a nemilosrdný trest smrti svržením ze skály. Soudci ji však nakonec z úcty k její slavné rodině plné olympijských vítězů omilostnili a propustili bez trestu. Pro všechny ostatní ženy a budoucí hry to však znamenalo okamžité zpřísnění pravidel. Aby se už nikdy žádná žena nemohla za muže převléknout, soudci vydali nové nařízení: od tohoto okamžiku museli nejen všichni soutěžící atleti, ale také všichni jejich trenéři vstupovat na stadion a pohybovat se po něm úplně nazí.

Zákaz účasti na mužských hrách však neznamenal, že by řecké ženy byly o sportovní zápolení zcela ochuzeny. V samotné Olympii se totiž nezávisle na mužské olympiádě konaly jejich vlastní, samostatné běžecké hry zvané Héraia. Tyto závody byly zasvěceny bohyni Héře, Diově manželce a ochránkyni rodiny. Na rozdíl od mužů zde nesoutěžily vdané ženy, ale výhradně svobodné dívky, které byly rozděleny do tří věkových kategorií od nejmladších až po ty dospívající.

dívky ve speciálním úboru zvaném chitón

Hry Héraia měly svá specifická pravidla, která odrážela tehdejší pohled na ženskou cudnost a tělesnou konstituci. Dívky neběžely úplně nahé; startovaly ve speciálním úboru zvaném chitón, který jim sahal těsně nad kolena a odhaloval pouze pravé rameno a pravé prso. Také délka závodní dráhy na stadionu byla pro dívky záměrně zkrácena o jednu šestinu oproti mužské trati, takže měřila přibližně 160 metrů. Vítězky nezískávaly jen věnec z olivových listů, ale dostalo se jim obrovské cti v podobě práva zasvětit bohyni Héře svůj vlastní portrét namalovaný na dřevěných deskách. Hry Héraia tak byly pro tehdejší Řeky důkazem, že touha po „agónu“ a slávě nebyla vlastní jen mužským válečníkům, ale hluboce prostupovala celou řeckou společností bez ohledu na pohlaví.

Jak se olympijský program postupem staletí rozrůstal, diváci unavení pouhým během žádali stále větší drama a zakladatelé jim vyhověli zavedením úpolových disciplín, tedy drsných bojových sportů založených na přímém tělesném kontaktu soupeřů. Nejobávanější byl jednoznačně pankration, brutální kombinace zápasu a volného stylu, kde bylo dovoleno téměř vše od lámání prstů až po tvrdé údery na citlivá místa. Rozhodčí s dlouhými pruty trestali pouze dvě absolutní tabu, kterými bylo kousání a dloubání do očí, ale jinak nechávali zápasníky bojovat tak dlouho, dokud jeden z nich nevztyčil prst na znamení kapitulace.

Nejslavnějším hrdinou tohoto surového klání se stal Arrhachíón z Fígaleie, který ve finále svých třetích her upadl do smrtícího sevření a začal se dusit. V posledním záblesku vědomí dokázal soupeři zlomit palec u nohy, což protivníka bolestí donutilo zápas vzdát, avšak sám Arrhachíón v téže vteřině vydechl naposledy. Soudci přesto rozhodli v duchu nejvyššího sportovního hrdinství a olivový věnec nasadili na hlavu mrtvého šampiona, jehož tělo bylo domů odvezeno s poctami nesmrtelného poloboha.

Neméně krutý byl i čistokrevný antický box, při kterém si muži omotávali zápěstí dlouhými řemeny z tvrdé volské kůže. Tyto řemeny postupem času doplnily kovové cvoky a ostré kožené hrany, takže každá rána do obličeje způsobovala těžká zranění a doživotní deformace tváře, na které byli tehdejší bojovníci paradoxně nesmírně hrdí. Mezi všemi boxery vyčníval legendární Theagenés z Thasu, o jehož síle se vyprávěly legendy už od jeho dětství. Theagenés ovládl stovky zápasů po celém Řecku díky své psychologické taktice, kdy se soupeřům záměrně vyhýbal, nechal je vyčerpat na horkém slunci a teprve ve chvíli absolutní únavy jim zasadil jediný drtivý úder. Když po letech jeho slávy unavený soupeř v noci bušil vztekem do šampionovy bronzové sochy, těžká plastika na něj spadla a rozdrtila ho, načež městský soud podle tehdejších zákonů odsoudil samotnou sochu za vraždu a nechal ji svrhnout do moře.

I když byly hry zasvěceny nejvyššímu bohu Diovi a atleti první den přísahali nad rozporcovaným kančím masem, touha po slávě a chamtivost byly občas silnější než strach z božského trestu. Když boxer Eupólos z Thessálie v roce 388 před naším letopočtem uplatil tři své soupeře, aby s ním prohráli, soudci vynesli exemplární finanční tresty. Za tyto vybrané pokuty nebylo pořízeno nic pro zábavu, ale bylo z nich ulito šest monumentálních bronzových soch boha Dia v životní velikosti. Tyto sochy, nazývané zanes, byly postaveny do řady těsně vedle sebe podél cesty pod temným kamenným obloukem, kudy musel každý atlet projít přímo na stadion, přičemž na podstavci měl vyryté jméno hříšníka a popis jeho podvodu jako varování, že olympijské vítězství se nedá koupit.

Aby Řekové nezapomínali, že sport je v první řadě přípravou na skutečnou obranu vlasti, zavedli na konec her disciplínu zvanou hoplítodromos, což byl běh v plné polní zbroji. Atleti v tomto závodě vyběhli na stadion obtěžkáni patnácti kilogramy bronzu v podobě helmy, chráničů a masivního kulatého štítu, v němž na rozpáleném písku docházelo k divokým srážkám, protože běžci přes úzké průzory v helmách téměř nic neviděli. Z tohoto vojenského sepětí se zrodil i nejslavnější vytrvalec všech dob, Ladas z Argosu, který pracoval jako profesionální vojenský kurýr běžící dny a noci bez zastávky. Na stadionu v Olympii dominoval v běhu na dlouhé tratě tak lehce, že jeho nohy podle svědků nenechávaly v písku žádné stopy, avšak svůj největší triumf zaplatil životem, když jeho srdce nevydrželo extrémní nápor a padl mrtev k zemi těsně po protnutí cílové pásky.

Smrt na běžecké dráze však nebyla jedinou obětí, kterou atleti pro nesmrtelnou slávu přinášeli, neboť touha po překonávání lidských limitů hraničila s až nadpřirozenými výkony. Neuvěřitelným hrdinstvím se do historie zapsal silák Milon z Krotónu, který nebyl pouhým atletem, ale žákem samotného matematika Pythagora a živoucí legendou starověku. Milon dokázal ovládnout zápasnická klání na šesti olympijských hrách za sebou, což znamenalo čtyřiadvacet let absolutní dominance na vrcholu. Jeho síla byla tak ohromující, že prý na ramenou donesl na stadion dospělého býka, na místě ho zabil jedinou ranou pěstí a téhož dne ho celého sám snědl. Řekové v něm viděli reinkarnaci bájného Herkula a jeho konec byl stejně dramatický jako jeho život; když se v lese pokoušel holýma rukama roztrhnout kmen stromu, dřevo se sevřelo zpět, uvěznilo jeho paže a bezmocného šampiona v noci roztrhala divoká zvěř.

Brutální touha po triumfu se však neomezovala pouze na stadiony, ale dosahovala svého vrcholu na nedalekém hipodromu při závodech koňských spřežení.

koňské závody na hipodromu

Tyto závody čtyřspřeží, zvané tethrippon, byly nejprestižnější a zároveň nejnebezpečnější disciplínou celých her, kde se bohatí majitelé stájí předháněli v marnotratné chloubě. Na trati dlouhé několik kilometrů musely lehké dřevěné vozy dvanáctkrát prudce otočit kolem kamenných sloupů na koncích dráhy. Právě na těchto místech docházelo k šíleným masakrům, kdy se desítky vozů v plné rychlosti srazily, převrátily a vytvořily hromadu trosek, pod kterými hynuli koně i bezmocní vozatajové. Při jednom z nejtragičtějších závodů odstartovalo čtyřicet spřežení, ale cílovou čáru protnul pouze jediný vítězný vůz, zatímco zbytek závodiště se proměnil v pohřebiště plné zlámaného dřeva a krve. Paradoxem řeckého světa bylo, že olivový věnec za vítězství nezískal statečný vozataj, který riskoval život, ale bohatý majitel koní, který závod často sledoval z bezpečí tribuny, což umožnilo, aby se olympijskými vítězi stávali králové, politici a v ojedinělých případech i bohaté ženy. Tohoto specifického pravidla později zneužil i šílený římský císař Nero, který toužil po nesmrtelné sportovní slávě natolik, že nechal celé olympijské hry posunout o dva roky, aby odpovídaly jeho cestě po Řecku. Nero osobně nastoupil do závodu desetispřeží, ale nezvládl uřídit obrovskou sílu tolika koní, vypadl z vozu a málem přišel o život pod koly soupeřů. Ačkoliv závod vůbec nedokončil a musel být z dráhy odnesen svými vojáky, vystrašení řečtí soudci ho z čistého strachu před jeho hněvem provolali olympijským vítězem. Císař si z Řecka odvezl stovky takto vynucených věnců, ale hned po jeho brzké smrti Řekové toto černé období vymazali z oficiálních historických análů a jeho triumfy prohlásili za neplatné.

S postupujícím časem se však na stadionech neodehrávaly pouze tragédie, ale také momenty hlubokého lidského dojetí a férovosti, které udivovaly diváky i samotné přísné rozhodčí. Když na jedněch z pozdějších her nastoupil k běžeckému závodu mladý chlapec jménem Pisidorus, zakopl těsně před cílovou čárou o vyčnívající kámen a ošklivě si zlomil kotník. Jeho největší soupeř, který běžel těsně za ním a měl vítězství na dosah ruky, se místo oslavy vlastního triumfu zastavil, zraněného Pisidora zvedl na ramena a donesl ho přes cílovou pásku jako prvního. Tento moment absolutního sportovního gentlemanství otřásl celou Olympií natolik, že soudci poprvé v historii udělili olivový věnec oběma chlapcům najednou, čímž ukázali, že lidskost a čest mají v očích bohů stejnou váhu jako samotná rychlost a síla.

Příběh antických olympijských her se po staletích slávy uzavřel v roce 393 našeho letopočtu. Tehdejší křesťanský římský císař Theodosius I. je totiž zakázal jako pohanský přežitek, který odporoval nové státní víře. Velkolepé chrámy v Olympii byly zničeny, stadion zarostl trávou a na patnáct století se zdálo, že myšlenka posvátného míru a sportovního zápolení nadobro utonula v propadlišti dějin.

Řecký duch touhy po vítězství však nakonec překonal staletí zapomnění. Na konci 19. století totiž francouzský baron Pierre de Coubertin dokázal antický odkaz vzkřísit a v roce 1896 založil moderní olympijské hry. I když dnes sportovci na stadionech neběhají nazí a o vítězství bojují muži i ženy společně, základní myšlenka zakladatelů starověkých her zůstala stejná: ukázat světu, že největší bitvy lidstva se mají odehrávat na sportovním poli, nikoliv na válečném bojišti.

„Největším soupeřem člověka je člověk sám a kdo překoná sám sebe, zvítězil dvakrát.“

bm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Antické_olympijské_hry

https://cs.wikipedia.org/wiki/Starověké_Řecko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zeus