Nejvyšší hofmistr z Auerspergu zkrášlil Slatiňany jako vzkaz své lásce, která odešla příliš brzy

Pocházím z Pardubic a celá oblast Železných hor a jejího okolí mě vždycky přitahovala. Nebo možná lákala svou nespoutaností. Řeka je tam místy mělká, pomalu teče ve svém klidném rytmu a zásah lidské ruky v této oblasti není nikde znatelný. Příroda vytváří nepravidelné tvary a to se nikdy neokouká.

Životní příběh městečka Slatiňany a zámku, který se spolu s přilehlým rozsáhlým parkem a zahradou nachází na západní straně města, od jehož centra je oddělen tokem Chrudimky, je hodně dlouhý a v některých letech byl i silně dramatický.

Život tvrze i okolních vesnic provázely časté změny majitelů, které se promítaly do správy i každodenního fungování celého panství i jejich obyvatelů.

První historické zápisky poukazují na gotickou tvrz , která byla zbudována roku 1294 na skalnatém ostrohu nad řekou Chrudimkou. A název města Slatiňany je údajně odvozen od slatí, či slatin, uprostřed kterých původní osada vznikla.

Výraznou změnu přinesl až příchod majitele, hraběte Františka Josefa Schönfelda, který jej roku 1732 připojil k nasavrckému panství. Slatiňanský statek se tak stal pevnou součástí této majetkové struktury.

Životní dráha hraběte Schönfelda se uzavřela náhle v únoru roku 1737 a veškerý majetek přešel na jeho jedinou dceru Marii Kateřinu, která byla v té době ještě nezletilá. Roku 1746 vstoupila do manželství s Janem Adamem Josefem z Auerspergu, čímž se otevřela nová kapitola dějin slatiňanského panství, která byla pro obec i zámek a její zahrady dobou největšího rozkvětu.

Z bezvýznamné vsi se Slatiňany staly rázem hospodářsky i kulturně živým místem.

patřili k nejstarším, nejurozenějším a nejbohatším šlechtickým rodům v celé habsburské monarchii. Ze zámku v Nasavrkách se postupem času stalo pouze hospodářské a administrativní centrum panství, zatímco Slatiňanům byla určena sídelní funkce.

Díky postavení svého otce patřil od mládí k vlivným osobnostem císařského dvora ve Vídni, byl jmenován císařským komorníkem, později tajným radou. Byla to prestiž jedna z nejvyšších, která se udělovala zkušenějším dvořanům, kteří se účastnili správy státních záležitostí a měli privilegovaný přístup k císaři.

V roce 1745 byl účastníkem císařské korunovace Františka I. Štěpána Lotrinského ve Frankfurtu nad Mohanem. Při příležitosti svého prvního sňatku s Kateřinou ze Schönfeldu, bohatou dědičkou několika panství v Čechách, byl v roce 1746 povýšen na říšského knížete a tento titul mu byl v roce 1747 potvrzen i pro České království. Bylo mu dvacet pět roků.

Dochované prameny, jako jsou dvorské protokoly a biografie Auerspergů, uvádějí, že Jan Adam tyto funkce skutečně zastával, což odpovídá jeho účasti na korunovacích a diplomatických misích. V tomtéž roce se stal i zakladatelem sekundogenitury rodu Auerspergů.

Převzetím dědictví z rodu Schönfeldů se zařadil mezi největší pozemkové vlastníky v Českém království, když do jeho držení přešla panství Nasavrky, Žleby, Tupadly a Slatiňany.

Jeho postavení upevňoval i rodinný život, v němž se mu postupně narodilo pět dětí. V roce 1748 se narodila dcera Františka, v roce 1749 syn Josef Jindřich, v roce 1750 syn Karel, v roce 1751 dcera Marie Terezie a v roce 1753 dcera Marie Alžběta.

Nemáme žádné historické zápisky, ze kterých byl mohla čerpat, jaký manželský život měli.

Podle všeho si vzal ženu, se kterou se měli rádi, a společně žili čilým intimním životem. Měl před sebou perspektivu krásného rodinného i společenského života. Císař František I. Štěpán Lotrinský, u něhož Jan Adam sloužil, by ve své blízkosti nesnesl hloupé, neschopné nebo drsné muže, a proto lze soudit, že Jan Adam byl vysoce inteligentní, velmi schopný a zodpovědný člověk, pravděpodobně také s diplomatickými schopnostmi.

Život není o čekání, až bouře přejde, ale o učení se tancovat v dešti.

Od roku 1752 se však jeho život začal proměňovat v tu nejčernější můru a následující roky přinesly události, které hluboce zasáhly jeho rodinu. Začali mu umírat ti, které nejvíce miloval. Nejdříve v roce 1752 zemřeli dvě maličké děti. Byla to dcera Františka a syn Karel. V roce 1753 zemřela životní partnerka, milovaná manželka Marie Alžběta a hned rok na to další dvě malé děti Marie Terezie a Marie Alžběta. Zůstal mu pouze tříletý synek Josef Jindřich Jan.

Vzhledem k tomu, že v roce 1753 se narodila dcerka Marie Alžběta a v tomtéž roce zemřela mladičká manželka Jana Adama ve věku dvaceti pěti let, je možné, že měla pátý porod těžký. V té době to bylo běžné, protože lékařská věda byla na té nejzákladnější úrovni.

Muselo to pro něho být strašné období. Zůstal sám a jeho povinností bylo postarat se o svého jediného přeživšího syna. Dívat se do hrobu jednoho dítěte je nesmírně bolestivé, ale dívat se do hrobů čtyř maličkých, bezbranných dětí a jejich mladé maminky bylo pro něho tou nejtěžší životní zkouškou. Přežít a postarat se o syna byla jeho jediná možná cesta.

Já sama mám tři děti, občas mě zlobí, hádáme se, ale jsou živé a naštěstí zdravé. Dívat se do očí smrti bych zvládala jen velmi těžce. Ani pomyslet na to nechci. A on této skutečnosti musel čelit pětkrát v průběhu tří let.

A přesto šel s krvácejícím srdcem životem dál. Musel být silný, zvládat své emoce a skrývat svou bolest.

O jeho výchově nevíme nic. Nemáme žádné podrobné popisy, ale dalo by se poměrně přesně zrekonstruovat jeho dětství podle období. Jak byl vychovávaný, jak vyrůstal, protože šlo o příslušníka vysoké šlechty habsburské monarchie.

Jan Adam z Auerspergu se narodil do rodu, který patřil k významným aristokratickým rodinám říše a měl pevné vazby na dvůr Marie Terezie. Jeho výchova proto probíhala podle standardu aristokracie té doby, který byl poměrně přesně daný.

V raném dětství byl v péči žen, matky a vychovatelek. V určitém věku ho převzali domácí učitelé a preceptoři, často vzdělaní muži s univerzitním vzděláním. Výuka se soustředila na jazyky, především na němčinu, francouzštinu a latinu, dále na dějiny, právo, základy hospodaření a správu panství. Šlo o přípravu na konkrétní roli a to řídit rozsáhlý majetek a pohybovat se ve dvorském prostředí.

Součástí výchovy byl i důraz na reprezentaci. Mladý šlechtic se učil vystupování, základy etikety, jízdu na koni, tanec a základy vojenské disciplíny. Tyto dovednosti byly nezbytné pro život u dvora i pro budování kariéry ve státní službě.

U podobně postavených rodin bývalo běžné i takzvané kavalírské putování po Evropě, které mladému muži umožnilo poznat cizí prostředí, dvory a kulturní centra. I když nemáme přímý doklad, že ho absolvoval v klasické podobě, jeho pozdější rozhled a schopnost reprezentace naznačují, že prošel širším kulturním vzděláním.

Z toho, co víme o jeho pozdějším životě, lze mezi řádky vyčíst výsledek této výchovy. Projevuje se v jeho systematičnosti, ve schopnosti dlouhodobě řídit přestavbu sídla, v orientaci na reprezentaci i v jeho postavení u dvora. Nepůsobil jako člověk vedený impulsem, ale jako někdo, kdo byl od mládí připravován být v každém ohledu zodpovědný, dodržovat řád a výkon funkce. A on podle všeho, velice zodpovědný byl a zároveň i spolehlivý.

V roce 1755 se oženil ještě jednou s nejkrásnější ženou té doby. Byla to dcera polního maršála Viléma z Neippergu, který byl podle historických záznamů přítelem císaře Františka I. Štěpána Lotrinského.

Tuto ženu mu vybrala císařovna Marie Terezie. A důvod? Co byste řekli? Byla to žárlivost.

Příběh tohoto sňatku začal zdánlivě obyčejně. Mladičká dcera maršálka se od svých šestnácti let pohybovala mezi aristokratickou společností na císařském dvoře jako dvorní dáma císařovny Marie Terezie. Přivedl ji tam její otec, který udržoval přátelské vztahy s císařem. Její výrazná krása a laskavé chování přitáhly pozornost mnoha velmožů, a tak se stalo, že i císař František I. Štěpán Lotrinský se zamiloval.

Byla velmi mladá, krásná, milá a s dokonalou postavou. Jeho manželka již měla za sebou šestnáct porodů a její postava byla poznamenána životem a do dokonalosti měla daleko. A protože svět je malý, a na dvoře císařském drby letěly rychlostí blesku od ucha k uchu, ani manželka Františka Lotrinského nebyla před touto informací, že císař má milenku, ušetřená.

Jak rychle informace dorazila, stejně rychle dokázala císařovna jednat.

Obratem našla vhodného ženicha, který měl situaci uklidnit. Věděla, že nedávno pochoval své maličké děti i manželku, že jeho srdce stále krvácí a že jeho jedinou oporou je malý synek. Znala jeho kvality – byla si vědoma jeho inteligence, schopností a loajality vůči ní samotné i císaři. Nabídla mu nevěstu, která se do svazku měla schovat, přinést mu rozsáhlé bohatství a možná i poskytovat pomoc a oporu jako náhradní matka.

Dívka do manželského chomoutu vstoupila, ale císařovu lásku a touhu její sňatek neumrtvil. Oba ve svém vztahu pokračovali.

A jenom si říkám, jak muselo být novomanželi Janu Adamovi z Auerspergů?

Nebo že by mu to nakonec bylo jedno, protože jeho srdce už ztvrdlo přemírou neštěstí? Bolest, které ještě pořád čelil, byla nezměrná.

Stál v kostele, vedle něho byla jeho novomanželka a on si tuto situaci nedokázal užít. Z mého pohledu to pro něho muselo být strašně skličující. Protože si musel uvědomit, že se vlastně nechal zaprodat císaři, jehož milenka zrovna stála vedle.

Tato svatba se pořádala tři roky po smrti dvou maličkých dětí, dva roky po smrti manželky a rok po smrti dalších dvou maličkých dětí. Jak moc to pro něho muselo být těžké?

Možná, že se na veřejnosti dokázal přetvařovat, ale o to hůře mu muselo být doma, o samotě. Protože se v písemnostech uvádí, že do přestavby a zámeckých úprav se pustil ve stejném roce, když se konala jeho druhá svatba, říkám si, byl to jeho únik z reality? Snažil se svou lásku, kterou nedokázal ze svého srdce uvolnit, pustit do nádhery jednotlivých detailů zámku a zahrady?

Já sice spekuluji, ale toto je ta nejkrásnější spekulace o člověku, který měl neuvěřitelně vysoké cítění nejenom pro jednotlivé detaily stavby, ale i pro návrhy hodně náročné a rozsáhlé zahrady.

Podle všeho byl velice silnou osobností.

Jan Adam Josef z Auerspergu začal s přestavbou zámku Slatiňany v roce 1755 , jejichž cílem bylo sjednotit půdorys a přetvořit objekt do podoby trojkřídlého zámku s čestným nádvořím, vhodného pro aristokratickou reprezentaci i pro pohodlí rodiny. Každý krok přestavby byl pečlivě plánovaný. Jan Adam se zajímal o architekturu, interiéry i zahrady, aby místo získalo harmonickou podobu.

Po svatbě s Marií Vilemínou z Neippergu trávili část společného času mimo zámek a do Slatiňan zajížděli podle potřeby. Sídlo v té době začalo se svými stavebními úpravami.

Jejich společný život se odehrával v oddělených apartmánech, při občasných hostinách, kulturních příležitostech ve Vídni i v ostatních prostorách aristokratických budovách, které manželé vlastnili.

Syn Josef Jindřich Jan se postupně zapojoval do života panství, sledoval práci otce a učil se spravovat majetek. Vilemína se podle dochovaných písemností o Jindřicha starala s velkou láskou. A podle všeho žila rodina v určité harmonii, v rytmu přestavby, v péči o sídlo a organizaci dvorských a kulturních záležitostí.

V roce 1764 se Jan Adam zúčastnil ve Frankfurtu další císařské korunovace Josefa II. s oznámením této události pak odjel jako mimořádný velvyslanec do Londýna a za zásluhy byl poté dekorován uherským Řádem sv. Štěpána.

Postupem času však přicházely další ztráty. V roce 1765 zemřel císař František I. Štěpán Lotrinský a od té doby se Marie Vilemína uzavřela do sebe. A pár roků po té v  roce 1772  z tohoto světa odešel i její otec, čímž pro ni skončila další část opory a rodinných vazeb.

Janu Adamovi odešel z tohoto světa v tomtéž roce i syn Jan Jindřich. Což pro něho musela být obrovská rána, protože už mu nezbyl nikdo z jeho nejbližších.

Manželka Vilemina truchlila nad ztrátou svého milovaného císaře a protože se prý dle dochovaných písemností o nevlastního syna starala s veškerou péčí a láskou, i tato ztráta jí určitě zasáhla.

A Jan Adam zůstal na svůj žal úplně sám. Své povolání nejvyššího hofmistra pro svou císařovnu vykonával nadále s veškerou zodpovědností, ale schovávat bolest srdce, které dostalo další ránu, muselo být velmi těžké.

Zoufalství a bezmoc člověka dokáží spoutat a nedovolí mu se usmát ani jakkoli si užívat hezké okamžiky. Vezme mu sílu do jakéhokoli dalšího kroku. A přesto Jan Adam šel životem dál. Ze Slatiňan utíkal a zase se tam vracel, aby svou započatou práci dokončil.

Jenom si říkám, kde na to všechno bral sílu? Musel mít v sobě nevyčerpatelný zdroj energie, ale kde bral motivaci?

Vedle člověka, který se kvůli svému náročnému povolání často uchyloval mimo domov, zůstala Marie Vilemína sama. Přepych zámku, reprezentační sály a zahrady, které byly symbolem jejího postavení a výsostného života, se proměnily v osamělou zlatou klec. Bez blízkých se její život postupně utápěl ve smutku. Nakonec, nejspíš pod tíhou všech těchto ztrát a osamělosti, zemřela ve svých 37 letech v roce 1775. Neměla pro koho žít.

Se smrtí Marie Vilemíny v životě Jana Adama Josefa z Auerspergu nenastalo nic nového. Jeho citový svět byl už dávno poznamenaný nejbolestnějšími ztrátami, protože pohled do hrobů těch nejmilejších z jeho rodiny zanechal v jeho srdci hlubokou stopu. Smrt druhé manželky pro něj byla spíše dalším potvrzením samotného osudu.

Určitě byl Jan Adam velmi láskyplný člověk, který by se rozdal a udřel, aby mohl lidi, které miloval, obohatit. Aby jim mohl vytvořit životní podmínky, ve kterých by se cítili jako doma. Kde by to měli rádi.

Marie Kateřina, rozená ze Schönfeldu, nechala za svého života barokně upravit zámek Tupadly a jistě plánovala další práce. Byla mladá, plná života.

I Slatiňanský zámek přinesla do manželství a protože se při práci Jan Adam rád nechával pohltit činností, při níž na bolest v srdci zapomínal, často ve svém konání pokračoval. A určitě k tomu přistupoval jako k poslání.

Pokud mezi těmito lidmi byl velmi vřelý vztah, její poslední přání se z jeho paměti nemohlo vymazat.

Proto v tom jeho počínání nacházím odkaz, který chtěl poslat své milované ženě na onen svět. A přestavbu zámku Slatiňany pojal jako životní výzvu, která mu nedala pokoje, dokud nedosáhl kýženého výsledku.

Své plány dotáhnout sjednocení křídel zámku, upravit interiéry, doplnit dekorativní prvky a pracovat na kapli, sálech i pokojích, do konce, se mu opravdu podařilo uskutečnit. Zároveň se věnoval také úpravám zahrady a pozemků a dohlížel na své další nemovitosti, například zámek Žleby a okolní panství.

Každý krok přestavby, každá nová úprava byla výsledkem jeho důslednosti a snahy vytvořit harmonické a reprezentativní sídlo.

Ale jeho život byl i nadále plný dalších setkání.

Členy císařské rodiny hostil několikrát na svých českých panstvích, kde pořádal slavnosti a hony.Největší hon uspořádal v roce 1790 ve Žlebech při příležitosti sňatku pozdějšího císaře Františka I. s neapolskou princeznou Marií Terezou. Na pozvání jejího otce, neapolského krále Fernanda IV. odjel do Neapole, kde obdržel Řád sv. Januaria. V roce 1791 byl účastníkem pražské korunovace Leopolda II. českým králem. Byl též nositelem čestných hodností nejvyššího komorníka a zemského maršálka Tyrolského hrabství.

11. 11. 1795 vydechl Jan Adam ve Vídni naposledy, ale jeho odkaz, který vtělil do zkrášlení sídla ve Slatiňanech v něm přežívá nadále. Tím se stal nesmrtelný.

Po smrti Jana Adama Josefa z Auerspergu zůstalo jeho dílo bez přímého dědice. Zámek Slatiňany a panství připadly jeho synovci Karlu z Auerspergu (1750–1822).

Příroda nám dala krátký život, ale památka na plodný a pracovitý život zůstane věčná.

Marcus Tullius Cicero

bm

Zdroj: https://citaty.net/temata/plodnost/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Adam_z_Auerspergu#Reference

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Vilemína_z_Neippergu

https://www.zamek-slatinany.cz/cs