Novodobé bikiny jsou nápadnou kopií bikin, které nosily dívky v období antiky před 1700 lety

Dávno již tomu, co na této zemi vyrostlo obrovské impérium, které mělo ve svém středu veliké město zvané Řím. Psal se rok 753 před naším letopočtem, když se ho dva bratři Romulus a Remus rozhodli založit. Město vzkvétalo, lidi přitahovalo a bohatství se množilo.

V období svého vrcholu, v době Římského císařství, byl Řím hlavním městem obrovské říše, která se rozkládala od Atlantského oceánu až po Mezopotámii. Římské území na západě končilo na plážích dnešního Portugalska a západního pobřeží Maroka. Severní hranice vedla přes severní Británii, přesněji po linii Hadriánova valu na pomezí dnešní Anglie a Skotska, a v kontinentální Evropě ji tvořily především řeky Rýn a Dunaj.

Řím tak ovládal celou dnešní Francii, Belgii, části Německa, Rakousko, Maďarsko i Balkán. Na východě sahala říše k řekám Eufrat a Tigris v dnešním Iráku a Sýrii, k pohoří Kavkaz a pobřeží Černého moře. Jižní hranice kopírovala písečné duny Sahary. Řím zde ovládal celý severoafrický pás od Maroka přes Alžírsko, Tunisko a Libyi až po úrodné údolí řeky Nil v Egyptě.

Naprosto unikátním rysem této rozlohy bylo, že Řím téměř kompletně obklíčil Středozemní moře. To přestalo být hranicí a stalo se obří bezpečnou dálnicí uvnitř jediného státu.

I když popisovaný vznik je pouhou legendou, lidé si v této říši, které Řím vládl, opravdu jako v pohádce žili dlouhé roky.

Pro tehdejší elitu to byla pohádka plná nepředstavitelného bohatství a přepychu. Římští miliardáři vlastnili paláce a žili život, kde se úspěch měřil tím, kolik exotických delikates se objeví na hostině a jak složité mozaiky pokrývají podlahy, po kterých šlapou. V jejich vilách tekla teplá voda, místnosti měly důmyslné podlahové vytápění a zahrady zdobily mramorové sochy z Řecka. Bohatí Římané neřešili přežití, řešili zábavu, politické pletichy a to, jak co nejlépe utratit peníze, které jim proudily z celého známého světa. Tento bezstarostný, dekadentní luxus pulzoval po celém území impéria bez ohledu na to, co se dělo o pár set kilometrů dál.

Když se v srpnu roku 79 našeho letopočtu v Kampánii probudil k životu Vesuv a okolí hory se zahalilo do černočerné tmy, pro obyvatele zbytku obřího impéria to neznamenalo vůbec nic. Apokalypsa, která pohřbila Pompeje a další města pod nánosy popela a magmatu, byla jen lokální tragédií. Svět se kvůli ní nezastavil. Ostatní římská letoviska žila svým vlastním, bujarým životem dál, jako by se na severu nestalo vůbec nic.

Stačilo sjet na mapě jen o kousek níž pod nebezpečnou sopku, do Neapolského zálivu. Zjeví se nám slavné město Baiae – starověké Las Vegas římské smetánky, které je dnes sice potopené v moři, ale tehdy bylo absolutním vrcholem prosperity a hříchu.

Baiae - luxusní letovisko

Baiae bylo místem, kde morálka starého Říma dostávala volno. Zatímco v hlavním městě musela elita aspoň naoko dodržovat přísná pravidla a tradice, zde, v teplých termálních pramenech Neapolského zálivu, bylo dovoleno úplně všechno. Římští senátoři, vojevůdci a samotní císaři si zde stavěli paláce, které doslova visely nad mořskou hladinou na obřích betonových pilířích. Baiae bylo synonymem pro nekonečné večírky na luxusních lodích, litry toho nejdražšího vína a uvolněné mravy, nad kterými tehdejší konzervativní spisovatelé zděšeně lomili rukama. Město prosperovalo díky horkým pramenům, které boháčům napájely soukromé lázně přímo v jejich ložnicích. Dnes je sice tato kolébka hříchu kvůli pohybům zemské kůry z velké části potopená pod mořskou hladinou, ale ve své době představovala vrchol tehdejšího blahobytu.

Pokud bychom však na mapě impéria pokračovali ještě dál na jih, přes Messinskou úžinu až na slunnou Sicílii, narazili bychom na luxus, který nebyl o nic menší, ale zato přežil v celé své kráse. Právě zde, ve vnitrozemí ostrova u dnešního města Piazza Armerina, si neznámý, pohádkově bohatý římský aristokrat nechal na přelomu 3. a 4. století postavit sídlo, které dodnes bere dech. Villa Romana del Casale nebyla jen venkovským domem, byl to monumentální palácový komplex. A jeho největší poklad neležel na stěnách v podobě maleb, ale ležel přímo na zemi.

ROK 1959

Když dnes projíždíte zvlněnou, sluncem spálenou krajinou ve vnitrozemí Sicílie okolo města Piazza Armerina, vidíte jen klidná pole, olivové háje a staré statky. Po staletí tu místní lidé žili obyčejným zemědělským životem, obdělávali půdu a starali se o úrodu. Jenže ten klid byl jen zdánlivý. Mezi sedláky se po celé generace šeptalo, že tato půda něco skrývá. Lidé z okolí hluboko v srdci tušili, že jim pod nohama, v temnotě pod vrstvami země, spí nějaké obrovské tajemství. Kdykoliv totiž na jaře vyjeli s pluhy do polí, nebo když se rozhodli kopat základy pro novou stodolu či studnu, země jim vydala věci, které do přírody rozhodně nepatřily. Pluhy občas zadrhly o opracovaný mramor, ze hlíny vykoukl střep z antické vázy nebo se na slunci zablýskla hrstka barevných, dokonale hladkých kamínků, které tam lidská ruka musela poskládat před stovkami let. Pro místní to byl jasný důkaz, že tam dole, pod nánosy staletého bahna, stojí něco velkého.

Tajemné příběhy o zakopaném městě, které si místní vyprávěli u večerního ohně, nakonec přitáhly pozornost vědců. Touha zjistit, co přesně se pod sicilskými poli skrývá, vedla k tomu, že sem v letech 1959–1960 dorazil uznávaný italský archeolog Gino Vinicio Gentili se svým týmem. Rozhodl se kopat přesně tam, kde pluhy sedláků nejčastěji narážely na podivné nálezy.

Když dělníci začali opatrně odkrývat tuny staletého nánosu bahna, které sem kdysi spláchly ničivé sesuvy půdy, čekal je šok. Z hlíny se začal klubat monumentální palácový komplex, který dnes známe jako Villa Romana del Casale.

Skutečný vrchol celého objevu však nastal ve chvíli, kdy Gentiliho lidé začali čistit podlahu jedné z velkých místností. Jakmile smyli poslední zbytky zaschlé hlíny, archeologové s otevřenými ústy strnuli úžasem. Přímo pod jejich nohama se rozzářila sedmnáct století stará mozaika složená z milionů barevných kamínků. Z obrazu na ně hledělo deset mladých, vysportovaných žen, které na sobě neměly nic víc než pouhé dva tenké proužky látky.

Objev cvičících dívek v tenkých proužcích látky způsobil v tehdejší společnosti obrovské pozdvižení a trefil se do neuvěřitelného časového paradoxu.

Představte si tehdejší svět. Píše se rok 1946 a francouzský návrhář Louis Réard v Paříži poprvé představuje světu moderní dvoudílné plavky. Pojmenoval je bikiny podle tichomořského atolu, kde Američané testovali atomovou bombu. Název to byl trefný. Nová móda totiž zapůsobila jako skutečná společenská exploze. Puritánská společnost byla znechucená, bikiny čelily těžké cenzuře, na plážích v Itálii i Španělsku je policie zakazovala a církev nad tou nestoudností zděšeně lomila rukama. Svět byl přesvědčen, že takto odvážné odhalování ženského těla je šokujícím a poněkud hříšným vynálezem moderní poválečné doby.

A pak, o necelých patnáct let později, vtrhnou archeologové na Sicílii do podzemí a z nánosů bahna vykopou mozaiku, která celé té slavné cenzuře roku 1946 uštědřila pořádný políček. Vědci s úžasem zjistili, že to, co moderní Evropa považovala za vrchol nestoudnosti a revoluční novinku, nosily římské ženy zcela běžně už před 1 700 lety.

Villa Romana del Casale byla symbolem absolutní moci a pohádkového bohatství. Tento gigantický palácový komplex čítal desítky místností, soukromé lázně, monumentální nádvoří s kolonádami a honosné přijímací sály. Majitel vily, jehož identita dodnes zůstává záhadou, musel patřit k té nejvyšší římské aristokracii – možná šlo o samotného člena císařské rodiny. Tomu odpovídala i výzdoba. Místo klasických maleb na zdech se tento boháč rozhodl pro ten nejokázalejší luxus starověku. Najal nejlepší mistry z řemeslných dílen v severní Africe, kteří pokryli neuvěřitelných 3 500 metrů čtverečních podlah barevnými mozaikami.

Na podlahách se odehrávaly gigantické obrázkové příběhy složené z milionů miniaturních kamínků. Když návštěvy procházely palácem, kráčely doslova po mistrovských dílech, která zachycovala exotické lovy na lvy a tygry, výjevy z antické mytologie nebo každodenní radovánky tehdejší elity. A právě v jednom z těchto sálů zářila mozaika cvičících dívek. Z dálky tyto obrazy na zemi působily tak jemně, živě a plasticky, že dokonale klamaly lidské oko. Návštěvník měl pocit, že se dívá na čerstvě namalované fresky. Teprve při pohledu zblízka vyšla najevo ta fascinující mravenčí práce neuvěřitelného detailu každého svalu, pohybu i onoho slavného dvoudílného úboru, který byl precizně vyskládán z tisíců pestrobarevných kostiček přírodního kamene a skla.

Kdo byl ale onen záhadný muž, který tento palác nechal vybudovat? Jeho pravé jméno sice z dějepisu vypadlo, ale samotné mozaiky o svém pánovi křičí fascinující detaily. Nálezy na podlahách dokazují, že nešlo o žádného obyčejného boháče. Největší mozaika celého komplexu, takzvaný Velký lov, totiž zobrazuje odchyt a transport divokých lvů, tygrů, slonů a nosorožců z hluboké Afriky.

Tento muž měl zjevně monopol na nesmírně lukrativní byznys té doby – dodával exotická zvířata přímo do římského Kolosea pro krvavé gladiátorské zápasy. Na mozaikách navíc archeologové našli vyobrazení dvou mužů v drahých vojenských uniformách, kteří na celý lov dohlížejí. Jeden z nich je starší, vousatý a s autoritativním pohledem. Podle vědců se díváme na samotného majitele vily, který se nechal zvěčnit jako všemocný šéf tehdejšího byznysu s krví a zábavou.

Mezi místními Sicílany se však po staletí tradovaly mnohem divočejší příběhy než ty o obchodování se zvířaty. Než na místo dorazili vědci s lopatami, lidé v okolních vesnicích věřili, že pod nánosy bahna leží prokletý palác patřící obřímu pohanskému králi, který zde pořádal orgie a zvrácené rituály. Staré legendy vyprávěly o tajemném vládci, který odmítal opustit své sídlo, žil obklopen stovkami krasavic a jeho bohatství bylo tak nesmírné, že nechal podlahy vylít tekutým zlatem. Místní se oblasti dlouho báli a věřili, že kdo by se pokusil poklady ze země vykopat, toho stihne krutá kletba starých bohů. Když pak archeologové v 50. letech z hlíny skutečně vyprostili sál plný spoře oděných krasavic v bikinách, staré vesnické povídačky o hříšném králi a jeho harému najednou dostaly až mrazivě reálné obrysy.

Tato antická mozaika ze 4. století n. l., nalezená v římské vile na Sicílii, zobrazuje římské atletky při tréninku a závodech. Dívky v dobovém sportovním oblečení se věnují disciplínám, jako je běh, hod diskem, zvedání činek, míčové hry a tanec s obručí. Vrcholem scény je korunovace vítězky, kterou provádí rozhodčí s palmovou ratolestí a věncem, čímž je zdůrazněna ženská síla a prestiž sportovních her.

Jenže o žádný zvrácený harém tehdejšího vládce nešlo, realita byla mnohem jednodušší, protože vyprávěla příběh o ženské síle, vytrvalosti a prestiži. Mozaika totiž nezachycuje chvíle odpočinku nebo svádění, ale tvrdé sportovní klání.

Nebyly to klasické olympijské hry v Řecku, protože tam měly ženy pod trestem smrti vstup zakázán a muži závodili úplně nazí. Na sicilské podlaze se díváme na exkluzivní římské ženské hry. Když očima procházíte po milionech barevných kamínků, vidíte před sebou živý film plný pohybu. Jedna z dívek s napřaženou paží rotuje tělem a chystá se mrštit těžkým bronzovým diskem, zatímco její sousedka drží v rukou olověná závaží a soustředěně posiluje. O kus dál se další postavy s divoce vlajícími vlasy řítí v plném sprintu vpřed nebo si v rychlém tempu přihrávají velký barevný míč. Nechybí ani ladnost v podobě dívky, která kolem svého těla s lehkostí točí obří obručí s rolničkami. Celý tento příběh na podlaze pak vrcholí triumfálním finále, kde hrdá vítězka přebírá z rukou vážené rozhodčí palmovou ratolest a na hlavu dostává vavřínový věnec. Tyto dívky byly celebritami své doby a majitel vily chtěl každé návštěvě ukázat, že obdivuje moderní trendy, sílu a krásu, která se nebojí odhodit přebytečné látky.

Nejzajímavější na tom všem je, že tento starověký svět vlastně nikdy úplně nezanikl. Svého času jsem pracovala mezi ortodoxními Italy na jihu Itálie v prosluněné Kalábrii, a díky tomu jsem měla možnost poznat tamní starousedlíky v jejich přirozeném prostředí. Věřte, že krev starých Římanů v nich pulzuje dodnes. Jejich horkokrevný temperament, divoká gestikulace a hlasitý smích se za tisíce let nezměnily ani o milimetr. Tito lidé stále dokonale ovládají to, co zbytek moderního světa pomalu zapomíná – posvátné umění odpočinku, kdy siesta není leností, ale oslavou bytí. Pořád umí s neskutečnou vášní připravit skvělé jídlo, hodiny sedět u stolu s přáteli a s obrovskou pohostinností vás přijmout mezi sebe. Když je pozorujete, uvědomíte si, že ten bezstarostný a temperamentní duch z luxusních antických vil nezmizel. Pouze vyměnil mramorové paláce za útulné rodinné taverny, ale radost z každého prožitého dne v něm žije dál.

,,Il dolce far niente"

(sladké nicnedělání)

Neslušné nálezy z doby zlatého věku města Gabii musely kvůli italským svatouškům zpátky pod zem

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-neslusne-nalezy-z-doby-zlateho-veku-mesta-gabii-musely-kvuli-italskym-svatouskum-zpatky-pod-zem-282762

Necudné nálezy z Pompejí pohoršily puritánskou Itálii 19. století

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-necudne-nalezy-z-pompeji-pohorsily-puritanskou-italii-19-stoleti-277367

V Pompejích byly platidlem v 1. století sexuální polohy

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-v-pompejich-byly-platidlem-v-1-stoleti-sexualni-polohy-283833

bm

Autor: Berthold Werner – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=182544689

https://cs.wikipedia.org/wiki/Řím

https://en.wikipedia.org/wiki/Baiae

https://www.villaromanadelcasale.it

https://cs.wikipedia.org/wiki/Římská_říše

https://www.antickysvet.cz/24835-rimske-cisarstvi

https://pages.pedf.cuni.cz/kddd/files/2019/01/Bednarikova-Melounova-Dominat.pdf