O požitkářství v antickém wellness plném úžasných masáží a milostných hrátek se nám může jenom zdát

Krajina kolem Vesuvu na konci 16. století v období pozdní renesance byla idylickým, hustě osídleným venkovem plným úrodných vinic, ovocných sadů a olivových hájů, které těžily z výživné sopečné půdy. Nad touto zelení se tyčil tehdy klidný vrchol sopky, pod nímž místní sedláci obdělávali nevýrazné kopce a stavěli nová městečka.
Celé toto území patřilo pod Království neapolské, kterému pevnou rukou vládli španělští místokrálové. Pro chudé obyvatelstvo to nebyla doba lehkého žití, protože ho sužovaly vysoké daně, šlechta však jen vzkvétala. Stavěla nové, krásné vily a vše, co bydlení nejen zkrášlovalo, ale i zjednodušovalo.

Jedním z těch, kdo tyto stavby navrhovali a realizovali, byl Domenico Fontana (1543–1607). Byl v té době slavným odborníkem, kterého na konci 16. století najal bohatý šlechtic, hrabě ze Sarna, aby vybudoval podzemní vodní kanál (akvedukt). Tento kanál měl odvádět vodu z řeky Sarno do tehdejších moderních mlýnů v městečku Torre Annunziata. Trasa vodovodu měla vést přímo skrz nevýrazný, mírně vyvýšený kopec, kterému místní sedláci říkali „La Civita“ (což v překladu z italštiny znamená město nebo obec).

V roce 1592 začali Fontanovi dělníci kopat hluboký příkop a razit podzemní tunel skrz kopec La Civita. Tehdy se stalo něco, co nikdo nečekal. Dělníci svými nástroji projeli vrstvou sopečného popela a narazili na pevné zdivo. Když se prokopali hlouběji, stál Domenico Fontana před odhalenými nálezy, které mu vyrazily dech. Objevil základy antických budov pokryté latinskými nápisy. Dělníci dále odkryli stěny zdobené neuvěřitelně zachovalými barevnými freskami. Po zemi se navíc povalovaly staré mince římské ražby. Fontana byl vzdělaný architekt a v tom okamžiku mu došlo, že pod nánosem zeminy leží starověké město, které muselo být v minulosti katastrofálně pohřbeno.

Jeho úkolem bylo postavit funkční akvedukt pro mlýny. Archeologie jako věda tehdy vůbec neexistovala a staré zdi pro něj představovaly spíše překážku v cestě.
V oblasti Insula II, 5, na křížení s ulicí Via dell'Abbondanza, jako první protnul zdi konkrétního antického domu. Spatřil v něm explicitní fresky zachycující kopulaci mužů a žen v rozličných sexuálních polohách, nástěnné malby s vyobrazením boha plodnosti Priapa s enormně zvětšeným, vztyčeným údem a četné reliéfy falů v erekci, vystupující přímo z kamenného zdiva.
Člověk se může pouze domýšlet, co se mu tehdy honilo hlavou, ale jistě dostal strach. Šokující rozsah tehdejší pohanské sexuality v kombinaci s latinskými nápisy a vulgarismy na stěnách byl v období rigidní katolické protireformace renesanční Itálie považován za natolik hříšný a společensky nepřípustný, že nechal nález neprodleně znovu zasypat zeminou.
Fontana, který byl sám ještě nedávno papežským architektem, moc dobře věděl, že objev pohanského města plného nahoty by mu mohl vynést obvinění z kacířství. Z čistého strachu před inkvizicí a hněvem z Říma proto učinil osudové a chladnokrevné rozhodnutí. Přikázal dělníkům, aby nálezy ihned zatřeli maltou, tunely narychlo zasypali hlínou a o celém objevu před světem hluboce pomlčeli.
Vyprojektovaný vodní kanál pak nechal bezohledně prorazit přímo středem starověkých budov – dnes víme, že dělníci tehdy prokopli i zeď samotného pompejského chrámu bohyně Isis. Tímto krokem sice chrámy a domy poškodil, ale paradoxně je na dalších více než sto let znovu uzamkl před světem a uchránil před zničením.

Evropu na začátku 18. století dramaticky změnila politická mapa. Španělská nadvláda nad Neapolským královstvím padla a moc nad oblastí kolem Vesuvu převzali rakouští Habsburkové. S novými vládci přišla do Neapole také nová vlna aristokracie – hrdá, nesmírně bohatá a toužící po luxusu, který by demonstroval jejich moc. Mezi těmito novými pány byl i francouzský šlechtic Emanuel de Lorraine, kníže d’Elbeuf, který sloužil v rakouské armádě. V městečku Resina si začal stavět honosné letní sídlo. Kníže chtěl svou novou vilu vyzdobit tím nejluxusnějším způsobem, a právě tato rozmařilost šlechty paradoxně vedla k tomu, že antický svět dostal druhou šanci vystoupit z temnoty.
Zatímco dělníci Domenica Fontany před více než stoletím prokopli okraj Pompejí, kníže d’Elbeuf při hloubení studny pro svou novou vilu v Resině nevědomky narazil na úplně jiné město – na starověké Herkulaneum. Když z hloubky země začaly na světlo světa vystupovat první mramorové sochy, propuklo doslova sběratelské šílenství. Brzy se však ukázalo, že toto město skrývá něco mnohem fascinovanějšího než jen umělecká díla. Ukázalo světu, jak neuvěřitelně luxusní, čistotný a propracovaný život jeho obyvatelé vedli těsně předtím, než je pohltila zkáza.

Ačkoliv obě města v osudný den roku 79 n. l. potkal stejný konec, jejich zkáza měla zcela odlišný průběh. Na Pompeje dlouhé hodiny padal lehký popel a pemza. Tyto nánosy sice vahou probořily střechy, ale zanechaly pod sebou vzdušné kapsy. Kvůli přístupu kyslíku se tak většina organických materiálů v průběhu staletí jednoduše rozpadla. V sousedním Herkulaneu se odehrál úplně jiný scénář. Město zasáhla apokalyptická vlna pyroklastického proudu, která dosahovala teploty mezi 400 až 500 stupni Celsia. Tento žhavý mrak město okamžitě zaplavil, a doslova ho hermeticky uzavřel. Extrémní žár v jediném zlomku sekundy odpařil veškerou vlhkost a bleskově zuhelnatěl všechno živé i neživé. Protože však k předmětům okamžitě zamezil přístup kyslíku, nespálil je na popel. Sopečné bahno následně ztuhlo v desítky metrů silnou vrstvu kamenného tufu, který město dokonale izoloval od vlhkosti a okolního vzduchu.

Když pak archeologové Herkulaneum prozkoumali, čekal je obrovský šok. Tam, kde v Pompejích zbyly jen prázdné dutiny v popelu, našli v Herkulaneu kompletní dvoupodlažní domy s původními dřevěnými trámy, krovy a zachovalými balkony. Objevili naprosto intaktní interiéry včetně dřevěného nábytku, postelí, dveří a dokonce i dětské kolébky. Na stolech zůstaly ležet každodenní potraviny jako zuhelnatělé bochníky chleba, celé olivy, fíky či zrna obilí. Zůstaly zde i tragické lidské osudy v podobě koster stovek uprchlíků na tehdejší pláži, jejichž těla žár sice okamžitě usmrtil, ale kosti se perfektně zachovaly pro moderní analýzu DNA.

Tento jedinečný způsob konzervace odhalil také to, že tehdejší civilizace disponovala neuvěřitelně vyspělou intimitou. Skvělým příkladem je high-tech antická toaleta. Zatímco středověká Evropa o tisíc let později vylévala nočníky přímo na ulici, Herkulaneum disponovalo systémem, který by snesl srovnání s moderní dobou. Městské veřejné záchody, zvané latríny, byly ukázkou špičkového inženýrství, i když pro dnešního člověka by byly velkým společenským šokem. Jednalo se o otevřené místnosti, kde lidé seděli bez jakýchkoli zástěn vedle sebe na dlouhých mramorových či kamenných deskách s otvory. Latrína fungovala jako místo setkávání, kde se běžně probírala politika, drby i obchodní smlouvy.

Pod těmito sedadly neustále proudil silný, nepřetržitý tok odpadní vody z městského akvaduktu, který okamžitě odnášel veškeré exkrementy pryč do propracované sítě podzemní kanalizace. Skutečným vrcholem hygieny však byl rituál očisty zadní části těla po vykonání potřeby. Římané pochopitelně neznali toaletní papír. Místo něj používali nástroj zvaný xylospongium, což byla přírodní mořská houba pevně nasazená na dřevěné hůlce. Před sedadly v podlaze latríny procházel druhý, mělký žlábek, kterým protékala naprosto čistá, pramenitá voda. V ní se houba před použitím namočila a po omytí těla se v ní opět vyprala. Aby se zabránilo šíření bakterií, houby se mezi jednotlivými použitími ukládaly do nádob s octovou vodou nebo silným slaným nálevem.

Ale… když si představím sama sebe, jak tam mezi mužskými dřepím, není mi do zpěvu. Oni budou rozebírat politiku a já se budu strašně snažit, jak se rychle vyprázdnit a zmizet. Nebo že bych to mezi nimi zvládla v klidu?

I když nám dnes dochované mramorové latríny připadají architektonicky úchvatné a čisté, pro nos moderního člověka by návštěva tehdejší toalety byla nepříjemná. Neustálý proud čisté vody pod sedadly sice to nejhorší okamžitě splachoval pryč, přesto byl zápach v místnosti nevyhnutelný. Představte si desítky lidí mačkajících se vedle sebe v prostoru, kde se v kbelících s octem máčely již použité mořské houby. K tomu připočtěte tehdejší jídelníček průměrného Římana – hromady luštěnin, česneku a všudypřítomnou fermentovanou rybí omáčku garum, která kvasila na přímém slunci. Výsledný zápach byl stoprocentně tak intenzivní, že dnešní člověk by hledal způsoby, jak si prostor kolem sebe zlidštit. Ale při představě, že všude všechno bylo neustále otevřené, ať to byla okna či dveře, tak to asi bylo snesitelnější. Lidé tam seděli a neumírali, to je doložené historicky.

Společným rysem těchto míst byla také naprostá absence studu. Veřejné latríny byly stoprocentně unisexové, muži a ženy zde seděli bok po boku a bez ostychu debatovali o politice. Klíč k tehdejší diskrétnosti však spočíval v samotném antickém oděvu. Římané nenosili kalhoty, které by si museli stahovat ke kotníkům. Když usedali na vysokou mramorovou desku, své tuniky a tógy si jednoduše vykasali k pasu a z mramorových otvorů jim tak dolů visely zcela holé nohy. Dlouhé sukně a drapérie jim přitom splývaly dopředu přes kolena a fungovaly jako dokonalý, přirozený závěs, který zakrýval klín a zároveň chránil drahé látky před jakýmkoli znečištěním. Antická elita tehdy sice neměla tak přecitlivělé nosy jako my, ale i tak platilo, že kdo si mohl dovolit soukromou toaletu doma, do té veřejné raději vůbec nevkročil.

Vyšší římská společnost byla doslova posedlá čistotou a estetikou těla, což vedlo k přísnému požadavku na kult hladkého těla. Muži i ženy museli mít pokožku zcela bez chloupků. Jakékoli přirozené ochlupení s výjimkou vlasů a obočí bylo považováno za barbarské, neestetické a typické pro nižší, pracující vrstvy nebo otroky. Muži se holili stejně důsledně jako ženy, protože hladká hruď, podpaží i intimní partie byly vnímány jako znak civilizovanosti a vysokého společenského statusu. Vzhledem k tomu, že tehdy neexistovala mýdla na holení ani ocelové žiletky, byl proces odstraňování chloupků zdlouhavou a často bolestivou záležitostí, kterou prováděli specializovaní otroci.

Ufff, nešla bych do toho!

vytrhávání chloupků otrokyní ve wellness

Ti nejčastěji používali speciální pinzety zvané vulsellae, kterými trpělivě a systematicky vytrhávali chloupek po chloupku. Při koupeli se k mechanickému obrušování a vyhlazování jemnějšího ochlupení používala drsná pemza. Velmi populární byly také depilační pasty jako dropex nebo psilothrum, které fungovaly jako předchůdci dnešních chemických krémů. Vyráběly se ze směsi vápna, smoly, vosku a břečťanové šťávy. Tehdejší pověry navíc velely přidávat do těchto směsí bizarní přísady, jako byla krev z netopýrů nebo pijavic, o které se věřilo, že růst nových chloupků trvale zastaví.

Krásné fresky v lázních

Tato touha po vizuální dokonalosti se promítala i do prostředí, kde očista probíhala. V místních honosných Suburbánních lázních archeologové odkryli dechberoucí fresky s explicitními sexuálními vyobrazeními. Tyto malby zachycovaly muže a ženy v rozmanitých milostných polohách a skupinových aktech, které tehdejší společnost nijak nepohoršovaly. Pro Římany byla erotika oslavou plodnosti, životní síly a radosti, která k odpočinku neodmyslitelně patřila. Tyto odvážné obrazy zdobily stěny lázeňských šaten hned nad číslovanými dřevěnými boxy, kam si návštěvníci odkládali své oděvy.

S tímto prostředím úzce souvisel i nález zvláštních bronzových a mosazných žetonů, kterým se říkalo spintrie. Tyto známky měly na jedné straně vyražené římské číslo a na druhé straně detailní sexuální scénu, která přesně odpovídala motivům na stěnách. Stejně jako v Pompejích měly tyto žetony v Herkulaneu praktický důvod. Sloužily jako šatní lístky do číslovaných boxů nebo jako platidla v soukromých částech lázní, kde urození pánové vyhledávali služby luxusních společnic a společníků. Používání těchto žetonů mělo navíc přísný právní rozměr, protože v Římské říši bylo zákonem zakázáno přinášet oficiální státní mince s portrétem císaře do míst neřesti a tělesných rozkoší, což bylo považováno za znesvěcení panovníkova majestátu. Spintrie tak obcházely tento zákon a zároveň fungovaly jako univerzální obrázkový katalog služeb pro návštěvníky z řad cizích kupců a námořníků, kteří neuměli latinsky, ale díky vyobrazení na žetonu přesně věděli, za co platí.

Více se dozvíte v mém článku: V Pompejích byly platidlem v 1. století sexuální polohy

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-v-pompejich-byly-platidlem-v-1-stoleti-sexualni-polohy-283833

Jakmile bylo tělo zbaveno všech chloupků a nečistot, přišla na řadu estetická fází v podobě luxusní masáže. Římané nepoužívali žádné hydratační krémy, takže naprostým základem veškeré péče o pokožku byl čistý, za studena lisovaný olivový olej. Sám o sobě by však náročné aristokracii nestačil a fungoval především jako báze, do které se přimíchávaly ty nejdražší a nejexotičtější vůně tehdejšího světa. Masáže se prováděly na zcela nahém a hladkém těle, aby olej mohl dokonale proniknout do pokožky.

V Herkulaneu se používala celá škála vzácných esencí, které demonstrovaly bohatství svého nositele. Velmi ceněný byl balzám z Judeje, což byla extrémně vzácná a drahá pryskyřice z oblasti Mrtvého moře, která tělu dodala hlubokou, dřevitou a balzamickou vůni a vyvažovala se zlatem. Do olejů se míchalo také vzácné koření z Orientu, jako je skořice, kardamom, šafrán a indický nard, což byly luxusní, těžké vůně vyhrazené pro nejbohatší elitu. Pro svěží, čisté a přirozeně antiseptické účinky se využívaly místní středomořské byliny, zejména myrta, vavřín a rozmarýn. Ženy zase milovaly květinové esence napuštěné vůní egyptských lilií nebo růží, které hojně kvetly přímo v úrodné Kampánii.

Tento vonný rituál byl součástí celodenního wellness programu v antických lázních. Městské lázně v Herkulaneu nebyly pouhou umývárnou. Bylo to pulzující společenské a relaxační centrum, kde bohatí občané trávili celá odpoledne podle pevného, téměř posvátného řádu. Celý ozdravný proces pro tělo i mysl začínal v šatně zvané apodyterium, kde si návštěvníci odložili oděv do kamenných výklenků pod lechtivými freskami a mohli obdivovat nádherné mozaiky na podlahách. Poté se přesunuli na otevřené nádvoří lemované sloupy, které se nazývalo palaestra. Společně se věnovali lehkému cvičení, běhu, vzpírání nebo hrám s míčem, aby se tělo pořádně zahřálo, prokrvilo a otevřely se póry.

Prostor, kde se v Herkulaneu cvičilo

Následoval vstup do mírně vyhřívaného prostoru zvaného tepidarium, který sloužil k postupné aklimatizaci těla a k relaxaci či intelektuálním debatám. Hlavní očista probíhala v caldariu, což byla horká parní lázeň fungující jako obdoba dnešní sauny. Podlahy a stěny zde byly duté, a proudil jimi horký vzduch z centrálního topného systému v podzemí. Teplo zde bylo natolik intenzivní, že návštěvníci museli nosit speciální dřevěné sandály s tlustou podrážkou, aby si o žhavou podlahu nepopálili chodidla. V tomto horku, kde se člověk silně potil, natřeli otroci tělo svého pána olivovým olejem a pomocí zahnuté kovové nebo bronzové škrabky zvané strigilis seškrábali z hladké pokožky směs oleje, potu, prachu a odumřelých kožních buněk. Teprve po tomto mechanickém zásahu bylo tělo dokonale čisté. Z horkého prostředí vedla cesta do frigidaria, což byla studená lázeň s bazénkem. Šokové zchlazení okamžitě stáhlo vyčištěné póry, a osvěžilo organismus. Celý rituál v samotných lázních končil v masážních místnostech zvaných unctorium, kde zkušení otroci vmasírovali do hladké pokožky drahocenné vonné oleje.

Právě v tomto momentu, kdy bylo tělo dokonale čisté, prohřáté, hladké a provoněné exotickým kořením, přicházely na řadu samotné milostné hrátky, které měly v antickém wellness svůj hluboký medicínský a rituální význam. Antická medicína, silně ovlivněná učením slavných lékařů jako Hippokratés nebo Galénos, totiž nevnímala lidské zdraví jen jako absenci nemocí, ale jako absolutní rovnováhu tělesných tekutin a energií. Sexuální aktivita a dosažení vyvrcholení byly tehdejší vědou považovány za regulérní terapeutický nástroj k uvolnění nahromaděného napětí, očištění mysli od černých myšlenek a obnovení vnitřní harmonie organismu.

Římané věřili, že po horkých koupelích a intenzivních masážích je tělo v ideálním stavu. Svaly byly uvolněné, krevní oběh stimulovaný a póry otevřené, což podle tehdejších představ dramaticky umocňovalo léčebné a omlazující účinky tělesné rozkoše. Intimní chvíle tak v lázeňském komplexu nepředstavovaly pouhé hříšné povyražení, ale byly vnímány jako přirozené, zdraví prospěšné a logické vyvrcholení celého očistného procesu. Bohatí návštěvníci se po masáži odebírali do soukromých, luxusně zařízených komnat v odlehlých částech lázní, kde se oddávali milostným radovánkům se svými partnery nebo s luxusními kurtizánami, které si najímali právě za zmíněné žetony spintrií. V těchto intimních prostorech se propojovala fyzická čistota s psychickým blahem a hranice mezi medicínou, hygienou a čistou tělesnou slastí se zcela stíraly.

Když občan Herkulanea po takovém celoodpoledním rituálu z lázní odcházel, jeho tělo zářilo čistotou, svaly byly zregenerované, mysl byla zbavená stresu a pokožka voněla drahým kořením. Antický wellness tak nabízel standard péče, který v mnoha ohledech předčil cokoli, co lidstvo v následujících staletích dokázalo vytvořit, a dodnes zůstává fascinujícím svědectvím o kultuře, kterou během jediného dne pohřbila matka příroda.

Antický wellness rituál nám zkrátka zanechal fascinující dědictví. Ukazuje nám svět, kde byla péče o tělo povýšena na umění, a kde se hranice mezi medicínou a potěšením zcela stíraly. A i když depilace pinzetou bolela, a na latrínách to zrovna nevonělo, Římané moc dobře věděli, co dělají.

„Po práci přichází odpočinek, po odpočinku síla.“

A co vy? Půjdete si odpočinout na masáž nebo do wellness? Antika nás inspirovat nepřestane nikdy, protože když si člověk uvědomí, že neměli dnešní technologie, počítače, ani mobily a o elektřině se jim nemuselo zdát a přesto bychom jim mohli jenom závidět. Věděli, co člověku prodlouží život. Dokonalý odpočinek.

A co pro ně bylo důležité, že vše lidské bylo dovoleno.

Neslušné nálezy z doby zlatého věku města Gabii musely kvůli italským svatouškům zpátky pod zem

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-neslusne-nalezy-z-doby-zlateho-veku-mesta-gabii-musely-kvuli-italskym-svatouskum-zpatky-pod-zem-282762

Necudné nálezy z Pompejí pohoršily puritánskou Itálii 19. století

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-necudne-nalezy-z-pompeji-pohorsily-puritanskou-italii-19-stoleti-277367

bm

zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Herculaneum

https://ia601403.us.archive.org/3/items/PompeiiAndHerculaneum/Pompeii%20and%20Herculaneum.pdf

https://herculaneum.academia.edu/Departments/Museum/Documents

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spintria