Pokrytecká církev musela couvnout před mladíky v módních, dle ní necudných a všeodhalujících oděvech

Oděv je jedním z nejstarších lidských vynálezů a zároveň jedním z nejkrásnějších. Z obyčejné potřeby chránit tělo před nepřízní počasí se během tisíciletí zrodilo umění, které dokázalo vyprávět o člověku dříve, než pronesl jediné slovo. Látky, barvy, střihy i jemná výšivka se staly zrcadlem doby, společenského postavení i osobnosti svého nositele. Každá epocha vtiskla oděvu vlastní tvář a každá generace v něm zanechala kus svého příběhu.

Než lidstvo objevilo kouzlo tkalcovského stavu, oblékalo se do toho nejprostšího, co příroda nabízela – do zvířecích kůží a kožešin. První lidé si kůži ulovené zvěře upravovali škrábáním kamennými nástroji, aby je zbavili zbytků masa a tuku, a pak je sušili. Aby kůže nebyla tvrdá jako prkno, museli ji zdlouhavě žvýkat nebo do ní vtírat zvířecí tuk a mozek, což byl první primitivní způsob činění. Kousky kůží k sobě pak sešívali kostěnými jehlami a jako nitě jim sloužily zvířecí šlachy, střeva nebo pevná rostlinná vlákna. V teplých oblastech lidé experimentovali také s rostlinami a vyráběli jakési suknice z trávy, listí nebo z tlučené stromové kůry, která po proklepání změkla na poddajný materiál.

první přírodní materiály na suknici

Skutečná textilní revoluce ale nastala ve chvíli, kdy se lidé usadili, začali farmařit a naučili se tkát. Vůbec prvním materiálem, ze kterého lidstvo prokazatelně utkalo látku, byl len.

len setý

Tato skromná rostlina s modrými květy změnila svět. Lidé zjistili, že když stonky lnu nechají shnít ve vodě, usuší je a pak je důkladně polámou a pročešou, získají neuvěřitelně pevná a dlouhá vlákna. Ta pak spředli do nití a na prvních dřevěných stavech z nich vytvořili plátno. Lněné oblečení bylo lehké, skvěle sálo pot a v horku chladilo, takže není divu, že se stalo hitem starověkého Egypta, kde v něm chodili všichni od otroků po faraony.

Historie lnu začala už v hluboké době ledové před více než třiceti pěti tisíci lety, kdy pravěcí lovci v gruzínských jeskyních sbírali stvoly divokého lnu. Archeologové pod mikroskopy zjistili, že tito lidé tehdy ještě netkali látky, ale pevná rostlinná vlákna kroutili do šňůr, splétali z nich sítě na zvěř a dokonce je barvili přírodními hlinkami na žluto či tyrkysovo.

Podobně z mladších období, například z neolitických kůlových staveb ve Švýcarsku (kolem roku 8 000 před n. l.), archeologové vykopali přímo ze dna jezer zuhelnatělé zbytky skutečných lněných provazů, rybářských sítí a kusů látek. Voda bez přístupu vzduchu tyto organické materiály zakonzervovala jako časová kapsle.

Jakmile lidé pochopili, jak ze stonků lnu získat pevná vlákna, postavili první jednoduché tkalcovské stavy a začali vyrábět skutečné látky. Tyto první tkané oděvy byly zpočátku velmi jednoduché, protože se jednalo o obdélníkové kusy látek, které si lidé kolem těla pouze omotávali nebo je spíše řasili. Teprve s vynálezem dokonalejších jehel z kostí a bronzu začali tyto lněné plachty sešívat a stříhat do prvních skutečných tvarů tunik a košil. Tento technologický skok lidstvu konečně umožnil odhodit nepohodlné, těžké kůže a obléknout si lehký, prodyšný oděv, který v horku chladil a snadno se pral. Právě tyto první lněné košile se staly základem šatníku všech starověkých civilizací a v nezměněné podobě jako spodní vrstva přežily až do onoho bouřlivého středověku.

Tunikový jednoduchý střih

Tunikový střih nabízel velmi jednoduché zpracování a hlavně splňoval podmínky, které přišly s příchodem křesťanství jako nového náboženského směru. To se datuje do první poloviny prvního století našeho letopočtu, kdy v římské provincii Judea působil Ježíš Nazaretský a jeho učedníci. Klíčový zlom pro celou Evropu však nastal v roce 313, kdy římský císař Konstantin Veliký vydal Milánský edikt, čímž křesťanství zrovnoprávnil s ostatními náboženstvími a ukončil věk jeho pronásledování. Během následujících staletí se tato víra rozšířila po celém kontinentu, přičemž na našem území se její oficiální příchod pojí s rokem 863, kdy na Velkou Moravu dorazili učení bratři Cyril a Metoděj. S tím, jak církev postupně přebírala moc nad každodenním životem společnosti, začala lidem diktovat nejen to, jak mají myslet a věřit, ale právě i to, jak se mají cudně oblékat. Proto byl ideální tunikový střih. Dva obdélníky, které se kolem těla řasily a neprovokovaly k žádným necudnostem.

Výjimkou bylo pouze období antického Řecka a Říma, kde se sice také nosily volné kusy látek, ale lidé je dokázali rafinovaně řasit a přepásat tak, aby oslavovali přirozený pohyb lidského těla. S příchodem křesťanství v raném středověku se však tato antická uvolněnost vytratila a oděv se stal přísně asketickým pytlem, který měl jakýkoliv náznak tělesnosti a sexuality spolehlivě pohřbít pod metry volné látky.

Tento nápad vzešel přímo od mladých rytířů a šlechticů, kteří se vrátili z válečných tažení na Blízkém východě a ve Středomoří. Na těchto výpravách se setkali s orientálními oděvy a zároveň začali používat novou anatomickou zbroj, která vyžadovala těsné polstrování. Byli to právě tito mladí muži z nejvyšších aristokratických kruhů, kdo v touze po okázalosti a vyjádření své mužnosti začal toto těsné vojenské oblečení nosit jako civilní módu. Dvorní krejčí v Paříži a Burgundsku jejich požadavek okamžitě zhmotnili a začali střihy záměrně upravovat tak, aby co nejvíce zdůrazňovaly přirozené křivky lidského těla. Tato touha mladé elity odlišit se od starší generace a ukázat svou fyzickou zdatnost tak dala vzniknout prvnímu skutečnému módnímu diktátu v dějinách.

Hmatatelné důkazy o této revoluci existují a jsou naprosto nezvratné, protože badatelé mají k dispozici přímo dochované oděvy ze čtrnáctého století a záznamy z královských účtů.

Tím nejzásadnějším fyzickým důkazem je takzvaný pourpoint Karla de Blois, luxusní prošívaný kabátek z drahého vzorovaného hedvábí, který se dochoval v muzeu v Lyonu. Když ho historici podrobně prozkoumali, zjistili, že krejčí tehdy opustili jednoduché obdélníkové střihy a látku rozstříhali na složité anatomické díly. Tento konkrétní kabátek má speciálně vykrojené průramky, které posouvaly švy hluboko do podpaží, což umožňovalo dokonalý pohyb paží a zároveň to látku na prsou napínalo tak, aby hrudník vypadal mohutnější. V pase byl střih naopak drasticky zúžen a vnitřek kabátku krejčí vycpali bavlnou a zbytky látek, čímž vytvořili vosí pas a uměle zvětšili ramena nositele.

Další důkazy poskytují archeologické nálezy královských hrobek v Praze na Pražském hradě, kde vědci zkoumali zbytky oděvů Blanky z Valois, první manželky Karla IV. Tyto fragmenty ukázaly, že její šaty měly přední zapínání s desítkami drobných, hustě našívaných látkových knoflíčků, které látku pevně přitahovaly k tělu a vytvářely přesně ten provokativní přiléhavý dekolt.

Účetní knihy z anglického královského dvora z let 1343 až 1344 navíc výslovně evidují nákupy desítek kovových koncovek na šněrovací šňůry pro krále Eduarda III. Tyto záznamy jasně dokazují, že panovníci platili krejčím obrovské sumy za kilometry šňůr a stovky knoflíků, které byly technicky nezbytné k tomu, aby se drahé látky daly na těle šlechticů napnout jako druhá kůže.

Církevní hodnostáři zareagovali okamžitě v samotném prvopočátku, jakmile mladíci v těchto oděvech poprvé vyšli do ulic a vstoupili do kostelů.

Už v roce 1342, tedy pouhé dva roky po nástupu této módy, vydal arcibiskup z Canterbury v Anglii oficiální varování před mladými šlechtici, kteří se v chrámech ukazují v kratičkých, těsných kabátcích. Církevní kronikáři z téže doby začali okamžitě sepisovat zděšené zprávy o tom, že nová móda odhaluje hříšná těla a uráží Boha.

Kněží si této změny všimli hned, protože mladí muži v novém oblečení odmítali v kostelech klekat, aby jim těsné nohavice nepraskly v rozkroku. Tato okamžitá reakce vyústila v bleskové sepisování nových zákonů, kterými se církev snažila tyto provokativní střihy zakázat hned v zárodku.

Městské rady a panovníci tyto církevní stížnosti vyslyšeli a začali okamžitě vydávat takzvané sumptuární neboli luxusní zákony. Tyto předpisy pod hrozbou vysokých pokut přesně určovaly povolenou délku kabátků a zakazovaly nošení oděvů, které odhalovaly rozkrok nebo hýždě. V praxi se však tyto zákazy setkaly s naprostým nezájmem, protože mladí šlechtici a bohatí měšťané raději platili tučné pokuty, než aby se vzdali možnosti vypadat atraktivně. Mladíci se církevnímu diktátu bránili rafinovanou ignorancí a dalším stupňováním provokace. Na protest začali nosit ještě těsnější nohavice a na jejich přední část si nechali našívat nápadné vycpané kryty na přirození, zvané krytce neboli poklopce, čímž svou sexualitu namísto skrytí ještě více zvýraznili.

Kruh se uzavřel. Lidstvo se vrátilo do období antiky. Historie se opakuje, to je dokázané a i v tomto případě se po staletích církevního odpírání vrátilo období antiky.

Stejně jako staří Řekové a Římané uctívali falické symboly jako nositele štěstí, ochrany před zlými silami a hojnosti, tak i renesanční muži patnáctého a šestnáctého století udělali ze svého rozkroku hlavní bod celého oděvu. Onen vycpaný poklopec, kterému se říkalo krytec nebo francouzsky braguette, se stal absolutním symbolem prestiže a mužské pýchy. Krejčí do něj všívali malé kapsičky na mince nebo kapesníky a muži v něm hrdě nosili i drahé šperky, aby na toto místo přitáhli maximální pozornost.

král Jindřich VIII. se zvýrazněným krytcem

Pravidlo „čím větší, tím lepší“ platilo v tehdejší společnosti bezvýhradně, protože gigantický vycpaný poklopec okatě demonstroval politickou moc, bohatství a sexuální dominanci majitele. Nejlepším důkazem jsou slavné portréty anglického krále Jindřicha VIII., který se nechal malovat s tak obrovským krytcem, že to z dnešního pohledu působí až komicky. Církev tak byla definitivně poražena zbraní, které se bála nejvíce – hrdou, přiznanou a do extrému dovedenou oslavou mužské sexuality.

Mladá generace je od nepaměti oním divokým, čerstvým větrem, který v každé dějinné epoše spolehlivě provětrá zatuchlé salóny a rozrazí okna zkostnatělých institucí. Bez ohledu na století mají mladí lidé na tomto světě své nezastupitelné místo – jsou nositeli změny, odvahy a nových myšlenek, které starší generaci často děsí. Ať už proti nim v minulosti stála rigidní církev, nebo dnes stojí staří kostlivci ve skříních, kteří hlídají zajeté pořádky. Dravé mládí si svou cestu k sebevyjádření vždycky prorazí. Historie totiž jasně ukazuje, že zatímco starší generace pobouřeně vrčí, svět se mezitím posouvá kupředu právě díky těm, kteří se nebojí bořit stará pravidla a přinášet nová.

Zakázané ovoce chutná nejlépe.

bm

zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Len_setý

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jindřich_VIII._Tudor

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dějiny_odívání_v_Evropě

https://www.cam.ac.uk/research/features/what-goes-up-must-come-down-a-brief-history-of-the-codpiece?utm_source=c

https://glreview.org/article/the-codpiece%E2%80%88life-and-times/?utm_source=chatgpt.com

file:///C:/Users/vuneb/Downloads/Copia%20de%20MTA%20.pdf

https://www.scribd.com/document/713671874/dějiny-odivani-ZAPISY

kniha : Středověk, spisovatelka:Ludmila Kybalová,

nakladatelství : Lidové noviny 2001