První hasičská síť na světě hasila pouze to, co si nejdříve podvodně přivlastnila

Živel jako oheň lidstvo odjakživa fascinuje. Daroval nám tolik potřebné teplo i světlo. Je to sice dobrý sluha, ale nesmírně krutý pán. Jakmile se vymkne z rukou a překročí hranici lidské kontroly, promění se v nenasytnou bestii, kterou je téměř nemožné zastavit. Právě tato nezkrotná a ničivá síla, požírající vteřinu po vteřině vše živé i neživé, se v dějinách stala nejen děsivou zbraní, ale také nejvýnosnější příležitostí pro ty, kteří dokázali lidský strach z ohnivého běsu chladnokrevně zpeněžit.

Ve 2. století př. n. l. Řím díky vojenským úspěchům ovládl Středomoří, což do města přineslo obrovské bohatství z válečné kořisti. Do metropole se kvůli tomu masivně stěhovali zchudlí venkované i propuštění otroci, kteří v rozvíjejícím se centru hledali obživu a práci. Politickou moc v té době pevně držela v rukou bohatá vrstva senátorů, která z tohoto přílivu levné pracovní síly a peněz bohatla. Tito vlivní politici a soukromí investoři začali na drahých pozemcích v centru dravě a bez jakýchkoliv pravidel stavět levné činžovní domy (insulae).

levné šizené stavby v Římě v 1. stol. př.n.l.

Aby ušetřili náklady, budovali tyto nestabilní činžáky z nekvalitního dřeva, rákosí a hlíny. Do malých, tmavých místností bez vody a záchodu pak natlačili stovky chudých rodin, které jim musely platit přemrštěné nájmy. V bytech tehdejších římských činžáků neexistovaly žádné kuchyně ani komíny, takže lidé museli vařit a topit na otevřených přenosných vařičích přímo uprostřed svých malých místností. K tomu všemu svítili výhradně nestabilními olejovými lampami a svíčkami.

Stačil jediný neopatrný pohyb, převrácení lampy nebo jiskra odlétající na slaměnou matraci a celý byt byl okamžitě v plamenech. Oheň našel v levném materiálu dokonalé palivo a bleskově se šířil otevřenými dřevěnými schodišti vzhůru do vyšších pater. Katastrofu dokonával fakt, že chamtiví stavitelé lepili jednotlivé domy těsně na sebe, takže plameny přes úzké uličky okamžitě přeskočily na sousední budovy a během několika málo minut pohltily celé městské čtvrti. Kvůli této kombinaci extrémní chudoby, dřevěných stěn a neustálého vaření na otevřeném ohni vzniklo v Římě obří semeniště požárů.

Marcus Licinius Crassus v tomto městském pekle uviděl příležitost, kterou nikdo před ním nedokázal tak chladnokrevně využít. Kolem roku 70 př. n. l. zorganizoval první systematickou soukromou hasičskou síť v historii. Vytvořil si vlastní soukromou armádu pěti set speciálně vycvičených otroků, kteří byli zdatnými staviteli, tesaři a hasiči. Místo nahodilého vyčkávání začal v nejlidnatějších a nejnebezpečnějších čtvrtích rozmisťovat své informátory, kteří měli za úkol okamžitě hlásit sebemenší záblesk plamene.

Jakmile v temných uličkách vzplanul první dřevěný trám, Crassova mazaná mašinerie se dala do pohybu. Jeho vycvičení otroci dorazili k požáru dřív, než se vyděšení sousedé stačili probudit. Místo hašení však nastal šokující obchodní rituál. Otroci budovu neprodyšně obestoupili, vytvořili kordon a s kbelíky v rukou chladnokrevně čekali na rozkaz. Majiteli tím odřízli jakoukoliv jinou pomoc a dali mu jasně najevo, že jeho jedinou nadějí je okamžitá kapitulace.

Zatímco dům lehal popelem, přistoupil k zoufalému vlastníku samotný Crassus a nabídl mu, že od něj hořící nemovitost i sousední ohrožené budovy okamžitě odkoupí. Tento promyšlený systém fungoval jako dokonalá past. Člověk čelící naprosté zkáze viděl organizovanou sílu, která sice drží jeho osud v rukou, ale nepohne ani prstem, dokud nepodepíše smlouvu. V panice a bezmoci pak majitelé podepisovali prodejní dokumenty za naprosto směšnou, zlomkovou cenu.

Teprve ve chvíli, kdy byl papír podepsán a majetek patřil Crassovi, dal svým otrokům povel k akci. Ti oheň bleskově uhasili, díky svým tesařským dovednostem poškozený dům okamžitě opravili a Crassus ho pak původním obyvatelům draze pronajal zpět. Pokud někdo odmítl jeho vyděračskou nabídku, nechal dům dohořet do základů a následně si pozemek koupil ještě levněji. Crassus tak ze strachu z ohně udělal svůj nejefektivnější nástroj, kterým systematicky vysával majetek římské elity a měnil ohořelé trosky v základy svého soukromého realitního impéria. Těmito spekulacemi ovládl realitní trh, stal se největším majitelem nemovitostí v Římě a nejbohatším mužem své doby. Tento status si udržel zhruba pětadvacet let, až do své smrti v roce 53 př. n. l.

Na absolutním vrcholu své moci a bohatství byl v šedesátých letech 1. století př. n. l. Tehdy pochopil, že samotné peníze v Římě k absolutní moci nestačí, a proto se své obrovské jmění rozhodl proměnit v politický vliv. V tehdejším Římě se sice pozice nejvyššího úředníka – konzula – oficiálně koupit nedala, protože o ní rozhodovali občané ve volbách, ale bez obrovského balíku peněz neměl kandidát šanci uspět. Úspěšná kampaň vyžadovala masivní úplatky pro voliče, pořádání velkolepých gladiátorských zápasů a hostin zdarma pro tisíce lidí.

V Římě navíc existoval systém takzvaného klientelismu, kdy ambiciózní politici kampaň financovali na dluh. Tehdy mladý a ambiciózní Julius Caesar byl v té době u desítek věřitelů tak nehorázně zadlužený, že mu hrozilo vězení a konec kariéry. Crassus za Caesara osobně zaplatil obří kauce, stal se jeho hlavním sponzorem a financoval mu celou předvolební kampaň. Bez Crassových peněz by se Caesar ke kandidatuře vůbec nedostal, natož aby ty zkorumpované volby vyhrál.

Marcus Licinius Crassus

Tímto tahem si Crassus Caesara zavázal. Společně s vojevůdcem Pompeiem Velikým, který měl zase za sebou oddané legie a válečnou slávu, pak v roce 60 př. n. l. vytvořili tajné spojenectví. Ti tři pánové představovali dokonalé spojení sil, kde Crassus dodal neomezené finance, Pompeius vojenskou moc a Caesar politický talent. Této neoficiální trojkoalici se začalo říkat první triumvirát. Tito muži v podstatě ukradli moc římskému senátu, protože si mezi sebou tajně rozdělili správu nejbohatších provincií a schvalovali si zákony, jaké se jim zrovna hodily pro jejich vlastní obohacení a slávu.

Dokonalým příkladem jejich společného „šméčka“ byl rok 59 př. n. l., kdy se Julius Caesar stal díky Crassovým penězům a Pompeiovým vojákům konzulem. Jakmile Caesar zasedl do úřadu, okamžitě protlačil nový pozemkový zákon, který měl zdánlivě pomoci chudým lidem a vysloužilým Pompeiovým vojákům získat půdu, ale ve skutečnosti byl upečený na míru pro Crassa. Tento zákon totiž obsahoval skrytou doložku o daňových úlevách pro takzvané publikány, což byli soukromí výběrčí daní v provinciích. Crassus předtím levně skoupil obrovské podíly v těchto pochybných společnostech na výběr daní, které kvůli špatným odhadům dlužily státu balík. Díky Caesarově novému zákonu mu stát odpustil celou třetinu tohoto gigantického dluhu.

Když se poctiví senátoři pokusili toto očividné spiknutí a tunelování státní kasy zablokovat, Pompeius nechal na hlavní římské náměstí – Forum Romanum – napochodovat své ozbrojené veterány. Hlavním terčem jejich hněvu se stal Caesarův kolega v úřadu konzula, Marcus Calpurnius Bibulus, který se urputně snažil tyto návrhy zablokovat pomocí práva veta a náboženských obřadů. Jakmile Bibulus na fóru veřejně vystoupil proti agrárnímu zákonu, veteráni brutálně zaútočili. Rozbili symboly moci jeho doprovodu. Na hlavu mu vysypali koš hnoje a fyzicky ho zmlátili. Spolu s ním byli napadeni a vyhnáni i další odpůrci z řad konzervativních senátorů (optimátů), jako byl známý mravokárce Marcus Porcius Cato (Cato Mladší), nebo tehdejší tribunové lidu. Otřesený a zmlácený Bibulus se po tomto incidentu stáhl do svého domu a po zbytek roku se už neodvážil vyjít na veřejnost.

Tímto mafiánským způsobem trojice dosáhla svého. Caesar získal nad Římem absolutní kontrolu, Pompeius uspokojil své vojáky, Crassus si pojistil loajalitu svých partnerů a Crassus během jediného dne vydělal miliony na odpuštěných daních, aniž by hnul prstem.

I přes obrovský majetek a politický vliv však Crassus neustále trpěl komplexem méněcennosti vůči svým partnerům z triumvirátu. Zatímco Julius Caesar oslňoval lid svým politickým talentem a Pompeius se pyšnil titulem velkého vojevůdce, Crassus byl vnímán „jen“ jako chamtivý boháč, kterému chyběla skutečná válečná sláva. Tato touha vyrovnat se svým spojencům na bitevním poli ho nakonec dovedla k osudnému vojenskému tažení na Východ, kde jeho život i sny o absolutní slávě definitivně skončily.

Historické zápisy jasně potvrzují, že Crassus vlastnil pět set vycvičených otroků, se kterými chodil k požárům a kupoval hořící nemovitosti přímo před očima zoufalých majitelů. Dále je v článku uvedená realita nezpochybnitelně detailně popsána na základě Plútarchových spisů. Stejně tak politické machinace, napadení konzula Bibula a ono pověstné „šméčko“ s daněmi z roku 59 před naším letopočtem jsou naprosto reálným historickým faktem, který ve svých tehdejších dopisech a řečech ostře kritizoval samotný slavný řečník Cicero, jenž byl přímým svědkem toho, jak triumvirát ovládl státní kasu. I veškerá fakta o hasičském vydírání, politické korupci s Caesarem, nenasytné touze po moci a následné reformě císaře Augusta, který kvůli Crassovým kouskům musel založit státní sbor Vigiles – jsou historicky nezpochybnitelná a doložitelná fakta.

bm

zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Marcus_Licinius_Crassus

https://antickepamatky.cz/pojmy/vigiles-hasici-v-antice/

https://www.osh-uh.net/historie-pozarni-ochrany2/

Životopisy slavných Řeků a Římanů IHeureka

autor: Plútarchos

nakladatelství: Arista / Baset

rok vydání: 2006