Suchý Čert byl nejen pro ženy přitažlivý charizmatický rytíř s nezapomenutelným uhrančivým pohledem

Život lidský je plný změn, které nás, obyvatele této planety, neustále nutí být ve střehu. A to bez rozdílu století i místa. Doba vlády Karla IV. však byla obdobím výjimečného míru a stability, kdy se lidem v naší zemi žilo v relativním bezpečí a hospodářském dostatku. V celém království ustaly války, protože panovník se snažil veškeré spory řešit diplomatickou cestou. Podařilo se mu tak vytvořit ze  Země Koruny české jednu z nejvýznamnějších mocností tehdejší Evropy.

A právě v tomto období vrcholného středověkého míru, v 60. letech 14. století, přišel na svět na rodovém hradě v Jevišovicích zdravý synek Hynek. Otec Sezema II. sice patřil k mocnému a starobylému rodu pánů z Kunštátu, ale jeho jevišovická větev byla chudá a v rámci rodu neměla velký vliv. Nosili erb se třemi černými vrchními pruhy na stříbrném poli. Hynkova matka Eliška byla nesmírně energická žena. Historici Miroslav Plaček a Peter Futák podle jmen jejích dětí usuzují, že pocházela z vlivného rodu Ronovců, buď z větví pánů z Lipé, nebo z Dubé. Přinesla do rodiny vysoké sebevědomí, ale žádné velké bohatství. Hynkovo dětství tak probíhalo ve zdánlivě klidném světě, kde platil pevný řád.

Když v roce 1378 zemřel Karel IV., jako by s ním odešla i zlatá éra bezpečí a prosperity. Na trůn usedl jeho syn Václav IV. a do životů běžných lidí vtrhl pravý opak toho, na co byli desítky let zvyklí. Období klidu vystřídal hluboký společenský propad, chaos a všudypřítomný strach o holý život.

Další pohroma vstoupila do života rodiny, když v roce 1381 náhle zemřel otec Sezema. Matka Eliška tak zůstala na všechno sama se dvěma malými syny, Hynkem a Jindřichem, a s panstvím zatíženým dluhy. Starý pán panství nezadlužil úmyslně, ale doplatil na ekonomickou krizi, která tehdy drtila drobnou šlechtu po celé Evropě. Zatímco velcí páni bohatli, menší rodové větve přicházely o příjmy a nedokázaly pokrýt náklady na drahý rytířský život. Sezema musel platit údržbu hradu, kupovat drahé zbraně, koně i zbroj a udržovat reprezentaci rodu, což ho nutilo brát si půjčky od bohatších sousedů a klášterů. Situaci navíc zhoršovalo znehodnocování měny, kdy hodnota peněz klesala, ale dluhy a úroky zůstávaly vysoké. Když pak náhle zemřel, zanechal své ženě panství plné finančních závazků. Věřitelé kolem Jevišovic okamžitě začali kroužit a Eliška musela majetek tvrdě bránit, aby chlapce nepřipravili o střechu nad hlavou. Právě vědomí, že rodový majetek visí na vlásku, udělalo z Hynka onoho neúprosného dravce, který později raději bral spravedlnost do svých rukou.

Místo žalu se matka musela okamžitě chopit správy majetku. Po náhlé smrti otce skončilo pro malého Hynka jakékoli bezstarostné dětství. Eliška si nemohla dovolit vychovat ze svých synů slabé dědice, a proto je okamžitě podrobila neúprosnému vojenskému režimu. Vychovávala je s nesmírnou přísností a pevnou vůlí, protože věděla, že v tehdejším světě slabost znamená jistou zkázu. Vedla je k absolutní poslušnosti, tvrdému vojenskému drilu a odříkání, takže kluci nepoznali žádný luxus, ale jen pot, disciplínu a neustálý nácvik boje. Od nejranějšího věku chlapci nevěděli, co je to mateřská náruč nebo zahálka. Jejich dny na studeném hradě začínaly za úsvitu tvrdým fyzickým tréninkem, během kterého museli běhat v těžkém terénu a posilovat s dřevěnými maketami zbraní. Eliška najala zkušené staré zbrojnoše, kteří chlapce bez špetky soucitu mlátili hlava nehlava, aby je naučili snášet bolest a nevzdávat se.

Tento drsný dril se postupně měnil ve skutečné rytířské řemeslo. Hynek trávil hodiny a hodiny na hradním nádvoří, kde se do úmoru učil ovládat meč, sekeru a dýku, až mu na rukou praskaly krvavé mozoly. Součástí výchovy byl i nácvik jízdy na koni v plném cvalu, kdy musel v plné rychlosti zasahovat terče, a zvykání si na tíhu kovové zbroje, ve které musel snášet letní žár i zimní mrazy. Matka v něm systematicky zabíjela jakýkoli soucit a slabost, protože věděla, že jen absolutně tvrdý a dokonale vycvičený voják dokáže v budoucnu ubránit rodové panství před dravým okolím. Z malého chlapce tak pod jejím dohledem cíleně vyrůstala chladnokrevná zbraň.

Jenže neustálé odpírání a chladná ocel nedokázaly zlomit to, co v něm dřímalo hluboko uvnitř. Vedle chladnokrevné zbraně v Hynkovi nepozorovaně rostly nesmírné vnitřní kouzlo a divoký magnetismus, které k němu lidi neodolatelně přitahovaly. Nebyl to odtažitý mladý šlechtic, který by na ostatní shlížel z oken hradního paláce jako studený psí čumák. Naopak. Čím tvrdší byl výcvik, tím blíže měl k obyčejným zbrojnošům na nádvoří, se kterými sdílel pot, krev i rány od cvičných zbraní. Když s nimi mluvil, nebylo v tom ani stopy po aristokratické nadřazenosti, ale zvláštní, dravé porozumění. Starší muži v něm s úžasem začali rozpoznávat přirozeného vůdce, z něhož sálala divoká vášeň, absolutní spravedlnost a neochvějná věrnost vlastnímu slovu. Dokázal lidi bleskově přečíst, získat si jejich srdce a nabídnout jim pocit, že pod jeho velením budou v bezpečí před celým nespravedlivým světem. Toto charisma z něho dělalo magnet, pro který byli najatí vojáci ochotni jít klidně do pekla, protože v Hynkových očích neviděli jen chlad, ale nezkrotnou sílu, která je povede k vítězství.

Jeho přirozený magnetismus však nebyl postaven na laciných gestech, ale na žulové pevnosti jeho charakteru. Hynek byl muž jedné tváře a jednoho slova, který se nikdy před nikým a ničím nesklonil, ať už proti němu stál mocný zemský soud, nebo samotný král. Mezi zbrojnoši i šlechtou se tehdy říkalo, že na Hynkově slovu by se dal postavit hrad – co jednou prohlásil nebo slíbil, to platilo jako neochvějný zákon, i kdyby kvůli tomu měl téct potok krve. V době plné politických intrik, zrad a falešných slibů, kdy mocní páni měnili strany podle toho, odkud foukal vítr, působil tento jevišovický rytíř jako zjevení z jiného světa. Všichni, včetně jeho největších nepřátel, si ho hluboce vážili pro jeho absolutně přímou povahu. Člověk mohl s Hynkem nesouhlasit, mohl ho nenávidět, ale vždycky přesně věděl, na čem u něj je, protože Suchý Čert nikdy nelhal, neuhýbal očima a své postoje hájil se stejnou dravou silou, s jakou sekal mečem.

Zlomový okamžik nastal v devadesátých letech 14. století, kdy v moravském markrabství naplno propukly ničivé a krvavé bratrské války mezi Joštem a Prokopem Lucemburskými. Tento vleklý konflikt s sebou přinesl totální rozpad zemského práva, chaos v úřadech a bezmocnost soudů, což definitivně a od základu změnilo Hynkův dosavadní pohled na jeho vlastní bezvýchodnou situaci. Mladý rytíř si velmi rychle uvědomil, že zdlouhavé soudní spory v Brně a neustálé natahování rukou otcových věřitelů nemají v nastalém bezvládí žádnou váhu, protože právo nyní patřilo tomu, kdo měl silnější vojsko. Hynek na nic nečekal, chopil se jedinečné příležitosti a nabídl své skvěle vycvičené muže i strategicky umístěný hrad Jevišovice mladšímu z bratrů, markraběti Prokopovi. V jeho žoldu pak začal s dravou energií a bez jakýchkoli morálních zábran pustošit majetky církevních institucí, bohatých měšťanů i okolních šlechticů, kteří na něj dříve podávali žaloby.

Právě v tomto divokém období, kdy se Hynek jako dravý žoldnéř poprvé brodil krví, se poprvé osobně potkal s Janem Sokolem z Lamberka ve Velké Bíteši. Podle dochovaných pramenů a historických románů tam společně zorganizovali odvážnou vojenskou akci na osvobození svých přátel, které věznili přívrženci nepřátelského markraběte Jošta. Mezi oběma elitními válečníky okamžitě přeskočila jiskra, protože sdíleli stejný dravý pohled na svět, absolutní nekompromisnost a vášeň pro boj. Od tohoto momentu začali psát společný, krví protkaný příběh profesionálních vojáků.

Do tohoto rozjetého válečného vlaku se matka Eliška pokusila zasáhnout poslední diplomatickou kartou, kterou byl sňatek. Podle dochovaných písemností uzavřela manželskou smlouvu s mocným rodem z Deblína a Hynek si vzal za manželku paní Annu z Deblína. Sňatek měl Hynkovi přinést prestiž a věno zapsané na deblínských statcích, které by rodinu finančně zachránilo. Jenže svatební lože divokého a charismatického rytíře nezkrotilo a on ve svých výpravách pro markraběte Prokopa pokračoval dál.

Když pak Anna před rokem 1398 bezdětná náhle zemřela a její věnné majetky kvůli politickým intrikám nepřipadly jejímu manželovi, Hynkovi nezbylo v rukách vůbec nic. Skutečný zlom a pád do čistého loupežení však nastal ve chvíli, kdy markraběti Prokopovi došly peníze na financování války a přestal Hynkovi a jeho zbrojnošům vyplácet sjednaný žold. Svou službu nechtěl přerušit, a tak se snažil vše zafinancovat sám, i když příjmy neměl zdaleka tak vysoké. Proto dluhy ze strany panovníka raketově rostly. A to byl důvod, proč se Hynek rozhodl vzít spravedlnost nekompromisně do svých rukou. Se svými skvěle vycvičenými muži začal přepadat obchodní karavany, kláštery a statky Prokopových nepřátel, aby si dlužné peníze vybral sám a silou.

Teprve tento moment z něho udělal obávaného loupeživého rytíře a absolutní postrach celé Moravy i sousedního Rakouska. Právě z těchto divokých časů a drsných bojů pochází i jeho slavná přezdívka „Suchý Čert“. Slovo „suchý“ tehdy v češtině označovalo člověka vysokého, hubeného a neuvěřitelně šlachovitého. Druhá část přezdívky, „Čert“, vznikla mezi jeho vyděšenými nepřáteli. Hynkovo neúprosné válečné běsnění, rychlé drtivé útoky a uhrančivý, zlý pohled v bitvě v lidech vyvolávaly pocit, že proti nim nestojí obyčejný člověk, ale samotný pekelník. Kombinace jeho asketické, vysoké postavy a kruté povahy tak dala vzniknout jménu, které spolehlivě nahánělo strach každému, kdo mu zkřížil cestu.

Jako hlavní základnu pro tyto své výpravy získal Hynek od markraběte Prokopa hrad Rabštejn u Jaroměřic nad Rokytnou. Tento skalní hrad se v jeho rukách proměnil v dokonale organizované hnízdo lapků, jehož strategická poloha Hynkovým mužům umožňovala bleskově udeřit na bezbranné pocestné a okamžitě zmizet v okolních neprostupných lesích.

Lidová vyprávění a pozdější pověsti dodnes vykreslují Suchého Čerta jako romantického hrdinu ze strašidelných historek. Podle těchto legend přepadala jeho banda každého bez rozdílu a sám Hynek prý uzavřel smlouvu s ďáblem, aby jeho muži byli v boji nezranitelní a střely se jim vyhýbaly. Pověsti barvitě mluví o tajných podzemních chodbách, kterými lapkové na hrad propašovali celé vozy uloupeného zlata, a samotného Hynka líčí jako démonického vůdce, který se v noci zjevoval na hradbách v černém brnění. Staré legendy však jedním dechem dodávají, že tento krutý válečník měl i druhou stranu tváře. Zatímco muže bez milosti trestal a zabíjel, pokud v přepadených kočárech seděly ženy, choval se k nim jako rozený kavalír a byl k nim neobyčejně galantní. Traduje se dokonce, že urozené dámy byly jeho uhrančivým pohledem a vnitřním magnetismem natolik fascinovány, že za ním později samy dobrovolně jezdily na hrad Rabštejn, jen aby mohly být v blízkosti tohoto pro ně přitažlivého muže.

Dochované historické písemnosti a zápisy v soudních knihách však ukazují sice méně mystickou, ale o to chladnější a nebezpečnější realitu. Podle brněnských zemských desek Hynek neloupil náhodně, ale prováděl cílené vojenské operace, při kterých se svými lidmi systematicky přepadával kupecké karavany na klíčové obchodní stezce spojující Brno s Vídní. Písemné stížnosti olomouckého biskupství zase dokládají, že Suchý Čert drancoval především bohaté církevní statky a kláštery, což bral jako spravedlivou kompenzaci za nevyplacený královský žold. Ukradené luxusní sukno, sůl, víno i dobytek pak podle pramenů neukrýval v pohádkových truhlicích, ale obratem je prodával přes síť spřátelených překupníků v moravských městech. Rabštejn se tak pro zemské úřady stal natolik nebezpečným problémem, že moravští páni museli nakonec svolat zemskou hotovost, aby toto loupežnické hnízdo oblehli a silou zlikvidovali.

Když moravští páni v roce 1402 zemskou hotovost konečně svolali, k hradu Rabštejn dorazilo obrovské, po zuby ozbrojené vojsko. Cílem této trestné výpravy bylo loupežnické hnízdo jednou provždy srovnat se zemí a oba obávané velitele exemplárně potrestat. Vojáci oblehli skálu ze všech stran, zablokovali přístupové cesty a začali kolem hradeb stavět obléhací stroje, které na Rabštejn dnem i nocí chrlily těžké kamenné balvany. V pasti na hradě tak zůstala uvězněna celá Hynkova posádka. Zemští velitelé si byli jisti svým vítězstvím a čekali, až vyhladovělí obránci sami otevřou brány.

Jenže velitelé zemského vojska těžce podcenili dravé spojenectví obou elitních žoldnéřů. Hynek Suchý Čert ani Jan Sokol z Lamberka nehodlali na Rabštejně pasivně čekat na smrt. Místo toho vsadili na moment překvapení a své dokonalé taktické myšlení. V noci, kdy oblehatelé kvůli jistému vítězství polevili v ostražitosti, zorganizovali nečekaný výpad. Hynek se svým ledovým klidem vedl vybranou skupinu nejvěrnějších zbrojnošů tajným, strmým skalním a neschůdným úsekem, kde je nikdo nečekal. S hlukem a divokostí blesku vtrhli přímo do ležení nicnetušících zemských vojáků, vyvolali v jejich řadách absolutní paniku a prosekali si cestu ven. Než se stihlo zemské vojsko z chaosu vzpamatovat, byli Hynek i Jan Sokol dávno pryč v bezpečí neprostupných lesů, připraveni v markraběcích válkách bojovat dál.

Útěkem z obklíčeného Rabštejna Hynkova divoká životní jízda teprve začínala a osud pro něj chystal chvíle největší slávy. Krátce po tomto husarském kousku se musel vyrovnat s těžkou ranou, když jeho spojenec markrabě Prokop padl do lsti uherského krále Zikmunda Lucemburského, který ho nechal uvěznit v klášteře v Kartouzích u Brna. Hynek Suchý Čert se však s uvězněním svého chlebodárce nehodlal smířit. S dravostí sobě vlastní vymyslel odvážný plán, pronikl se svými věrnými muži až k vězení a markraběte Prokopa úspěšně osvobodil, čímž králi Zikmundovi uštědřil políček, na který jen tak nezapomněl.

Největší vojenský triumf Hynka a jeho věrného druha Jana Sokola z Lamberka však přišel v roce 1404 pod hradbami strategického města Znojma. Král Zikmund se spojil s rakouským vévodou Albrechtem IV. a s obrovskou mezinárodní armádou přitáhl město ztrestat a dobýt. Hynek s Janem Sokolem se s pouhou hrstkou skvěle vycvičených žoldnéřů uzavřeli za znojemskými hradbami a projevili nevídanou strategickou genialitu a odvahu. Obránci odráželi jeden masivní útok za druhým, podnikali nečekané noční výpady a drželi město tak pevně, až v táboře obléhatelů propukla kvůli špatné hygieně strašlivá epidemie úplavice. Krvavá nemoc zkosila tisíce králových vojáků, podlehl jí i samotný rakouský vévoda Albrecht a ponížený král Zikmund musel s obrovskou ostudou od Znojma odtáhnout, čímž Hynkova pověst neporazitelného válečníka dosáhla absolutního vrcholu.

Příběh tohoto charismatického osamělého vlka však skončil nečekaně brzy a bez řinkotu zbraní na bitevním poli. V lednu a únoru roku 1407, v době, kdy na něho u zemského soudu v Brně byly podány desítky nových žalob od neústupných věřitelů, Hynka Suchého Čerta zradilo vlastní tělo. Když ho soudci předvolávali, aby se zodpovídal ze svých činů, omluvil se z jednání pro těžkou nemoc, přičemž v brněnských soudních zápisech z počátku roku 1407 zůstala trvalá stopa v podobě strohé omluvy pro „svú nemoc“. Král Václav IV. však ztratil trpělivost a v březnu 1407 nechal nepolepšitelného Hynka kvůli jeho neustálým loupežím zatknout a uvěznit. Z žaláře ho sice v květnu téhož roku propustili na svobodu, ale drsné podmínky vězení Hynkův zdravotní stav fatálně zhoršily. Hned po propuštění těžce ochuravěl, ulehl na lůžko a z rodného hradu v Jevišovicích se už nikdy nezvedl.

Historici se dnes na základě tehdejších drsných reálií přiklánějí k tomu, že unavené tělo obávaného válečníka nakonec zlomily buď vleklé následky starých, špatně zhojených zranění z bitev, nebo infekce, kterou chytil v královském vězení. V prosinci roku 1407 se v písemných pramenech objevuje jeho úplně poslední životní zmínka, kdy slábnoucí Suchý Čert pomalu chřadnul za zdmi svého paláce. Na počátku roku 1408 pak definitivně vydechl naposledy a jeho uhrančivý pohled navždy vyhasl. Muž, který přežil pustošení, kruté markraběcí války i hněv králů, tak odešel v tichu své ložnice a zanechal po sobě legendu o nekompromisním dravci s uhrančivým pohledem, jehož jméno si moravské dějiny pamatují navždy.

„Žil příliš rychle na to, aby zestárl, a příliš naplno na to, aby byl zapomenut.“

bm

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sezema_II._z_Jevišovic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hynek_I._Suchý_Čert_z_Kunštátu_a_Jevišovic

https://otisky.webz.cz/jevisovicke%20panstvi.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jevišovice_(hrad)

https://www.e-stredovek.cz/post/hynek-suchy-cert-kunstat-jevisovice/