Touha žít držela Perchtu z Rožmberka celou dobu trýznivého manželství při životě

Husitské plenění pomalu ustávalo, když se mezi lety 1425–1430 narodila dívenka do rodiny velmože z Rožmberka v Českém Krumlově a dostala jméno Perchta.
Naše české království se z husitských válek a běsnění uzdravovalo ještě dlouhé roky. Nedůvěra mezi lidmi v té době vytvářela nepokoje, ale i tak měli všichni chuť žít a touhu k návratu do normálního života. Těžké to měli chudí lidé, ale ani bohatí nebyli potíží ušetřeni.
Moc v království držely především šlechtické rody, které převzaly odpovědnost za správu země i její další směřování. Upevňovaly mezi sebou vztahy a promyšleně propojovaly majetky i vliv. Hospodářský život se do normálu vracel hodně ztěžka. Všichni se snažili postupně utvářet prostředí, v němž se znovu hledala rovnováha mezi mocí jednotlivých rodů. I když to mnohdy vypadalo jako soupeření.
Šlechta vlastnila rozsáhlá panství, jejichž bohatství spočívalo především v půdě a výnosech z ní. Příjmy plynuly hlavně v naturáliích, obilí, dobytku a práci poddaných. Zatímco peněžní oběh zůstal dlouho silně oslabený, jednorázové finanční závazky, jako byla věna nebo dluhy, představovaly výraznou zátěž i pro velmi majetné rody. Velmož disponoval rozsáhlým majetkem, ale hotovost k dispozici neměl.
Právě v tomto prostředí se roku 1449 domlouvala a zároveň i uskutečnila svatba Perchty z Rožmberka s Janem z Lichtenštejna. Vyplacení slíbené částky 1000 kop českých grošů se kvůli politické situaci protahovalo, a proto se protahoval i zdroj napětí mezi oběma rody. Tento finanční závazek se promítl i do manželského soužití a jeho důvodem byla potřeba peněz, které Janovi z Lichtenštejna zoufale chyběly.

V okamžiku, kdy se Perchtě přitížilo, služebná k ní povolala kněze. Věděla, že udeřila její poslední hodinka, a co hlavní, že všem, kteří ji v životě trápili, musí odpustit. Kněz na stůl poblíž lůžka položil kříž, zapálil svíci a přistoupil k loži. Sklonil se k ní a tiše ji vyzval ke zpovědi:
„Milá dcero, jestli tvou duši něco tíží, můžeš si ulevit a vyzpovídat se. Jsem tu jenom pro tebe.“
V jejích očích se objevily slzy, a proto mluvila zpřetrhaně: „Ano, otče, potřebuji vaši pomoc. Nevíte, co všechno jsem musela prožít, jaká ponížení a jaké ústrky. Nikomu jsem neublížila, a přesto mám tu největší bolest pod sluncem. Tou je prokletí, které na mě seslal můj manžel.“
Kněz si sedl na okraj postele, sáhl po slabé, studené ruce Perchty, podíval se jí do očí a řekl: „Jsem tady jenom pro tebe, dcero. Ulev svému srdci.“ Podíval se na ni nechápavě, zhluboka si povzdychl a pomyslel si: Tato mírná duše je prokletá! Co je tohle za svět?
Perchta se rozpovídala:
„Narodila jsem se na panství Rožmberků v Českém Krumlově a tam jsem prožila své dětství. Byl to můj nejkrásnější čas, který se pak už nikdy nezopakoval. Nejraději jsem celý život vzpomínala na nejhodnější chůvu na světě. Byla laskavá, kdykoli mě něco trápilo, vzala mě do náruče a pochovala. Když jsem byla větší, našla chvilku mě pochválit, pohladit. Jmenovala se Rozálie, tak jí říkala má maminka, později, když maminka zemřela, tak i teta, já jsem jí říkala milá chůvo anebo mama.“

Do očí se jí draly slzy, které se jí začaly kutálet po tvářích. Zmlkla a sáhla po kapesníku, který měla připravený pod polštářem, a oči i tvář si otřela.
„Doma nás všechny děti vychovávali v bohabojném prostředí. Víra a pokora byly na prvním místě. Dohlíželi také na mou výchovu. Učila jsem se číst písmenka i slova, občas jsem se pokoušela sama psát, protože mě učit se cokoli nového opravdu bavilo. Získávala jsem i základní vzdělání v náboženství, dále jsem často chodila za matkou představenou do místního kláštera anebo za mnou docházel náš rodinný přítel, místní farář. Byl velice trpělivý, uměl krásně vysvětlovat a měl mě rád. Já jeho taky.
V našem rodovém sídle na hradě Rožmberku a s mou tetou nebo s chůvou jsem se učila řídit každodenní chod naší domácnosti. Občas mě správkyně vzala na zahradu, ukazovala mi, jak má zahrada vypadat, jak a co říkat zahradníkovi, jak vést úklid a sledovat, kam co patří, jak kontrolovat prádelnu a také jak dohlížet na služebnictvo. S naší kuchařkou Evičkou jsem se učila, jak bych jí mohla pomáhat se zásobami jídla. Učila jsem se rozdělovat práci, kontrolovat kuchyni, zásoby obilí a potravin, sledovat příjmy v naturáliích a dbát na pořádek v celém panství.
Součástí výchovy byla také praktická dovednost ručních prací, předení, vyšívání a péče o oděvy, protože oděv prý musel reprezentovat postavení našeho rodu. Stejný důraz se kladl na vystupování, na řeč a znalost dvorské etikety, která určovala jednání při hostinách i při jednání s hosty.
Velkou roli hrála také příprava na manželství jako rodovou záležitost. Musela jsem se naučit vše, co se týkalo rodových vazeb, význam věna i odpovědnosti za pokračování rodu. Měla jsem být velmi vzdělanou budoucí manželkou velmože, kterého jednou pojmu za manžela. Měla jsem dokázat samostatně řídit rozsáhlou domácnost, udržet chod panství a současně reprezentovat svou novou rodinu v každodenním i společenském životě.“
Perchta na chvíli zavřela oči a lehce si vzdychla: „Mohu se prosím napít?“
„Určitě,“ řekl kněz a podal jí hrnek s čajem.
„Děkuji. Víte, strašně ráda na ty chvíle doma v Krumlově vzpomínám, protože to byly jediné krásné okamžiky mého života. Později se ten klid a radost, se kterou jsem vše prožívala, již nikdy nevrátily. Pak už přišlo období, kdy jsem se musela vdát za muže, který mi byl nejen nesympatický, ale který mě celý život velice trýznil.“
Stará žena se rozplakala, po chvíli zavřela oči a vypadala, jako kdyby už pokračovat nechtěla. Přestala i dýchat. Ale po chvilce zamžourala, nadechla se a pokračovala: „Omlouvám se.“
„Nemusíte, to je samozřejmé,“ řekl kněz a lehce na znamení souznění ji stiskl ruku.
„Víte, otče, byla jsem plná energie, touhy, životních plánů, milovala jsem život a na manželství jsem se těšila, i když mi byl ten chlap nesympatický. Všem jsem chtěla pomáhat, pro každého něco udělat a nakonec se vše otočilo proti mně. Můj manžel byl velice bohatým velmožem a já na jeho hradě žila jako největší chudoba. Mnohdy mi nedal jíst ani napít. Trýznil mě tak, jak by si to nedovolil ani ke svému koni.“
Stařenka vzala kapesník a utřela si upocené čelo a slzy v očích.
„A co jsi mu udělala tak zlého, že tě trestal?“

„Já, otče, nic. To můj otec. Prodal mě za věno 1000 kop českých grošů a protože neměl hotovost, dohodl se na splátkách, které nedodržoval.“

„Snad provdal, ne?“ skočil Perchtě do řeči kněz.

„Ne, prodal,“ stála na svém rozkazovacím tónem, ,,prodal a nezaplatil, ani nesplácel a já jsem to odnášela. Manžel mě totiž díky tomu celý život nemilosrdně týral. Nedával peníze, nechal mě žít v malé hradní síni, bez otopu a bez peřin. I v té nejhorší zimě jsem žila hůř než zvíře. A mnohdy i bez jídla. Navíc se radil se svou matkou Hedvikou z Pottendorfu a zároveň i se sestrami Barborou a Alžbětou. Všechny mě nenáviděly. Občas jsem jela za svou rodinou do Krumlova, prosila jsem je, aby mi pomohli, aby manželovi zaplatili, ale nikdo mi nepomohl. Prosila jsem i krále Jiřího z Poděbrad o pomoc, ale jak se nakonec ukázalo, i jeho vliv byl na mého manžela velmi slabý. O to víc byl ke mně zlý, byl vzteklý, a proto mi o to víc ubližoval. Když jsem o nic neprosila, byl klidnější. Narodily se mi dvě děti, ani ty ho neodměkčily. Byl to synek a dcerka. Nakonec mi obě zemřely. To víte, nemoc mé děti zasáhla nemilosrdně. A mě nejvíc. Naplakala jsem se strašně moc, prosila jsem Boha o milosrdenství, prosila jsem otce o zaplacení dluhu a o to samé jsem prosila ostatní příbuzné i své sourozence. Oni sami peníze neměli. To je strašná doba! A můj muž se choval, jako kdybych byla na obtíž, jako kdybych snad ani neměla žít. Bylo mi strašně. Věřte, otče, bylo mi opravdu strašně. Ale stejně jsem se každé ráno probouzela s myšlenkou, že dnes bude líp, že se vše v dobré obrátí. Nestalo se. Až smrtí mého manžela v roce 1473 trápení skončilo. A o co mi jde, co mě nejvíc trápí? Když manžel umíral, když měl smrt na jazyku, tak si mě nechal zavolat a prý, jestli bych mu to jeho celoživotní nepatřičné chování odpustila. Řekla jsem, že v žádném případě. No a on najednou zařval: proklínám tě! Od té doby sice už je na pravdě Boží, ale jako by byl pořád se mnou. Nedá mi to pokoje. Možná je za své chování v pekle a já jsem trestaná s ním? Nevíte, co si mám o tom myslet? A jak se toho jeho prokletí zbavit? Já jsem nikomu neublížila, celý život jsem jenom trpěla.“
„Takže to byla jeho zloba, která tě měla svázat?“
„Ano,“ a to už z jejích očí spustil vodopád slz.
„Nebojte, vy jste nikomu neublížila a jeho slova z vás stáhnu.“
Kněz si stoupl k pelesti, do rukou vzal nádobku se svěcenou vodou a kříž. Perchtu pokropil a začal předříkávat:
„In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti.
Exorcizo te, omnis spiritus immunde, in nomine Dei Patris omnipotentis, et in nomine Iesu Christi Filii eius Domini nostri, et in virtute Spiritus Sancti, ut discedas ab hac famula Dei et amplius eam non audeas inquietare.
Libera, Domine, animam eius ab omni malo, ab omni peccato et ab omni maledictione, et dona ei pacem.
Per Christum Dominum nostrum. Amen.“
Nádobku položil vedle kříže a zpátky si sedl na židli. Vzal Perchtu za ruku.
„Už se nemáte čeho bát, jenom pro vaše pochopení: prosil jsem Boha o odpuštění a smíření. Jedině Bůh může zrušit každé prokletí, protože rozhodující moc náleží jen našemu Pánu Bohu, nikoli člověku, který by prokletí vyslovil. Nemáte se čeho bát. Opravdu.“
Perchta přestala plakat a poprvé za celou dobu se usmála. V jejích krásných očích se objevily jiskry. Ulevilo se jí.

Kněz ji pohladil po ruce. Ucítila vnitřní klid, smíření a po dlouhých letech i pocit štěstí. Naposledy vydechla.

Legenda říká ledasco, já mám osobní zkušenost

Psalo se 31. 12. 1999 a s kamarádkou jsme se byly projít okolo zámku v Jindřichově Hradci.
Tenkrát jsem měla starý fotoaparát se svitkovým filmem. Fotila jsem kamarádku, která je na fotografii vidět v červeném kabátě. Po vyvolání se na filmu ukázala podivná čmouha připomínající ženu ve středověkých šatech. Až po pěti letech jsem se zmínila o tomto podivném podpisu paní, která v té době byla ředitelkou místního Archivu Krajské knihovny v Pardubicích, a ona mi přinesla obraz Perchty z Rožmberka. Bylo vidět, že tato čmouha opsala její siluetu. A říkala, že se o ní píše, že se objevuje těm, kterým přináší významné zprávy, někdy i životní změny, jako je svatba, narození dítěte či úmrtí.

Nám prý Bílá paní přinesla zprávu, že po půlnoci vstoupíme do Nového milénia roku 2000.

Fotografie, na které se objevily záhadné čmouhy připomínající ženu ve středověkých šatech.

bm

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/perchta-z-rozmberka-bila-pani-legenda.A180125_378528_domaci_skr/foto/JB70e8c4_xxx.jpg

https://cs.wikipedia.org/wiki/Perchta_z_Rožmberka

Rituale Romanum.
Romae: Typis Vaticanis, 1614.