Byl ženou, či mužem? Muž, na jehož pohlaví si v Londýně sázela celá burza

Charles-Geneviève d'Eon de Beaumont se narodil 5. října 1728 v malebném burgundském městečku Tonnerre. Což bylo a je místo rozkládající se podél řeky Armançon proslulé svými malebnými vinicemi a hlubokou historií sahající až do dob starých Římanů. Jeho největší chloubou a magnetem pro lidskou zvědavost je však tajemná krasová vyvěračka Fosse Dionne v samém srdci města, jejíž dno se lidé marně pokoušeli prozkoumat po celá staletí.

Chlapec se narodil do rodiny, jejíž otec Louis d'Eon, byl uznávaný právník, ředitel královských majetků a pozdější starosta města. Byl to pragmatický muž pevného řádu, který si zakládal na společenském statusu.

Matka, Françoise de Charanton, pocházela z mnohem bohatší a vlivnější rodiny armádního komisaře. A právě rodina jeho matky držela v rukou klíč k obrovskému dědictví, které však mělo jeden zásadní háček – bylo přísně podmíněno narozením mužského dědice.

Kolem příchodu malého Charlese-Genevièva na svět se tak okamžitě roztočil kolotoč rodinných tajemství. Sám Charles později ve svých pamětech vzpomínal na podivný psychologický tlak, který na něho v dětství doléhal. Rodina sice syna zoufale potřebovala pro vnější svět a záchranu majetku, ale jeho matka si v soukromí vytvořila zcela opačný svět. Chlapec byl neobyčejně křehké dítě s jemnými, až dívčími rysy v obličeji. Možná ze vzdoru, možná z vlastní vnitřní potřeby ho matka až do jeho sedmi let oblékala výhradně do nadýchaných dívčích šatů a oslovovala ho jako holčičku. Budoucí elitní špion tak prožíval první roky života v naprosté dualitě: pro úřady byl vytouženým dědicem, ale doma běhal v sukních.

Když mu bylo sedm let, idylka skončila a otec rázně převzal otěže výchovy. Bylo na čase udělat z chlapce „skutečného muže“ tehdejší Francie. Rodiče ho rozhodně nešetřili a nasadili tvrdý dril. Poslali ho do Paříže na prestižní vysokoškolské kolegium Collège Mazarin, kde se ukázalo, že mladý d’Eon disponuje brilantním intelektem. Civilní a církevní právo dokončil s takovou lehkostí, že už v jednadvaceti letech pracoval jako královský cenzor a finanční tajemník.

Aby z malého Charlese vychovali dokonalého šlechtice, musel vedle knih zvládnout i zbraně. Otec ho proto přihlásil na lekce šermu. Mladý muž v sobě objevil nevídaný postřeh a bleskurychlé reflexy, díky kterým se brzy vypracoval na jednoho z nejobávanějších šermířů v celé zemi.

Rodiče tak sice dosáhli svého a vychovali úspěšného, vysoce vzdělaného muže s kordem v ruce, jenže ta první léta prožitá v dívčím světě pod ochrannými křídly matky v jeho duši zanechala nesmazatelnou stopu. Charles-Geneviève se tehdy naučil, jak dokonale splynout s ženskou rolí a jak ji vnímat jako přirozenou součást sebe sama. Když pak o několik let později d'Eona oslovila tajná diplomatická služba krále Ludvíka XV. s tím, že potřebuje agenta, který se v ženském převleku infiltruje na ruský carský dvůr, pro d’Eona to byla obrovská příležitost vrátit se tam, kde jeho život vlastně začal.

V polovině 18. století byla Evropa sudem prachu a tehdejší diplomatické vztahy připomínaly spíše šachovou partii s nejistým koncem. Francouzský král Ludvík XV. tehdy vytvořil přísně tajnou, paralelní špionážní síť zvanou Le Secret du Roi (Královo tajemství), o jejíž existenci neměli tušení ani jeho vlastní ministři. Král potřeboval lidi, kteří byli nejen chytří a oddaní, ale také absolutně nenápadní a schopní improvizace. A mladý Charles-Geneviève, který si v Paříži budoval pověst brilantního úředníka s ostrým perem a ještě ostřejším kordem, králi brzy padl do oka. Jak potvrzují dochované královské dekrety a finanční záznamy, netrvalo dlouho a mladý muž dostal rozkaz, který měl navždy změnit jeho život – tajnou misi do chladného a nedůvěřivého Petrohradu.

Úkol zněl zdánlivě nesplnitelně: proniknout na ruský dvůr k carevně Alžbětě Petrovně a tajně s ní vyjednat spojenectví proti Prusku a Anglii. Situace byla kritická, protože ruská carevna byla obklopena anglickými agenty a žádného oficiálního francouzského diplomata by k sobě nenechala ani přiblížit. V tu chvíli přišel čas na plán, který dodnes zaměstnává historiky. Sám d’Eon ve svých pozdějších tištěných pamětech La Vie Militaire, Politique, et Privée de la Demoiselle d'Eon (Vojenský, politický a soukromý život slečny d’Eon) detailně popsal, jak využil své jemné rysy a zkušenosti z dětství. Rozhodl se vsadit na dokonalou iluzi.

Z nadějného právníka se tak podle jeho vlastních vzpomínek stala půvabná francouzská šlechtična jménem Lia de Beaumont. S padělanými dokumenty dorazil do Petrohradu jako nevinná „neteř“ francouzského vyslance. Maskování muselo být bezchybné. Mladý muž stažený v korzetu a oděný do luxusních pařížských šatů se s nevídanou lehkostí vnořil do světa dvorních dam. Moderní historici sice na základě petrohradských archivních hlášení upozorňují, že d’Eon na ruském dvoře vystupoval i v mužské roli jako tajemník ambasády, avšak jeho legendární ženský převlek byl tím, co mu otevřelo ty nejuzamčenější dveře. Carevna Alžběta totiž na svém dvoře s oblibou pořádala takzvané „metamorfózy“ – plesy, kde se muži museli povinně oblékat za ženy a ženy za muže, což d’Eonovi poskytlo dokonalé krytí pro jeho tajné rozhovory.

Byl to diplomatický triumf, který má jasné historické hmatatelné výsledky. Jako žena získal d’Eon přístup do míst, kam by muž v uniformě nikdy nevstoupil. Carevně Alžbětě se podařilo tajně předat osobní dopis od Ludvíka XV. schovaný v deskách knihy, což vedlo k obnovení oficiálních rusko-francouzských vztahů. Když se v říjnu 1760 vrátil zpět do Versailles, král byl nadšen. V účetních knihách francouzského dvora z té doby je černé na bílém doloženo, že král Ludvík XV. udělil d’Eonovi za jeho mimořádné služby v Rusku doživotní rentu 2 000 liver. Charles-Geneviève dokázal nemožné, ale cena za tento úspěch byla vysoká. Zjistil totiž, že masku ženy dokáže nosit s takovou samozřejmostí a grácií, že se pro něj hranice mezi tím, kým skutečně je, a kým jen hraje, začala pomalu stírat.

Po ruském triumfu čekala d’Eona další, tentokrát otevřená a krvavá zkouška jeho mužské identity. Vypukla sedmiletá válka a mladý diplomat vyměnil petrohradské salony za bláto a střelný prach. Podle oficiálních vojenských záznamů francouzské armády z roku 1761 sloužil jako kapitán dragounů a pobočník maršála de Broglie. Bojoval s neuvěřitelnou odvahou, v bitvě u Ultropu byl zraněn na hlavě a na stehně, a za své hrdinství obdržel v roce 1763 nejprestižnější francouzské vojenské vyznamenání – Vojenský řád svatého Ludvíka. Od té doby mohl hrdě používat titul Chevalier (rytíř). Z pohledu tehdejší společnosti byl na absolutním vrcholu maskulinity: válečný hrdina, uznávaný diplomat a jeden z nejlepších šermířů Evropy.

Skutečný zlom a začátek jeho největšího životního dramatu však nastal, když byl vyslán do Londýna. Jako zplnomocněný ministr měl vyjednat mírovou smlouvu po skončení války. Jenže d’Eon se brzy dostal do ostrého osobního i politického konfliktu s novým francouzským velvyslancem, hrabětem de Guerchy. Když ho Versailles zbavilo funkce a nařídilo mu okamžitý návrat do Francie, d’Eon se vzepřel. Věděl příliš mnoho. V rukou totiž držel přísně tajnou korespondenci samotného krále Ludvíka XV., která obsahovala plány na budoucí francouzskou invazi do Anglie – plán, o kterém oficiální francouzská vláda neměla ani tušení.

D’Eon se v Londýně zabarikádoval a v roce 1764 udělal nemyslitelné: vydal knihu s názvem Lettres, mémoires et négociations particulières (Dopisy, paměti a soukromá vyjednávání), kde zveřejnil část své diplomatické pošty. Způsobil tím gigantický mezinárodní skandál. Francouzská vláda byla vzteky bez sebe, ale nemohla ho nechat zlikvidovat, protože d’Eon ukryl ty nejvýbušnější královské dopisy u svých anglických přátel s tím, že pokud se mu něco stane, budou okamžitě zveřejněny. Stal se z něj nedotknutelný politický exulant.

A právě v této napjaté atmosféře londýnského exilu se kolem něho začala rodit šílená fáma, která navždy změnila jeho osud. V britském tisku se začaly objevovat spekulace, že tento slavný šermíř a diplomat je ve skutečnosti žena převlečená za muže. Podle dochovaných archivů londýnské burzy z roku 1770 dosáhlo šílenství takového vrcholu, že makléři založili obří sázkový fond na Chevalierovo skutečné pohlaví. Vsadit si mohl kdokoliv. V sázkách tehdy ležela astronomická suma přesahující 300 000 liber.

Angličtí gentlemani d’Eona veřejně vyzývali, aby se nechal prozkoumat lékaři, nebo aby se utkal v souboji, kde by se pravda ukázala. D’Eon to však s odkazem na svou rytířskou čest tvrdě odmítal a naopak situaci záměrně přiživoval – občas se na veřejnosti objevil v mužské uniformě s řádem na hrudi, jindy zase nechal kolovat dvojsmyslné narážky. Londýn byl jeho tajemstvím doslova posedlý, zatímco ve Versailles král Ludvík XV. tiše trnul hrůzou, kdy tento nepředvídatelný špion odpálí diplomatickou bombu, kterou schovával v trezoru.

Když v roce 1774 král Ludvík XV. zemřel, jeho vnuk a nástupce Ludvík XVI. zdědil po svém dědovi pořádně horkou diplomatickou bramboru. Potřeboval od d’Eona získat zpět ty přísně tajné dokumenty o plánované invazi do Anglie a zároveň chtěl definitivně ukončit ten nekonečný mezinárodní skandál. Do Londýna proto vyslal slavného dramatika a tehdejšího vládního agenta Pierra de Beaumarchaise (autora slavné Figarovy svatby).

Z jejich vzájemné korespondence a dochovaných smluv, které dnes historici označují jako Transaction, vyplývá naprosto šokující dohoda z roku 1775. Francouzská koruna nabídla d’Eonovi, že mu vyplatí obrovské dluhy a zajistí štědrou doživotní rentu, ale stanovila si jednu bizarní, nekompromisní podmínku. Musí veřejně přiznat, že je ženou, a po zbytek života nosit výhradně ženské šaty. Versailles se totiž domnívalo, že když z nebezpečného politického rebela udělá ženu, Angličané přestanou jeho staré diplomatické hrozby brát vážně.

Sám d’Eon na tuto hru s radostí přistoupil a oficiálně prohlásil, že se narodil jako dívka, ale rodiče ho kvůli dědictví nutili žít jako chlapec. V roce 1777 se vrátil do Francie, kde jeho návrat vyvolal absolutní senzaci. Král Ludvík XVI. dokonce nechal z královské pokladny vyčlenit speciální fond na nákup kompletní garderoby pro novou „Mademoiselle d'Eon“ od dvorní návrhářky královny Marie Antoinetty.

Podle vzpomínek tehdejších dvořanů sice Charles-Geneviève zpočátku v těžkých sukních, korzetu a obřích kloboucích chodil poněkud neohrabaně a občas zapomínal na dámskou etiketu, ale svou novou identitu přijal se vší hrdostí. Oficiální královský dekret mu zakazoval obléknout si mužskou uniformu pod trestem vězení, a tak se z bývalého kapitána dragounů stal nejslavnější celebritou pařížských salonů.

Tento luxusní život plný obdivu však netrval věčně. V roce 1789 vypukla Velká francouzská revoluce. Král skončil pod gilotinou, starý režim se zhroutil a s ním zmizela i d’Eonova královská renta. Zestárlý, bez peněz a s podlomeným zdravím byl nucen uprchnout zpět do Londýna. Aby v exilu vůbec přežil a neskončil ve vězení pro dlužníky, začal využívat to jediné, co mu vedle jeho inteligence zbylo – své mistrovství s kordem.

V devadesátých letech 18. století se v britském tisku objevují desítky reklam a reportáží o neuvěřitelných šermířských exhibicích. Londýnské publikum platilo nemalé peníze, aby vidělo sedmdesátiletou dámu v těžkých černých šatech, korzetu a čepci, jak s naprostou lehkostí poráží nejlepší a mnohem mladší anglické důstojníky. Nejvýznamnější z těchto zápasů se odehrál v Carlton House před zraky samotného prince z Walesu, a byl dokonce zvěčněn na slavné dobové gravuře. I přes zranění, které utrpěl v roce 1796, kdy se mu během zápasu zlomil kord a poranil mu hrudník, d’Eon šermoval dál, dokud mu to věk dovolil.

Jeho osobní a milostný život zůstává pro historiky jednou z největších záhad, protože d’Eon podle všeho prožil celý život v přísném celibátu. Sám se často odvolával na hlubokou náboženskou víru a morální čistotu, ale praktický důvod byl mnohem prostší – jakýkoliv intimní vztah s mužem či se ženou by okamžitě ohrozil jeho přísně střežené tajemství. Během let se sice v Londýně i Paříži šířily divoké fámy, které ho spojovaly s anglickými aristokraty nebo dokonce s francouzskou královnou Marií Antoinettou, ale žádná z nich se nikdy nepotvrdila. Moderní badatelé se proto přiklánějí k tomu, že byl buď asexuální, nebo své soukromí naprosto chladnokrevně obětoval špionážní kariéře a přežití. Chevalier d’Eon tak nakonec prožil život jako osamělý vlk, jehož jedinou skutečnou a celoživotní vášní byla diplomacie, šerm a literatura.

Charles-Geneviève d'Eon de Beaumont zemřel v naprosté chudobě v Londýně 21. května 1810 ve věku dvaaosmdesáti let. Skutečný šok však přišel až po jeho smrti. Lékař Thomas Copeland, který byl přivolán k ohledání těla, sestavil oficiální lékařskou zprávu, kterou podepsalo několik svědků. V ní stojí černé na bílém: „Tímto potvrzuji, že jsem prohlédl a pitval tělo zmíněné osoby a shledal jsem její mužské orgány dokonale zformované v každém ohledu.“

Tajemství, které po třicet tři let úspěšně kryly vrstvy látek a velkolepá společenská hra, bylo definitivně odhaleno. D’Eon si s sebou do hrobu vzal jen odpověď na otázku, zda byl tak geniálním špionem, který svou roli hrál až do úplného konce, nebo zda v ženských šatech konečně našel klid pro svou komplikovanou duši.

bm

Zdroje:

https://www.britishmuseum.org/collection/desire-love-and-identity/chevalier-deon

https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_d’Éon_de_Beaumont

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kategorie:Francouzští_špióni

https://www.myartprints.cz/a/french-school/thechevalierdeondressedas-1.html?s