Článek
Krása v dějinách nikdy neznamenala totéž. Pro některé ženy byla přirozeným doprovodem moci, pro jiné jediným prostředkem, jak se k moci vůbec přiblížit. A pro několik výjimečných se stala jazykem, kterým dokázaly mluvit s celým světem.
Mezi ženami, které se narodily jako budoucí vládkyně, hrála krása zvláštní roli. Isabela Kastilská ji téměř potlačila – vědomě zvolila autoritu, řád a politickou stabilitu. Marie Stuartovna byla krásná i ambiciózní; její půvab zesiloval obdiv i strach, ale nezachránil ji před pádem. Marie Antoinetta se stala symbolem krásy odtržené od reality – a zaplatila za to životem. Sissi proměnila krásu v disciplínu a únik před rolí, která ji svazovala.
U těchto žen nebyla krása jejich volbou. Byla součástí role, kterou musely hrát, a čím více vynikala, tím méně prostoru jim zůstávalo k chybě.
Vedle nich stojí ženy, které se do moci nenarodily. Madame de Pompadour dokázala přirozenou krásu spojit s inteligencí a vkusem a proměnit ji v dlouhodobý vliv. Madame du Barry měla krásu bez ochrany – otevřela jí dveře, ale neposkytla zázemí. Její vzestup byl rychlý a pád neodvratný. Diane de Poitiers využila krásu jako prostředek vlády v pozadí – klidně, vědomě a s dlouhým dosahem.
Zcela jinou polohu představují ženy, u nichž se krása stala mýtem. Nefertiti zosobňovala ideál harmonie a božského řádu, kde se estetika prolínala s náboženstvím. A Kleopatra VII. posunula tento princip nejdál – krása pro ni nebyla vzhledem, ale nástrojem. Věděla, kdy být ženou, kdy bohyní a kdy vládkyní. Mýtus, který kolem sebe vytvořila, přežil její porážku.
Dějiny tak ukazují, že krása sama o sobě nerozhoduje. Rozhoduje, zda je darem, povinností, měnou, nebo vědomě použitou silou. Některým ženám otevřela svět. Jiným jej uzavřela. A jen několika málo umožnila skutečně vládnout.
bm.
