Článek
Visegrádská čtyřka má své počátky v časech hroutící se komunistické tyranie. Tehdy ještě tři státy, Československo, Polsko a Maďarsko, měly velmi podobné zájmy. Zbavení se posledních zbytků sovětské moci, vstup do západních aliancí a vzájemná spolupráce v regionu. Ve vnitřních i zahraničních otázkách dokázaly všechny tři a po vzniku Slovenska všechny čtyři státy nalézt poměrně silnou shodu. Přes měnící se vlády přetrvávala visegrádská aliance pospolu, a to i po dosažení svých hlavních cílů. Docházelo ke sporům, a to například v otázce přístupu vůči Evropské unii, ale ty nebyly dost vážné na opravdové rozdělení aliance. A pak přišla ruská invaze na Ukrajinu. Ta poměrně rychle ukázala, že aliance již nemůže dále vystupovat jednotně, či alespoň částečně dosáhnout shody. Dříve úspěšný pakt se stal zbytečnou kotvou kolem našeho krku a je největší čas se ho zbavit. Kým ho však můžeme nahradit? A potřebujeme vůbec jakoukoliv náhradu?
Aliance na pohřbení
Mnohým se možná bude zdát prohlášení o smrti visegrádského seskupení předčasné a zbytečné. Není snad současný spor pouze otázkou nesourodých vlád? Pokud by se vlády v Praze a Varšavě vyměnily, nedošlo by opět ke sjednocení pozice seskupení? Ani náhodou. Jak v Praze, tak ve Varšavě panuje poměrně klíčová shoda mezi vládou a hlavní opozicí v otázce Ruska. Andrej Babiš může vykřikovat o míru, jak chce, ale když nadejde čas utužit spojenectví s USA, tak poslanci ANO velmi rychle celou otázku odsouhlasí. Jarosław Kaczyński a jeho strana mohou být obviněni z celé řady problémů, ale k Rusku chovají možná ještě větší nechuť než současná vláda. Také kvůli této otázce vypukly mezi Budapeští a Varšavou spory ještě dlouho před výměnou polské vlády.
Problém je obdobně silný i opačným směrem. Viktor Orbán, který ironií osudu zahájil svou kariéru, když pomohl vyjednat odchod sovětských vojáků z Maďarska, se ukázal jako trn v evropském úsilí na podporu Ukrajiny. Jeho opozice je z velké části prostým vyděračstvím, které mu má zajistit různé výhody v rámci NATO a EU. A běžní Maďaři odměnili jeho proti-ukrajinskou pozici největším volebním vítězstvím v Orbánově kariéře, když roku 2022 získal více než 53 % hlasů. A když vezmeme v potaz, že maďarské opoziční strany mají k Ukrajině přinejlepším neutrální pozici, a v některých případech jsou ještě více proti-ukrajinské než Orbán, tak změna v maďarské pozici nevypadá pravděpodobně. A o Slovensku, kde už od roku 2022 čím dál víc průzkumů ukazuje nejen nechuť k Ukrajině, ale přímo obdiv a podporu Ruska, se nemá ani cenu bavit.
Kdo si už teď uvědomuje paralýzu a zbytečnost V4 je polský premiér Tusk. Ten má poměrně jasné ambice v rámci EU. Znovu dosáhnout silného partnerství s Berlínem a Paříží, které Polsko posune do popředí kontinentální politiky. Česko je v tomto hledisku poměrně bezvýznamné a Slovensko s Maďarskem jsou otevřeně problémové. Tusk prozatím činí jisté smířlivé kroky a po nedávném pražském summitu se mnohá média oháněla zprávami o záchraně V4 díky kvalitní diplomacii. Skutečnost je, že Tusk vyčkává na prezidentské volby v Polsku, které by mu dovolily odstranit hlavní překážku vůči své politice - polského prezidenta Dudu. Pak bude mít volné ruce ke svým více dalekosáhlým plánům, a do nich žádná V4 rozhodně nepatří.
A co přesně děláme my Češi? Na první pohled nic významného. Naši politici prohlašují, že V4 má nadále určitě smysl a bylo by hloupé a zbytečné ji opouštět. Pak zde však máme kroky jako například nedávnou roztržku se Slovenskem, která poměrně dobře ukazuje, že staré jistoty berou za své. Pokud se rozhádáme se Slovenskem, které je nám v rámci V4 kulturně a historicky nejblíž, padne jeden z hlavních důvodů pro další setrvání v této relikvii. Nedá se samozřejmě očekávat nějaká radikální a rozhodná akce, na to bychom potřebovali jinou vládu. Ale čím dál větší neshody už prostě a jednoduše přehlédnout nejdou. Ne když se východní hordy snaží probojovat k východním hranicím EU.
Ale co další formy spolupráce? Co visegrádský fond a spolupráce uvnitř evropské unie? Co společné zájmy? Většina aktivit visegrádské skupiny se dá poměrně jednoduše přenést na jednotlivé členské státy. Pokud chceme na určité otázce v rámci EU spolupracovat s Maďarskem, tak proč ne. Ale neměla by pokračovat tato podivná situace, kdy se naši politici cítí povinni krýt absurdní nápady kvůli členství ve společné skupině. Česká republika se zbytečně omezuje a spojuje svou budoucnost se státy, které jsou nám čím dál více vzdáleny. A to nás přivádí k důležité otázce. S kým tedy postupovat do budoucna?
Chrabří spojenci na severu
Česká republika má dlouhodobou výhodu díky své středoevropské pozici. Málokterá země je nám v Evropě příliš vzdálená na to, aby užší spolupráce nedávala smysl. To se ještě více pojistilo členstvím v evropské unii. Samozřejmě nejsou všichni možní partneři stejně užiteční. Země jako Portugalsko či Irsko jsou opravdu příliš vzdálené. V Beneluxu bychom těžko hledali pochopení pro mnohé naše politické a diplomatické pozice. A Malta či Kypr za hlubší spojenectví upřímně nestojí. Česko by si mělo spojence hledat dle logických kritérií. Za dvě nejrozumnější by se dali považovat zeměpisná blízkost a podobná zahraniční politika.
Některé státy splňují pouze jedno kritérium, a ne to druhé. Rakousko například se aktivně drží své neutrality a přes všechny ruské provokace (včetně nedávné špionážní aféry), odmítá omezit svou obrovskou závislost na ruských surovinách. Německo se sice konečně posouvá v mnoha dříve špatných postojích, ale nadále odmítá plně pochopit, že ke vztahům s Ruskem před rokem 2022 už není návratu a že se potýkáme s jasnou a dlouhodobou hrozbou. To lépe chápe například Velká Británie, která se však rozhodla z Evropy ustoupit a nyní silně přemýšlí nad vlastní geopolitickou budoucností. Velkým otazníkem je do budoucna Francie. Ta svůj postoj k východní hrozbě mění pokaždé, když má prezident Macron nový nápad. Na druhou stranu je nyní v silně proti-ruském rozpoložení, které stojí za to využít.
Nakonec však možná nadešel čas hledat spojence v kompletně novém směru. Severské státy se po dlouhých letech probudili k nové geopolitické realitě. Dvě století švédské neutrality jsou u konce a Finsko se definitivně odvrátilo od své pozice prostředníka mezi východem a západem. Oba státy jsou nyní součástí NATO a posilují své ozbrojené síly. K tomu mají díky staletím blízké znalosti Ruska velmi dobré důvody a činí je to ideálními partnery v tomto novém válečném světě. A pak jsou tu baltské státy, které by pokud možno nejraději na Rusy táhly okamžitě. Vzhledem k historii brutálních okupací, deportací a masakrů se jim málokdo může divit. Dělá to z nich také ideální spojence. Spolupráce nedávno nabrala na obrátkách, když se většina ze zmíněných států přidala k naší iniciativě k dělostřelecké munici pro Ukrajinu. Kdo se však podívá na mapu pochopí, že nás od těchto zemí dělí veledůležitý stát.
Polsko se probouzí do nové role. Jeho armáda se rychle stává jednou z nejlepších v Evropě a mohutné plány na zbrojení jsou jedním z mála bodů, kde se vláda i opozice shodne. V zahraniční politice jsme nyní pro Polsko méně významným partnerem, ale to se brzy může otočit. Německé váhání a francouzská nejistota můžou poměrně rychle přimět Varšavu hledat spojence proti Rusku blíž k domovu. Nová spolupráce mezi Polskem, Českem, Baltskými zeměmi a severskými členy NATO by měla jak váhu, tak jasný společný cíl, který by se nezměnil s nástupem nových vlád v jednotlivých zemích. Měl by také zeměpisnou blízkost a vytvářel by potenciál pro další spolupráci například na otázkách uvnitř EU. Jednalo by se však o poměrně radikální změnu proti posledním dvanácti stoletím české zahraniční politiky.
Letitá otázka českého směřování
Český stát měl za svou dlouhou historii čtyři hlavní strategie pro svou přítomnost na mezinárodním poli. První byla kompletně zaměřená na Německo. Po staletí jsme byli součástí Svaté říše římské, která také určovala naše chování vůči dalším státům. Se vzestupem Rakouska a Habsburků jsme se posunuli na druhou strategii, která se zakládala na blízké spolupráci či přímo sjednocením se zeměmi kolem Dunaje. I po rozpadu Rakousko-Uherska tato spolupráce pokračovala v rámci Malé dohody, kterou někteří naši politici včetně předsedy vlády Milana Hodži považovali za možný základ budoucí federalizované střední Evropy. V meziválečné éře také vznikla západní koncepce, na kterou vsadil Eduard Beneš, dle které jsme se měli do budoucna spoléhat na francouzskou a britskou podporu.
Po krátkém návratu k Německu během vlády nacistů přišla řada na čtvrtou strategii, a to tu východní. Se Sovětským svazem na věčně časy a tak dále. To mělo své základy jak v marxismu, tak ve starých panslavistických ideálech, které se projevovali od začátku 19. století. Tato doktrína naštěstí vzala za své díky pádu komunismu, ale Česko si nyní muselo zvolit svou novou budoucnost. Pokusilo se tedy zkombinovat všechny tři předchozí strategie do jedné nové. Vstup do EU byl jasnou ukázkou jak pro-západní tak pro-německé pozice, které však obě zůstali poskvrněné předchozími spory. V4 je nejnovějším pokusem o dunajskou spolupráci, což dokládají snahy Miloše Zemana rozšířit pakt o Slovinsko a Rakousko. České země se točí v dlouhém historickém kruhu aliancí a možná je čas na úplně novou.
Česko-polské historické vztahy jsou v mnoha ohledech podivné. Kromě krátké vlády Jagellonců na našem trůnu a pokusům pozdních Přemyslovců o získání polské koruny jsme nikdy nebyli nejbližšími spojenci. Doktrína orientace na Polsko byla v dějinách několikrát zvažována, ale nikdy nebyla plně provedena. A dál na sever byli vztahy ještě víc limitované, když nepočítáme nepříliš dobrou zkušenost se Švédskem během Třicetileté války. Společný útlak pod a následný odpor proti komunismu však pomohl vyrovnat mnoho předchozích sporů. V4 byla fascinující ukázkou rostoucí vzájemné spolupráce. A nyní nadešel čas posunout k našemu severnímu sousedovi a státům severní Evropy naši zahraniční strategii. Přinejmenším dokud přestane být Rusko pro náš kontinent reálnou hrozbou.
Zde však musí být položena otázka, zda jsou tyto vnitřní aliance vůbec potřeba. Visegrád či takováto potencionální severní spolupráce by obě byli v rámci EU. Nebylo by lepší řešit naše problémy v rámci unie? Opustit koncept lokálních skupin? Evropa je příliš velká. Nemůžeme upřímně očekávat, že Portugalsko a Litva budou mít podobné zájmy. Evropská unie určitě učinila mnoho dobrého v otázce ruské agrese a pomoci Ukrajině, ale její akceschopnost je silně omezená. Místní aliance ať už v rámci spolupráce v zahraničních či vnitřních otázkách jsou z velké části nevyhnutelné. Pokud by nebyli tak by Evropa už dávno vyhlásila federaci a vytvořila by opravdovou sjednocenou zahraniční politiku. V reálném světě se zdá, že místní aliance budou muset i nadále plnit důležitý význam. Česká republika se musí rozhodnout, zda bude vyčkávat v umírající relikvii či začne hledat nová východiska pro staronovou hrozbu.
Zdroje a další četba:
Slovenská podpora pro Rusko: https://echo24.cz/a/HkQeM/zpravy-svet-polovina-slovaku-uz-nevidi-rusko-jako-vinika-valky-pruzkum
Polské vojenské zbrojení: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-stredni-evropa-polsko-ma-obavy-z-ruska-na-dluh-stavi-nejsilnejsi-pozemni-armadu-v-evrope-234867
Ke skandinávským armádám: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/svedsko-a-finsko-v-nato-maji-spickove-armady/r~20d84926daa111ecba63ac1f6b220ee8/
