Článek
První týden v roce 1590 byl pro Maartena lekcí v pokoře. Leiden nebyl jen městem. Byl to žijící, pulzující organismus, který nerespektoval žádná pravidla čistoty a ticha, na něž byl zvyklý z 21. století. Každé ráno vyrazil s brašnou, ve které měl skrytý svůj nejtajnější poklad - malý skicák z kvalitního papíru a grafitový kolík, který v té době vypadal jako zázrak techniky.
Město bylo plné kontrastů, které ho neustále fackovaly do tváře. Na jedné straně stála majestátní univerzita, symbol rozumu a nové éry, na druhé uličky u kanálů, kde se bláto mísilo se zvířecí krví a kde smrad z koželužen byl tak silný, že Maarten musel dýchat přes kapesník.
Při jedné z procházek u kanálu Oude Rijn si Maarten začal do skicáku zakreslovat hloubku ponoru člunů naložených rašelinou. Fascinovalo ho, jak neefektivně jsou vyvážené.
„Hledáte v té vodě stříbro, nebo jen počítáte mouchy, pane?“ ozval se za ním drsný hlas.
Maarten se otočil a uviděl staršího muže v zaprášeném kabátci, který u kraje kanálu čistil ryby. Muž si ho prohlížel s neskrývanou nedůvěrou. V Leidenu, který se stále vzpamatovával z obléhání, byl každý cizinec s papírem a tužkou podezřelý ze špionáže pro Španěly.
„Hledám inspiraci pro své studie, pane,“ odpověděl Maarten svou pečlivě pilovanou staroholandštinou. „Jsem student z jihu, můj otec byl kartograf a já se jen snažím pochopit, jak vaše město funguje díky vodu. Nikdy jsem neviděl tak důmyslný systém kanálů.“
Rybař si odplivl do vody. „Je ale cítit hnilobou. Ale jestli vás zajímají lodě, běžte k přístavu. Tam uvidíte, jak se díky kanálu vydělávají peníze.“
Maarten poděkoval a pokračoval dál, vědom si toho, že musí být opatrnější. Večery pak trávil u paní Van Zandt. Vdova byla podnikavá žena a každé ráno přišla s novým nápadem, jak z „mladého pána“ vytáhnout pár stuiverů navíc.
„Pane Maartene, všimla jsem si, že vaše šaty potřebují lepší péči. Můžu nechat vaši košili vyprat, ale louh je teď drahý… a k tomu svíčky! V noci pálíte příliš mnoho vosku při tom svém kreslení. Budu muset připočítat dva stuivery týdně za osvětlení.“
Maarten se jen mírně usmál a přikývl. Věděl, že ji přeplácí, ale její loajalita a to, že se o jeho kůlnu nikdo nezajímá, stály za každou minci. Často se jí vyptával na ceny nemovitostí a na to, kteří měšťané ovládají obchod se solí. Vdova s vidinou dalších mincí mu ochotně líčila drby z radnice i to, komu v Leidenu patří nejrozlehlejší sklady u vody.
Největší šok mu však nepřinesla špína, ale nečekané detaily lidského konání. Nepříjemně ho zasáhla všudypřítomná krutost - pohled na koně uštvaného k smrti přímo na ulici, kterého lidé ignorovali. Nebo veřejný pranýř, u něhož se dav vysmíval zloději s uříznutým uchem. Na druhou stranu ho fascinovala neuvěřitelná řemeslná zručnost; v jedné zapadlé uličce sledoval tesaře, který jen pomocí sekery a dláta vyřezával ozdobné konzoly domu s takovou precizností, že by i moderní fréza měla co dělat. Ten kontrast mezi barbarskou lhostejností k životu a zbožnou úctou k poctivé práci byl něčím, co žádná historická kniha nedokázala popsat.
První týden končil a Maarten už v hlavě neměl jen mapu ulic, ale i první hrubé obrysy své strategie pro přežití. Uvědomil si, že v tomhle světě nesmí být jen „chytrý“, ale musí být užitečný způsobem, který místní pochopí.
Druhý týden v Leidenu se nesl ve znamení systematického pozorování. Maarten už nepotřeboval mapu, aby trefil k Oude Rijn, hlavní tepně města. Leiden roku 1590 byl se svými devatenácti tisíci obyvateli sice stísněným, ale neuvěřitelně dynamickým místem. Pulzoval díky kanálům, které byly tehdy vším - silnicemi, zdrojem vody i kanalizací.
Maarten trávil dopoledne v říčním přístavu. Pozoroval čluny s nízkým ponorem, které se tísnily u nábřeží. Z jednoho dělníci vykládali pytle s vlhkou šedohnědou krystalickou látkou. Maarten přistoupil k muži, který dohlížel na vážení.
„Vypadá to jako kusy skály,“ poznamenal Maarten neutrálně. „To je ta slavná španělská sůl?“
Muž si opovržlivě odplivl do kanálu. „Španělská? Bůh nás chraň před všivými Španěly. Tohle je ze zátok u Bourgneufu ve Francii. Proto jí říkáme ‚zátoková sůl‘. Francouzi ji nechávají srážet v mělkých slaných jezerech na slunci. Proto je plná bláta a písku, ale nic jiného nemáme.“
Maarten vzal pár krystalů do ruky. Chutnaly po soli, ale i po zemi a kovu. Znalost 21. století mu našeptávala, co všechno v tom nečistém balastu je, ale prozatím ty myšlenky zatlačil do pozadí. Zamířil do nedaleké krčmy U Tří sledů, kde se u dlouhých dubových stolů tísnili lidé z přístavu. Objednal si pivo a sledoval dění. Vedle něj seděl statný chlap, ruce měl zarudlé a kůži na dlaních rozpraskanou.
„Dobrá ryba,“ prohodil Maarten, když mu hostinský přinesl slaného sledě.
„Kdybys je musel kuchat patnáct let jako já, už by ti tak nechutnali,“ zavrčel soused, ale pak se napil piva a trochu pookřál. „Dělám pro mistra Van den Berga. Celá naše rodina v tom dělá. Letos jdou ryby dobře.“
„Kolik takových ryb mistr, jako váš Van den Berg, zpracuje?“ zeptal se Maarten se zájmem.
„Klidně dvě stě sudů za sezonu,“ odvětil dělník hrdě. „A takových domů jsou v Leidenu desítky. A v Amsterdamu stovky. Jsou to miliony ryb, hochu. Celá tahle země stojí na sledích. Flotila vyplouvá na sever k Anglii, tam je vyloví a hned na palubě je musíme prosolit. Kdybychom je nechali den bez soli, můžeme je rovnou hodit rackům.“
Maarten si v duchu začal skládat fakta. Sleď obecný (Clupea harengus) byl tehdy motorem nizozemské ekonomiky. Tato malá stříbřitá ryba dlouhá kolem třiceti centimetrů se v obrovských hejnech přesouvala Severním mořem. Holanďané vymysleli geniální systém - haringbuis. Byly to velké stabilní lodě, které fungovaly jako plovoucí továrny. Rybáři sledě vylovili, okamžitě je zbavili vnitřností (kromě slinivky, která vypouštěla enzymy zlepšující chuť) a naložili do dubových sudů se silnou vrstvou soli. Nizozemská flotila takto ročně vylovila a nasolila stovky milionů kusů. Byl to obchod v hodnotě milionů guldenů, na kterém záviselo přežití republiky.
„A kde berete tu sůl?“ pokračoval Maarten. „Ta z přístavu vypadá dost špinavě.“
„Mistr ji odebírá z boud u Zoutkeetsgracht. Tam jsou pánve. Přidají k dovezené soli vodu, vaří to nad rašelinou, dokud se to znovu nesrazí a trochu se to nevyčistí. Je to dřina, smrdí to a trvá to věčnost, ale bez toho by ten sleď v sudu shnil dřív, než dojedeme k břehu.“
Maarten dopil pivo a vyšel ven na mrazivý vzduch. U dveří krčmy záhlédl klučinu v roztrhané vestě. Kluk nesmířlivě sledoval dva opilé námořníky, kteří se snažili postavit na hranu sud, aby na něm mohli hrát kostky. Sud se jim neustále kácel. Kluk neřekl ani slovo, ale když se kácel potřetí, sebral ze země plochý kámen a bezvýrazně ho šoupnul pod jednu stranu sudu přesně ve chvíli, kdy ho námořníci zvedali. Sud se ani nepohnul. Byl to zlomek vteřiny, prostý projev instinktivního pochopení rovnováhy a těžiště. Kluk pak hned sklopil oči a dál si nožíkem čistil nehty, jako by se nic nestalo. Maarten si všiml jeho neobvykle klidných rukou.
Cestou domů Maarten uličkami procházel kolem kanálu Zoutkeetsgracht. Viděl ty boudy, o kterých dělník mluvil. Stoupal z nich hustý, bílý dým a vzduch tam chutnal po hořké soli a spálené zemině. Viděl tu dřinu, viděl ty ohromné hromady nekvalitní suroviny.
Dalšího dne se Maarten rozhodl, že pozorování z dálky už nestačí. Potřeboval tvrdá čísla. Zamířil k De Waag, městské váze, která byla srdcem leidenské kontroly nad obchodem. Před budovou panoval organizovaný chaos, Obrovské váhy zavěšené na trámech neustále stoupaly a klesaly pod tíhou zboží. Maarten si vyhlédl mladšího písaře, který seděl na stoličce stranou od hlavního ruchu a s unaveným výrazem zapisoval údaje do tlusté knihy. Věděl, že v šestnáctém století jsou informace zbožím, za které se platí. Přistoupil k němu a v ruce nenápadně stiskl malou cínovou konvičku s kvalitním rýnským vínem, kterou koupil cestou, a k tomu přidal pár drobných stuiverů. „Dlouhý den, příteli?“ prohodil Maarten klidně. „Vypadáte, že byste potřeboval spíše doušek něčeho ostřejšího než další sloupec čísel.“
Písař vzhlédl, jeho oči se okamžitě zafixovaly na konvičce. „Bůh vám žehnej, pane. Tahle vlhkost člověku zalézá až pod kůži.“ Po pár hltech se písař, který se představil jako Gysbert, rozpovídal. Maarten se začal opatrně vyptávat na sůl. Gysbert si otřel ústa a ukázal na hromadu pytlů. „Tohle? To je bída. Dovoz z Francie. Sem to vozí po hunderech, ale pro nás tady v Leidenu je hlavní jednotkou last.“
Maarten si v duchu okamžitě začal srovnávat fakta. V této době neexistoval žádný metrický systém. Základem pro sůl byl hunderd, což nebyl počet, ale objemová jednotka odpovídající nákladu jedné velké lodi, zhruba čtyřiceti tunám. Pro běžný obchod se v Leidenu používal last, což odpovídalo přibližně dvěma tunám materiálu. Menší jednotkou byl zak, pytel, který vážil kolem pětasedmdesáti kilogramů. Pokud Maarten slyšel, že loď veze pět hunderdů, znamenalo to v jeho hlavě úctyhodných dvě stě tun suroviny.
„A co cena, Gysberte? Slyšel jsem, že v přístavu je sůl drahá,“ nadhodil Maarten. Písař se rozhlédl, zda ho nikdo neslyší. „V Bourgneufu u Francouzů ji naloží za nějakých patnáct, možná dvacet guldenů za jeden last. Ale než se to dostane sem? Clo, poplatek admiralitě za ochranu před piráty, doprava, vykládka… tady u váhy už za ten samý last kupec zaplatí šedesát, i sedmdesát guldenů. A to mluvím o té břečce, co se právě vyložila. Mistři, co ji čistí v boudách u Zoutkeetsgracht, ji pak prodávají sleďařům za devadesát až sto guldenů. Čistý zisk, pane, pokud máte dost rašeliny pod kotlem a chlapy na práci.“
Maarten si v duchu propočítal informace. Skoro pětisetprocentní nárůst ceny mezi zdrojem a finálním produktem v rukou rybářů. Poděkoval Gysbertovi a zamířil dál k loděnici na okraji města. Potřeboval vědět víc o dopravě, ale musel být opatrný. V loděnici to vonělo čerstvými pilinami a horkým dehtem. Našel mistra tesaře, který právě kontroloval žebra nové pramice. „Hledám něco malého, mistře,“ začal Maarten. „Pramici, která by unesla pár pytlů zboží a proplula i těmi užšími kanály. Chci začít s drobným rozvozem zboží po městě, možná sukna nebo piva.“
Tesař si ho změřil pohledem. „Pramici? No, jedna starší by tu byla. Uveze tak pět, možná šest zaků. Deset guldenů za pronájem na měsíc, nebo padesát za nákup. Pokud s ní ale chcete do úzkých kanálů k boudám řemeslníků, pamatujte, že tam je provoz hustý a mýto na každém mostě vás sedře z kůže.“ Maarten si udělal mentální poznámku v duchu podnikatele 21. století - náklady na logistiku uvnitř města nebudou zanedbatelné.
Večer Maarten ležel na svém slamníku a v temnotě pokoje prováděl ve své hlavě finální kalkulaci. Pokud nakoupí surovou sůl přímo v přístavu za sedmdesát guldenů za last a dokáže ji vyčistit na kvalitu, kterou nikdo jiný v provinciích nemá, může ji prodávat jako prémiové zboží. Ne za sto, jako místní čistírny, ale za sto padesát guldenů těm největším sleďařům, kteří nechtějí, aby jim náklad ryb v sudech shnil. I když započítá pronájem lodě, palivo pod pánve a pomocníka, jeho zisk na každé dvě tuny bude skvělý. Srdce mu bušilo. Vzpomněl si na jednu z mikrofiší, kterou měl v sekci průmyslové chemie. Věděl, že tam jsou přesné poměry vápna pro srážení hořčíku.
Snídaně u paní Van Zandt se staly rituálem, který Maartenovi nečekaně přirostl k srdci. Vdova byla osamělá a v mladém zdvořilém nájemníkovi našla vděčné publikum pro své nekonečné historky o lepších časech v Leidenu. Maarten zjistil, že stačí jen občas pokývat hlavou nebo položit krátkou otázku, a paní van Zandt mu sype z rukávu drby o sousedech, cenách na trhu i náladách na radnici.
„Víte, dobrá paní,“ nadhodil Maarten jednoho rána, když dojedl kus uzenáče, „můj otec mi v Orientu zanechal určité postupy… takové drobné chemické experimenty pro tříbení látek. Potřeboval bych na vašem dvorku občas rozdělat malý oheň pod kotlíkem. Bude to sice trochu kouřit a smrdět po rašelině, ale rád vám za to nepohodlí přidám pár stuiverů týdně. A slibuji, že dům mi pod rukama neshoří.“
Vdova se na moment zamyslela, v duchu už přepočítávala stříbro, a pak se usmála. „Pokud nebudete vyvolávat démony, pane Maartene, a pokud si tu rašelinu sám nanosíte, klidně si tam čuďte. Můj nebožtík tam stejně věčně pálil staré odřezky, tak na to sousedé nebudou hledět s podezřením.“
Jakmile osaměl, Maarten zamkl dveře svého pokoje. Vytáhl mosazné tubusy své „čtečky“. Sestavení bylo otázkou vteřin - jemné šrouby do sebe zapadaly s naprostou přesností. Namířil zrcátko na odraz slunce z okna, vložil kartu číslo 14 a podíval se do okuláru. Obraz byl díky kvalitním čočkám krystalicky čistý. Procházel schémata frakční krystalizace a tabulky srážlivosti vápenného mléka. Uvědomil si, že v malém měřítku nepotřebuje nic složitého. Jen čisté nádoby a bedlivou kontrolu nad teplotou vody.
Zbytek dne strávil brouzdáním po městě. Jednal nenápadně jako student shánějící potřeby pro své pokusy. V jedné z uliček u Pieterskerku našel klempíře, u kterého koupil dvě menší měděné pánve a sadu dřevěných věder. V apotéce na rohu trhu si pak vyžádal hašené vápno a trochu kamence. Byly to běžné suroviny pro barvíře a koželužníky, kterých bylo v Leidenu plno, takže jeho nákup nevzbudil u lékárníka sebemenší zájem. Do tlumoku nakonec přihodil malý pytel té nejšpinavější soli, kterou v přístavu sehnal.
Cestou zpět, v jedné z úzkých proluk mezi domy, na něj vybafl ten známý klučina. Stál tam, ruku nataženou, oči ostražité jako u toulavého psa.
„Pán má pěkný kabát,“ vychrlil kluk a v jeho hlase nebyla pokora, ale spíše suché konstatování faktů. „Nenašel by se u pána měďák? Pro sestru. Má hlad.“
Maarten se zastavil. Podíval se na kluka a pak kousek dál, kde ve stínu seděla malá dívka. Byla špinavá, ale její oči byly stejně bystré jako klukovy. Maarten sáhl do váčku u pasu. Místo jednoho měďáku vytáhl tři drobné měděné duity. Položil je klukovi do dlaně.
„Běžte si koupit něco pořádného,“ řekl Maarten klidně.
Kluk vytřeštil oči na mince, které mu právě přistály v ruce. Aniž by poděkoval, popadl sestru za ruku a oba vyrazili k trhu. Maarten jen letmo zahlédl, jak se zastavili u stánku, kde se prodávaly levné mastné wafle.
Večer už Maarten stál na dvorku paní Van Zandt. Připravil si ohniště, nanosil rašelinu a vedle na špalku rozložil své měděné pánve. Zítra zkusí, zda teoretické rady z budoucnosti fungují tak, jak doufá.
