Od Miss World po senátora: Proč chceme, aby si patnáctiletí naplánovali celý život?

Podzimní veletrh středních škol. Mezi stánky se tlačí deváťáci s taškami plnými letáků, za nimi rodiče s průměry známek v mobilu. A nad tím vším visí jedna otázka: „Tak čím budeš?“

Patnáctiletý má vybrat školu, obor a vlastně rovnou i život. Životní dráha ale není přímka. A čísla ukazují, že nikdy nebyla.

OECD v roce 2020 zpracovala odpovědi patnáctiletých ze 41 zemí z šetření PISA. Téměř polovina chlapců (47 %) a víc než polovina dívek (53 %) čeká, že ve třiceti budou dělat jedno z pouhých deseti povolání. Lékař, učitel, právník, manažer, policista. Od roku 2000 se tento výběr ještě zúžil.

Svět práce se přitom mění rychleji než kdy dřív. Podle zprávy Světového ekonomického fóra Future of Jobs 2025 se do roku 2030 promění 22 % pracovních míst: 170 milionů jich vznikne a 92 milionů zanikne. Zaměstnavatelé navíc čekají, že se změní 39 % dovedností, které dnes považují za klíčové.

Lidé mění práci častěji, než si myslíme. Američané narození v letech 1957–1964 vystřídali mezi 18 a 56 lety v průměru 12,7 zaměstnání. Generace z počátku 80. let jich měla do svých 36 let už devět.

Vybrat si v patnácti „obor na celý život“ tedy není jen těžké. Je to skoro nemožné.

Nejde jen o zahraniční statistiky. Průzkum Národního pedagogického institutu mezi 1 642 středoškoláky ukázal, že svůj obor by si znovu vybralo jen asi 60 % z nich. Mezi učni chce kolem 38 % pracovat mimo obor, který studují. NPI k tomu dodává, že kariérové poradenství ve školách nestačí.

Když student v prváku zjistí, že mu obor nesedí, okolí to často bere jako selhání. Přitom jde o přirozenou korekci kurzu. Vzdělání je tréninkové hřiště, ne doživotní škatulka.

Co si má tedy dítě ze školy odnést, když ne třicetiletý plán? Podle mě hlavně vědomí vlastní hodnoty.

Zní to měkce, ale má to tvrdý dopad. Dítě potřebuje vědět: Stačí, že jsem. Mám svou hodnotu, ať studuji cokoli a ať mám z matematiky jakoukoli známku.

Kdo ví, kdo je, odkud jde a co chce právě teď, ten školu spíš dokončí. Nebo si včas a bez zhroucení vybere jinou. Umět říct, co chci teď, je obrovská dovednost. Vědět, co budu chtít za dvacet let, je iluze.

Tomu se říká vnitřní odolnost. Je to schopnost najít smysl v tom, co dělám, i v tom, kdo jsem. Kdo ji má, zvládne jakoukoli změnu, kterou mu život přinese.

Proto v ÚKVR souběžně s veletrhem středních škol pořádáme Festival povolání. Neukazujeme na něm jen obory. Ukazujeme skutečné životní dráhy.

Pozvali jsme Jana Grolicha. Vystudoval práva, po advokátní praxi je ale pověsil na hřebík a začal vystupovat jako stand-up komik. Deset let byl starostou Velatic u Brna, od roku 2020 je jihomoravským hejtmanem. Letos v říjnu se stal senátorem.

Účast nám slíbila Taťána Kuchařová. Když v osmnácti vyhrála Miss České republiky, studovala jazykové gymnázium v Opočně. Pak přišel titul Miss World, modeling a herectví. Dnes vede nadaci Krása pomoci, která pomáhá seniorům, je ambasadorkou Cílů udržitelného rozvoje OSN a zastupuje v OSN český neziskový sektor.

A do třetice například muž, který prošel cizineckou legií.

Myslíte, že kdokoli z nich v patnácti nad letáky věděl, kam ho život zavede? Těžko. Jejich cesty byly plné odboček, pokusů i přešlapů. Spojuje je jedno: nebáli se zkoušet a jít za tím, co jim dávalo smysl.

Zkusme letos na podzim změnit otázku. Ať jste starosta, ředitel, nebo rodič deváťáka.

Místo „Čím budeš?“ se zeptejme: „Co tě teď baví? Co bys chtěl zkusit?“

Nechtějme po patnáctiletých životní plán. Chtějme, aby měli sny. A aby věděli, že ať budou dělat cokoli, nejdůležitější je najít v tom smysl.

Pokud budeme ze škol pouštět mladé lidi, kteří znají svou hodnotu a umí se přizpůsobit změně, bude náš region v dobrých rukou.

Festival povolání: [datum], [místo]. Přijďte se podívat, jak vypadají skutečné životní dráhy. Více na [odkaz na ukvr.cz].