Článek
Po každém kole PISA se odehraje stejné divadlo: bleskový titulek o „úpadku“, pak hledání viníka v osnovách nebo na ministerstvu. Je to pohodlná reakce, rychlá a emocionální. Jenže čísla z roku 2025, čtená v klidu, kreslí jiný obrázek.
Nejdřív fakta, protože ta se v tom povyku obvykle ztrácí. Česko drží nad průměrem OECD i EU:
- Přírodní vědy: 490 bodů (OECD 482)
- Matematika: 477 bodů (OECD 461)
- Čtení: 468 bodů (OECD 463)
- Digitální řešení problémů: 517 bodů — solidně nad průměrem OECD 500
A ten klesající trend, o kterém se mluví? Ten je globální, netýká se jen nás. Hledat příčinu v poslední revizi RVP je jako hledat klíče pod lampou — je tam vidět, ne proto, že jsme je tam ztratili. Skutečný problém je jinde.
Umíme kliknout, neumíme číst
Čtenářská gramotnost je základ, na kterém stojí všechno ostatní učení. A tady je paradox, který v datech vyčnívá nejvíc: čeští žáci jsou skvělí v digitálním řešení problémů, ale v hloubkovém čtení narážejí na strop — na nejvyšší úrovně 5 a 6 se dostane jen 5 % z nich. Umí kliknout. Neumí se u textu zastavit a přemýšlet, jestli tomu, co čtou, vlastně věří.
S technologiemi ve výuce to navíc není tak, že čím víc, tím líp — spíš naopak. Bez zařízení mají žáci horší výsledky, ve volném čase je jedna až tři hodiny denně kognitivně v pohodě, ale ve výuce už hodina denně stačí a víc pomáhat přestává. Třetina žáků se navíc v hodině nechá zařízením rozptýlit, a to je stojí v průměru 10 bodů.
Zvlášť pozornost si zaslouží jeden detail: tři z deseti českých žáků nikdy ve škole neřešili, jestli je informace od AI vůbec pravdivá. To už není jen otázka gramotnosti. Je to otázka, jestli se dítě naučí myslet samo za sebe, nebo jen přebírat, co mu vygeneruje algoritmus.
Chybí nám vnitřní motor
Existuje hra konečná — honba za skóre — a hra nekonečná, budování něčeho, co vydrží. České školství zatím prohrává tu druhou, a je to vidět na datech o motivaci. Vnitřní zvídavost žáků je hluboko pod průměrem OECD, ochota zabrat na těžším úkolu klesla od roku 2022 o 4 až 8 procentních bodů a 53 % žáků (loni 45 %) si myslí, že je škola nepřipravila na dospělý život.
Není se čemu divit. Čeští žáci hlásí jednu z nejnižších měr podpory od učitelů v celém OECD a v pocitu sounáležitosti se školou máme třetí nejhorší výsledek mezi sledovanými zeměmi. Bez pocitu opory zůstávají dobrá čísla jen fasádou — a fasáda praská při prvním pořádném nárazu.
Dědičnost neúspěchu
Tohle je nejdůležitější kapitola celé zprávy, a bohužel ta, o které se mluví nejmíň. Socioekonomické zázemí u nás vysvětluje 15 % rozdílů ve výsledcích — sedmou nejvyšší hodnotu v OECD. Rozdíl mezi znevýhodněnými a zvýhodněnými žáky je 96 bodů.
A je tu jedna past, na kterou stojí za to upozornit. Od roku 2022 se tahle propast zdánlivě zmenšila, což zní jako dobrá zpráva. Není. Nezlepšili se chudší žáci — zhoršili se ti zvýhodnění, o 13 bodů. Nejde tedy o úspěch, je to varování, že problém začíná dohánět i ty, kterým se dřív vyhýbal. A typ školy — víceletá gymnázia versus učební obory — pořád spíš potvrzuje sociální původ dítěte, než aby rozvíjel talent bez ohledu na něj.
Řešení je lokální
Tohle nejde spravit vyhláškou z ministerstva. Musí to vyrůst zdola, z konkrétních lidí ve konkrétním městě, kteří se rozhodnou spolupracovat místo toho, aby každá škola bojovala sama za sebe. Dobrým příkladem je „Tržiště dobré praxe“ v Brně-středu, kde si školy rozdělily role podle toho, v čem je která silná a začínají více sdílet i spolupracovat.
Nejchytřejší na tom je, že hostitelství tematických kulatých stolů se jednou za tři roky protáčí mezi školami — takže to nezůstane na jednom nadšenci, ale stane se z toho standardní proces. Přesně tenhle typ lokálního řešení může kopírovat kterékoli jiné město, ne jen Brno.
Diagnóza nemusí být rozsudek
PISA 2025 není rozsudek nad českým školstvím, je to diagnóza. A dobrá diagnóza ukazuje, kam zaměřit léčbu. Pokud přes polovinu žáků necítí, že je škola připravila na život, a pokud se nůžky mezi bohatými a chudými zavírají jen proto, že i ti úspěšní ztrácejí dech, řešením není o dvě příčky lepší pozice v žebříčku. Řešením je systém, ve kterém vytrvalost, zvídavost a pocit, že do školy patřím, nejsou fráze z metodiky, ale běžná denní zkušenost.
A tahle práce se neděje v Praze na ministerstvu. Děje se ve městech a obcích, v momentě, kdy konkrétní zřizovatel, ředitel nebo starosta udělá první krok a propojí lokální školy do sítě, která si navzájem pomáhá.
