Škola není tabulka

Autor vezme rejstřík škol, inspekční zprávy ČŠI, školní vzdělávací programy, výsledky přijímacích zkoušek a texty ze školních webů. Data propojí, často je nechá zpracovat umělou inteligencí a výsledkem je mapa, žebříček, percentil nebo krátký verdikt o každé škole.

Na první pohled je to užitečné. Data jsou veřejná, rodiče se v nabídce škol těžko orientují a stát jim přehledný nástroj nedal. Není důvod pochybovat o motivaci jejich autorů.

Snadno se ovšem z dobrého úmyslu stane nástroj, který rodičům i obcím víc slibuje, než může dát. Problém je v představě, že kvalitu školy lze poskládat z toho, co je zrovna k dispozici ke stažení.

Nejdřív si ujasnit, co chci já. Než otevřu jakoukoli mapu nebo žebříček, potřebuji vědět, co od školy pro své dítě vlastně chci. Má být hlavně bezpečná a laskavá, nebo ho má táhnout k výkonu? Je pro nás důležitější blízkost a kamarádi z ulice, nebo konkrétní zaměření? A co potřebuje právě moje dítě, ne dítě průměrné? Na tyhle otázky žádná data neodpoví. Dokud si je nezodpovím sám, nechávám si priority nadiktovat tím, co autor tabulky zrovna dokázal spočítat.

Jistotu žádná tabulka nedá. Výběr školy je rozhodnutí v nejistotě a tak to zůstane. I ta nejlepší data nezaručí, že se dítěti bude dařit, protože to záleží na konkrétní učitelce, na partě ve třídě i na dítěti samotném. Tabulka může nejistotu nanejvýš zakrýt – a falešná jistota je horší než přiznaná pochybnost.

Číslo vypadá jako pravda. Percentil, skóre nebo plynule napsané shrnutí působí objektivně. Rodič ale nevidí, z čeho vzniklo, jak stará jsou data a co v nich chybí. Inspekční zpráva může být pět let stará, ŠVP popisuje záměr, ne každodenní výuku, a školní web vypovídá spíš o tom, jak škole jde komunikace, než o tom, jak se v ní učí.

Měří se to, co jde změřit, ne to, na čem záleží. Rozhoduje, jakou bude mít třídní učitelku, jak škola řeší konflikty, jestli se v ní nebude bát a co se stane, když začne mít potíže. Nic z toho v datech není. A výsledky přijímaček vypovídají hlavně o tom, jaké děti do školy chodí, ne o tom, kolik jim škola přidala. Výběrová škola s dětmi vzdělaných rodičů bude vždy nahoře, i když s nimi udělá méně práce než spádová škola, která vzdělává každého.

Chybějící data nejsou chybějící kvalita. Škola, která nemá nablýskaný web nebo nepoužívá módní pojmy, v takovém srovnání propadne. Neznamená to, že učí hůř. Znamená to jen, že o sobě méně píše.

Nástroj tiše vytlačí vlastní úsudek. Místo návštěvy, rozhovoru s učiteli a s jinými rodiči rodič zaškrtá filtry. Otázka „co potřebuje moje dítě?“ se nenápadně promění v otázku „která škola má nejlepší skóre?“. To jsou dvě velmi odlišné otázky.

Co je dobré pro jednu rodinu, může poškodit všechny. Když se podle stejného žebříčku rozhodují stovky rodin, odcházejí děti ze škol, které vyšly hůř. Tím se jejich situace dál zhorší a příští rok vyjdou ještě hůř. Žebříček, který měl popisovat realitu, ji začne vytvářet. A rodiče, kteří odejít nemohou, zůstanou ve škole, které ostatní utekli.

Hodnocení, které nikdo neobjednal a nikdo neopraví. Obec za svou školu odpovídá, ale o tom, jak ji vidí veřejnost, najednou rozhoduje externí web. Starosta dostane na zastupitelstvu otázku, proč je „naše škola“ v pořadí až na konci. Škola nemá možnost se k verdiktu vyjádřit a za případnou chybu algoritmu nikdo neodpovídá.

Pokušení řídit podle ukazatele. Žebříček je lákavá zkratka i pro zřizovatele: snadno se z něj stane měřítko při hodnocení ředitele. Jakmile se ale ukazatel stane cílem, přestává ukazovat. Školy se začnou učit na přijímačky, ladit web a psát do ŠVP slova, která algoritmus hledá. Vypadat dobře v datech je pak důležitější než dobře učit.

Srovnává se nesrovnatelné. Zřizovatel ví, v jaké lokalitě škola stojí, jaké děti do ní chodí, v jakém je budova stavu a kolik peněz na ni zbývá. Agregátor to neví. Vedle sebe postaví spádovou školu v sociálně vyloučené lokalitě a soukromou výběrovou školu a vyhodnotí, že ta první „zaostává“. Nejvíc tak trestá školy, které dělají nejtěžší práci.

Zřizovatel odpovídá za celou síť, ne za vítěze. Když se rodiče přelévají podle žebříčku, jedné škole chybí místa a druhá se vyprazdňuje. Děti, které potřebují nejvíc podpory, se soustředí na jednom místě a obci rostou náklady na asistenty, podpůrná opatření i řešení vzniklých problémů. Obec přitom musí zajistit dobré vzdělávání pro všechny děti ze spádové oblasti, ne jen pro ty, jejichž rodiče umějí číst žebříčky.

Všechna rizika výše mají společný kořen. Říkám mu technicistní myšlení: přesvědčení, že když jsou data veřejná a algoritmus s nimi zachází všude stejně, je výsledek neutrální a pravdivý. Co konkrétně na něm vadí?

Výstižně ho před čtyřiceti lety zachytil seriál Bambinot podle Josefa Nesvadby a Miloše Macourka. Rodiče trápení zlobivými dětmi v něm dostali „vynález století“: uměle vytvořené dítě, ukázněné, dokonalé a s bezchybnou pamětí. Dnešní agregátory slibují rodičům něco podobného – dokonalou volbu bez pochybností. Bambinot sliboval dítě bez chyb, tabulky slibují školu bez rizika. Obojí je stejně lákavé – a stejně nemožné.

Nejdřív nástroj, potom otázka. Začíná se větou „máme data a AI, co z toho postavíme?“, ne větou „co rodič při výběru školy opravdu potřebuje a komu můžeme ublížit?“. Řešení předbíhá problém a dopady se řeší až potom, pokud vůbec.

Co nejde změřit, jako by neexistovalo. Sociologové tomu říkají McNamarova past: změříme, co jde snadno změřit, zbytek prohlásíme za nedůležitý a nakonec za neexistující. Vztahy, důvěra, klima a odvaha učitelů se ze dat stáhnout nedají, a proto v hodnocení školy chybí.

Data vytržená z kontextu. S čísly se zachází jako s vlastností školy, přitom jsou stopou procesu – dětí, rodin, lokality, historie. Stejný výsledek může znamenat úspěch i selhání podle toho, odkud škola vychází.

Lidé jako objekty, ne partneři. Školy, o kterých nástroj vynáší soudy, se většinou nikdo neptal. Nemají možnost opravit chybu ani doplnit souvislosti. Nástroj o komunitě vzniká bez komunity.

Záměna transparentnosti a porozumění. Víc informací automaticky neznamená lepší rozhodnutí. Sebevědomě napsané shrnutí může porozumění dokonce snížit, protože odradí od dalšího ptaní.

Měřítko, které nikdo nehlídá. Chyba v jedné inspekční zprávě je chyba. Chyba v algoritmu se během minuty zopakuje u tisíců škol, a text vygenerovaný umělou inteligencí zní tak jistě, že ji málokdo odhalí.

Dobrý úmysl nevyruší dopad. Autor může mít ty nejlepší pohnutky. Systémové důsledky – odliv dětí, tlak na školy, prohlubování rozdílů – ale nastanou bez ohledu na ně. Kdo staví nástroj, který ovlivňuje rozhodování tisíců rodin, nese za ně část odpovědnosti.

Nejsem proti datům. Pracuji s nimi denně a bez nich by se o kvalitě vzdělávání nedalo seriózně mluvit. Jde o to, jakou roli jim dáme: data mají otevírat otázky, ne vynášet rozsudky.

Rodičům doporučuji začít u sebe: nejdřív si ujasnit, co pro své dítě chcete, a teprve potom se dívat do dat. Jakékoli srovnání berte jako první krok, ne jako odpověď. Pokud vás číslo zaujme, zeptejte se proč. Pak se jděte do školy podívat a ptejte se na věci, které v žádné tabulce nejsou: Jak řešíte konflikty mezi dětmi? Co se stane, když moje dítě začne zaostávat? Jak s námi budete komunikovat? Mohu vidět běžnou hodinu?

Zřizovatelům doporučuji nenechat si obraz vlastních škol nadiktovat zvenčí. Znát své školy z pravidelných rozhovorů s řediteli, pracovat s daty společně s nimi a používat je k podpoře, ne k pranýřování. A dívat se na síť škol jako celek, protože právě za ni nesou odpovědnost.

Autorům podobných nástrojů bych přál, aby u každého čísla ukázali, odkud pochází a jak je staré, co v datech chybí a s jakou nejistotou je třeba je číst. Aby srovnávali jen srovnatelné, ukazovali spíš to, kolik škola dětem přidala, než surové výsledky, a dali školám možnost reagovat. A hlavně aby si před spuštěním položili otázku, komu může jejich nástroj ublížit.

Škola je místo, kde se každý den potkávají konkrétní děti s konkrétními dospělými. Její kvalitu nelze stáhnout, jen poznat – návštěvou, rozhovorem, časem. Data nám v tom mohou pomoci, pokud je budeme číst s pokorou a v souvislostech.

Nejde o válku s jedním webem ani s technologiemi. Jde o to, abychom si nenechali vnutit představu, že co se nedá spočítat, se nepočítá. Autory podobných nástrojů proto spíš zvu k rozhovoru: rád se s nimi potkám a pomohu hledat, jak data o školách zpřístupnit tak, aby rodičům i obcím opravdu sloužila.