Článek
Když jeden z komentátorů započal s „vtipnostmi“ (archaizmy, novotvary, originalitou, jakou představuje úporné hledání vyjadřování, jež nebude běžné) – například vyslovit „míč“ je pro něj téměř hříchem a tak tento pojem nahrazuje výrazem „pracovní nástroj“, „hrací předmět“ nebo alespoň „pumlíč“. Hráč se nemůže v jeho pojetí rozeběhnout, ale musí „zapojit svůj rychlostní stroj“, dotknout se míče rukou, ale „horní končetinou“, atd., bylo to alespoň osobité.
Záplava napodobitelů už nás ovšem jen a jen otravuje kopírováním, často zcela mimo mísu. Podceňování neoddiskutovatelného faktu, že 90 procent českých sportovních fanoušků se cítí odborníky v daném oboru, může mít i nechtěný efekt. Co mělo význam v rozhlasové reportáži, je tam, kde vše vidíme na vlastní oči, nadbytečné a spíše rušivé, než informativní. Navíc velmi často ošidné.
Z toho jsou plky jako: „Hosté budou kopat roh, tak ne, domácí se chystají na autové vhazování, pravděpodobně až do hloubi trestného území, vida, rozhodli se pro přihrávku nakrátko“. „Rozhodčí tasí žlutou kartu, ale nechává ji v kapsičce“, apod. Zavřít, byť (mimochodem toto slůvko patří k neoblíbenějším a nejfrekventovanějším) na několik sekund, klapačku komentátor buď nedokáže, nebo nesmí. Častuje posluchače banalitami typu: „Celek v žlutých dresech zřejmě touží dosáhnout co nejlepšího výsledku“ (může vůbec existovat celek, který touží po co nejhorším?). „Pokud hosté nevystřelí na branku, nemohou vyhrát“. „Brankář domácích nebude s rozehrávkou spěchat“ (když do konce chybí půl minuty, domácí vedou a on drží čisté konto). V této souvislosti: „Čisté konto dnes N. N. neudrží“ (když dostane gól), aj.
Ambice reportéra bývají vysoké a vedou k tomu, že se dopouští výletů na tenký led:„Hráč odkulhal, bude to zraněný kotník, nebo snad koleno, či natržený vaz…?“ - nikoli, lékařskou diagnózu skutečně neočekáváme a není žádnou ostudou počkat si na vyjádření odborníků. My, kteří zíráme na obrazovku, vidíme, co se děje, a tak si prosím pánové u mikrofonu odpusťte glosy typu „brankář se chystá k výkopu“, „hráč X vystřelil, ale branku netrefil,“ „pomezní má nad hlavou praporek“, atd.
O tom, že méně může být v sledované problematice více, už byla řeč. Nejnovější módou je, aby profesionální komentátoři měli někoho „k ruce“. Co se od těchto spolupracovníků (nejčastěji někdejších uctívaných borců) obvykle dovídáme: V případě, že míč hráč nedostihl na hřišti, nám tuto skutečnost (poté co ji komentátor okomentoval) přiblíží zhruba slovy: „Pepa se snažil, ale na míč již nedosáhl. Je potřeba, aby přihrávka byla přesnější…“ Pokud třeba po rozehraném trestném kopu hráč nedoskočí, zní z úst zkušeného internacionála: „Pepa se snažil, ale na míč již nedosáhl. Je potřeba přihrávat o něco níž. Ale ne příliš nízko, to by obránci odvrátili…“
Tady bych mohl pokračovat do nekonečna, ale zjevně by to byl boj proti větrným mlýnům. Užvaněnost, snaha něco si k věci říct (ať už je náš příspěvek prospěšný, fundovaný, zajímavý, věcný nebo nikoli) je jedním ze znaků našich časů. Oproti jiným oblastem života však nutno přiznat, že toto „sportovní“ plkání není zdaleka tak nebezpečné, jako například předvolební projevy (sliby, odsudky, bušení v prsa) či nekonečné blábolení při „zdržovacích“ manévrech ve sněmovně.
