Článek
Ale přece: Jeho obsah tak docela nepřekvapuje, neboť ilustruje trend, který z řady „podnětných receptů“ na šťastný život přímo čiší: Je jím podcenění a znevažování „obyčejné“, každodenní práce tisíců, miliónů lidí, kteří se nesluní v záři reflektorů, neprovádějí miliardové transakce, nejsou hvězdami magazínových stránek ani obrazovek, ale „pouze“ vyrábějí součástky, obdělávají půdu, doručují poštu, prodávají v obchodech, taví železo nebo mění pneumatiky.
Redaktor v zmíněném materiálu konstatuje, že fotbalová hvězda původně vystudovala jakousi střední školu a s viditelným despektem vypočítává, co daná profese obnáší (se zřetelným politováním všech, kdo se jí zabývají). Fotbalista reaguje: Mně naštěstí nic podobného nehrozí. Jinak řečeno: Nepatřím mezi podřadnou vrstvu, nýbrž mezi vyvolené.
Při pohledu zpět nám neunikne , že předchozí režim neúnosně až nesmyslně adoroval například horníky či kombajnéry na úkor sportovců, lékařů, filosofů a že ten dnešní zase jako kdyby za jedinou „snesitelnou“ cestu k smysluplnému životu považoval vítězství v soutěži krásy (a z něho vyplývající dráhu špičkové manekýny) nebo v klání pěvců, příslušnost ke kastě manažerů, poradců, politiků, bankéřů, veleúspěšných podnikatelů.
Osobně mám „obě ruce levé“, snad i proto obdivuji šikovné chlapy i ženy, kteří dokážou sami vymalovat byt, zhotovit poličku na míru, vystavět dětem domeček na stromě – a nejen to, oni s obyčejným zavíracím nožem v ruce každoročně vyřežou nejméně jednu další figurku do rodinného betlému, apod.
Člověka napadnou různé souvislosti, například pro celé lidstvo neodkladná nutnost šetřit přírodní zdroje, chránit životní prostředí. Dnešní honba za co nejvyšším obratem přeje povrchnímu provedení, malé trvanlivosti a nízké životnosti výrobků (od drobností do domácnosti až třeba po automobily). Bytelné almary, knihovny nebo postele našich předků, které se zdárně dědily z generace na generaci a pořád dobře sloužily, jsou pro většinu populace už jen úsměvnou vzpomínkou, podobně jako „nezničitelné“, dosud sloužící traktory z padesátých let minulého století.
Nevolám tu v žádném případě po návratu „starých dobrých časů“, bylo by to zbytečné. Vezměte si například takového kováře: Kromě uměleckého, nebo zabývajícího se restaurátorstvím, by se prostě neuživil. To ovšem neznamená, že by si šikovné ruce s bystrým mozkem nezasloužily naši úctu a obdiv – vždyť vše nasvědčuje tomu, že opravovat nebo recyklovat věci, stavby, různé stroje a přístroje bude nezbytné už proto, že vyrábět stále nové (čti: prodávat a vydělávat na tom pořád víc) bude znemožněno vyčerpáním zdrojů (od dřeva přes kámen, kovy, až k nerostům).
Snad až v tom okamžiku naplno vynikne stupidnost, zmíněná v úvodu - chtělo by se ještě věřit v jakési probuzení. V návrat k tomu, co se po staletí osvědčovalo a navíc dávalo našemu konání jasný, hmatatelný smysl. Vrátit důstojné postavení řemeslu, pracovitosti – i když vám to možná bude znít tak trochu budovatelsky.
K tomu musí ale existovat nějaká osvěta, která vykrystalizuje v ochotu i potřebu klást si otázky a nesobecky hledat odpovědi na ně. Třeba takové: Co je víc? Štěstí našich děti nebo nesmyslně velký dům? Rychlejší dopravní prostředky nebo méně nehod? Miliardové příjmy sportovních hvězd nebo peníze, věnované na to, aby mohl sportovat každý, kdo si to přeje?
Závěrem: Povrchní přístup, který ústí v rychlé, snadné a výnosné řešení, je evidentní klam, jímž šidíme sebe i ty, kdo přijdou po nás. Módní vlny se přelévají a téměř nikdo nechce vidět hrozbu, že nás zaplaví.
Pořádná, neokázalá práce ovšem není prchavou módou, ale náplní života. Tam, kde dává smysl, je v podstatě nedocenitelná, vyžaduje lásku, zaujetí, snad i trochu hrdosti všech těch stolařů, bagristů, soustružníků, zahradníků, mašinfírů, silničářů, atd. Jen blb, který si nevidí na špičku nosu, je schopen opovrhovat touhle neokázalou armádou, která je solí země…
