Článek
A zejména: Co s lidmi, jimž je dnešní praxe nekonečně vzdálená, otravuje je, kazí jim „podzim života“?
Ano, společnost je prošpikována vrstvou „nepřizpůsobivých“. Mladí, odchovaní notebooky, počítači, chytrými telefony, neosobními přístupy, starým rozumět nemohou.
Vykládejte jim například o trafice na okraji sídliště, kde jste se den co den stavili cestou do práce pro „svůj“ deník a zároveň pro nějakou tu lidovou moudrost, o každodenní povinnostinás dětí přinést z konzumu voňavý bochník chleba (laskavý muž za pultem občas přihodil barevný bonbón ze skleněné dózy), o nedělních výpravách celých rodin na fotbalové hřiště (samozřejmě, mámy tuto aktivitu vítalypodstatně méně než tátové, ale jednalo se o jednu z mála akcíkterá městečko stmelovala, reprezentovala a v neposlední řadě i příležitostí popovídat si, zatímco děti se zocelovaly v předzápasech a mužští bláznivě pobíhali v modrožlutých domácích dresech ve snaze konečně postoupit z III. třídy do okresního přeboru.Kdo po fotbale nenavštívil hospodu U Čubů, jako by nebyl. Večer vrcholil tancovačkou a pak honem domů – vždyť všechny nás ráno čekala buď škola nebo zaměstnání.
Dnešní rodinné výlety do supermarketů nemohou mé generaci nahradit tu pospolitost, podobně jako nám nestačí sledovat televizní zprávy, na všech stanicích téměř stejné, vzdor křečovité snaze o originalitu, sólokapry, apod.Základem je přehled vražd, válečných zisků a ztrát, neštěstí, požárů, záplav, zemětřesení, havárií, přepadení. Těsně na „druhém místě“ (v četnosti) jsou postřehy ekonomické. Nemohou být jiné, než povrchní a obvykle jsou „poplašné“, pronášené mnohem tragičtějším tónem než chvíli předtím konstatované počty mrtvých na frontách– jako kdyby skutečně o naší budoucnosti a kvalitě života rozhodovalo, že máslo jeden týden o čtyři koruny zlevní a druhý zdraží, nebo že si nějaký čas nebudeme moci dovolit pořádat večeře z mořských plodů, případně, že cibule podražila o „osudovou částku“ tři koruny za kilogram, což bývá doloženo reportážními snímky z několika obchodů, slzy vyvolávajícími reakcemi nakupujících hospodyněk a nezbytným komentářem renomovaných ekonomů, kteří většinou vyjádří znepokojení kombinované s „objevným“ konstatováním, že situace se brzy zlepší nebo nikoli.Prvek kultury pak obstará nějaká ta pikantní novinka ze života celebrit, případně pozvánka na další díl nekonečného (a nekonečně blbého) seriálu.
Nejsem Pýthia, nevidím do budoucnosti, ale nějak se mi nechce věřit, že kvalitu života mi dokážou zlepšit taková opatření, jakým je například donekonečna v médiích omílané zrušení některých dokladů pro automobilisty (za prvé: netýká se to všech dokladů, za druhé, mít u sebe těch pár papírů mě skutečně nijak nezatěžovalo). Soustavné snižování (až vymazávání) lidského prvku z komunikace na úřadech, v prodejnách, v ulicích, podporované stále „chytřejšími“ kamerovými systémy, sledovacími drony, odposlouchávacími zařízeními, zjevně zatím nedokáže „vidět do lidí“, před nebezpečnými šílenci neochrání a spíše než pomáhá otravuje lidem život.
Jak bych to jen řekl…Když vám někdo umetá cestičky a odstraňuje překážky, zároveň vám bere zásadní lidské radosti z jejich překonávání a z člověka – tvora inspirativního, zvědavého, citlivého – pomalu, ale jistě vytváří tvora konzumního, do jehož mysli je vtloukána zásada všechno kolem nás je na prodej. Podle mého názoru je právě tato nová, plíživá a za různými jásavými či optimistickými slogany skrytá totalita největším nebezpečím pro lidskou společnost.
A neodbývejte mě mávnutím ruky, rozhlédněte se kolem sebe, hledejte odpovědi na otázky a nějaké položte i sami sobě. Například: Jak je možné, že se jedni lidé ve 21. století radují z počtu jiných lidí, které se zdařilo zabít? Kdo má momentálně největší zisky? Proč se hladovějícím národům prioritně pomáhá dodávkami stále dokonalejších zbraní a až „v druhém plánu“ je výstavba továren, nemocnic, zavlažovacích systémů, přehrad, silnic, atd.? Z jakých příčin vznikají i u nás, v našich městech, gheta, „provozovaná“ s obrovskými zisky a plodícími prostituci (včetně dětské), negramotnost, konzumaci drog?
Je nabíledni, že tohle jsme v roce 1989 nechtěli. Osvobozený národ měl v našich snech mnohem ušlechtilejší cíle, než vystavět další obludné vily a chlubit se jimi na všelijakých těch „sociálních sítích“. Brát si „do huby“ Masaryka, Havla, Patočku je snadné, ale alespoň se pokusit naplňovat jejich myšlenky činy se bezbarvé, pragmatické vlády (ať už pod jakýmikoli prapory) snaží jen velmi sporadicky. Myslím si, že je nejvyšší čas připomenout si cíle „sametové revoluce“. Dřív, než nám je „konzum“ ukradne…
PS
Vida, kam lze dospět, když se pokusíme namísto věčného počítání, oblbování, bilancování trochu zamyslet. Nedělám si patent na rozum, nejsem ani filozof, ani ekonom. Jedním jsem si ale zcela jist: Společnost, která nebude mít i jiné než hmotné cíle, se lidem dříve či později musí zprotivit.
