Článek
Je nezbytné úvodem připomenout, že se jedná o dobu před nějakými sedmdesáti lety, v níž rodiče děti nehlídali tak úzkostlivě jako dnes, mnohdy bývali v práci od rána do večera a neměli potuchy, co a kde vyvádíme.
Jednou z prvních dovedností, které jsme si nezbytně museli osvojit, bylo naučit se plavat – pro mě i výzva vyrovnat se staršímu bratrovi, který mě s partou vrstevníků pravidelně opouštěl, posadil do trávy na břehu a sám skočil do vody, aby zamířil k protějšímu břehu. Pokud jsem ho chtěl následovat (a kdo měl staršího sourozence, ví, že jsem chtěl vždycky), musel jsem volit cestu po lávce nad malou elektrárnou, nebo přes železniční most, kde sice visela tabulka Vstup zakázán, ale nikdo ji nerespektoval. Obě varianty měly stejnou vadu: Cesta trvala skoro půl hodiny a kde byl za tu dobu bráška s partou!
A tak jsem se naučil plavat a mohl si dokonce vybírat, kam zamířit. Samozřejmě, nebylo to hned, ale krůček po krůčku, tempo po tempu. Na protějším břehu bylo několik neodolatelných lákadel: Zdymadlo, před nímž se řadily lodě, mířící buď po proudu k Mělníku nebo proti němu až do vzdálených Chvaletic (v tom případě se jednalo o dlouhé nízké šífy s uhlím pro tepelnou elektrárnu) – nebylo ničím obtížným vyhoupnout se nahoru či alespoň zachytit se některého z visících lan či čouhajících výčnělků a nechat se vézt nebo vléct třeba až k mostu v Kostelci nad Labem. Pak už stačilo lehnout si do vln na záda, koukat na křehoučké obláčky na modré obloze a pohodlně, slastně a pomalu splývat až zpátky ke zdymadlu.
Nejoblíbenější mezi mládeží byla Špička, výběžek, zaříznutý do širokého labského koryta v délce zhruba půl kilometru. Břeh se měnil ve spoustu skokanských můstků, z nichž jsme v mnoha různých pozicích (tehdy se jim říkalo například lomeňák, kufr, hlaváč, placka, atd.) skákali do bezpečné hloubky, udržované každoročním bagrováním – vždyť právě tudy vedla trasa ke zdymadlu, jehož obrovitá vrata se pomalu otevírala jako tlama nadpřirozeného netvora.
Ve dnech volna k Labi mířil i náš otec, který slunce a vodu miloval, usedal do trávy před polorozpadlou myslivnou a vyhříval si hřbet, nenávratně poškozený v letech německé okupace, kdy byl povolán do takzvané Todtovy organizace (o něco, ale ne o mnoho milosrdnější lágr, než opravdový koncentrák). Zažil jsem s ním mnohé příhody, ale ty protentokrát nechám stranou (přestože ho miluji pořád víc, třebaže zemřel před řadou roků). Vrátím se do klukovské party a k prázdninám.
K Labi jsme zamířili hned po ránu a vraceli se až se soumrakem. K jídlu a pití jsme si vždycky dokázali něco opatřit. Pole kolem řeky v našem zelinářském kraji skýtaly potravy dostatek, přestože pochopitelně strávníci nesměli být vybíraví: Květák, cibule, ředkvičky, kedlubny, brambory (pekli jsme si je na ohýnku a chutnaly báječně), kukuřici, atd. Žízeň jsme hasili vodou z pumpy. Stávaly téměř před každou chalupou v blízké vesnici a nikdo nás od nich neodháněl. V těch časech se ještě na osobní hygienu nedbalo tak přísně jako dnes. Téměř nikdo dokonce nebral vážně ani hrozby stále se rozšiřující, ohavně páchnoucí chemičky – prostě jsme se koupali asi dva kilometry nad ní výš po proudu…
Nevím, jestli se v dnešní tolik přísné době (jež sice nabízí pornografii na každém rohu, ale jinak střeží počestnost paní a dívek za pomoci mnoha zákazů, příkazů a paragrafů – podle mého názoru poněkud příliš teatrálně i tam, kde by stačilo slušné vychování) vůbec mohu zmínit i o téměř nevinné zábavě, kterou bylo sledování spolužaček, jež se převlékaly do plavek v hustém křovíčku na labském břehu. Popravdě řečeno, moc se toho zahlédnout nedalo, ale my, páni kluci, jsme se na zlomek času cítili jako protřelí filmoví milovníci.
Podobně jako s plaváním to bylo v mém dětství s bruslením (někdy mi připadá, že je tu přímá souvislost s tehdejšími úspěchy českých hokejových klubů, základna borců, z nichž rostly pozdější hvězdy, byla téměř nevyčerpatelná). Labe zamrzalo jen v některých letech, ale jeho slepá ramena, tůně v opuštěném říčním korytě každoročně. Nikomu tehdy nevadilo, že cesta k ledovým plochám vyžadovala určitou námahu i čas. Dostat se až k našim „sportovištím“ znamenalo přejít most, projít vesnicí za ním, a dokráčet až k okraji lužního lesa. Podél pole se tu klikatil potok, obvykle celou zimu zamrzlý. Kdosi u něj postavil primitivní lavičku (několik prken sbitých do přijatelného tvaru) a tam jsme zuli boty – ty tam musely na nás počkat a nevzpomínám si, že by někdo o ně přišel zřejmě se tenkrát kradlo méně než dnes - vzájemně si pomohli do bruslí (bruslařské boty vyžadovaly pevné utažení tkanic) a dál už pokračovali jízdou, při níž bylo nutno vyhýbat se větvím, vrostlým do ledu, seskupení listů, mladým stromkům s pružnými pruty, dosahujícími takřka od břehu k břehu.
Odměna byla překrásná. Tři kilometry dlouhé, matně zářící ledové zrcadlo, hladké a opaleskující, kryté lužním lesem a hradbou tiše šumícího rákosí. Desítky improvizovaných hokejových hřišť (branky nahradily kameny, dovlečené do patřičných míst a posléze vrostlé do ledu). Postavičky, za nimiž vlály nedbale uvázané šály. Někdo měl opravdovou hokejku, jiný vhodně rostlou a kapesním nožem upravenou větev – pro vysvětlení: Hokejka tehdy stála asi 20 korun, a to byly velké peníze. Jednu jsme obvykle dostali k Ježíšku a s tou jsme si už museli nějak poradit; pomocí plechových přeložek, izolepy, hřebíků a šroubků, atd. Nekonečná klání nezřídka trvala až do doby, kdy už puk téměř nebylo vidět – domů jsme doklopýtali obvykle až za tmy.
Nutno podotknout, že řeč je o časech, kdy takzvané uhelné prázdniny nebyly výjimkou, takže na ledě jsme často bývali doslova od rána do večera, včetně děvčat, pokoušejících se napodobit věhlasné krasobruslařské idoly. Bruslilo v podstatě celé městečko, včetně rodičů, kterým ovšem byly volné chvíle vzácnější.
Řeka a její okolí měly svůj půvab v každé roční době. V někdejší rekreační zóně se pyšně vypínala sídla zazobaných Pražáků, obvykle obklopená borovým hájem. Uprostřed lesů jste narazili na sruby rybářských osad, do kterých osazenstvo jezdilo s až nepochopitelnou vytrvalostí i v dobách, kdy ryby z Labe byly takřka nepoživatelné. Rybáři sedávali na hrubě otesaných kládách, před nimi plápolal táborák, kolem se nesly tóny kytar a tak trochu rebelská slova trampských písní.
Labe, Labe, Labíčko jako geniální malíř barvilo na podzim listí stromů na svých březích do fantastických obrazců. Listy zářily v chabém slunečním svitu a šustily pod nohama. Pokud je vítr nahnal do říčního proudu, pluly a třepotaly se jako barevné dětské hračky, dokud nezmizely v zátočině. Topoly přísně střežily šplouchající, pomalu se valící řeku, na okolních polích přistávala tisícihlavá hejna skřehotajících vran, zdvihajících se a přemisťujících jako na povel. Ach, chtělo by se mi o tom všem psát a vyprávět, ale bude mi někdo z mladší generace rozumět?
Nebude těm mladším divné, že se nezmiňuji o žádných cyklostezkách (prostě neexistovaly a kupodivu nikomu nechyběly), různých občerstvovnách na trase, odpočívadlech (nepotřebovali jsme je, hnala nás dychtivost mládí), mobilních telefonech a mnohých dalších „nezbytnostech“ dneška?
O fotoaparátu jsme si mohli leda tak nechat zdát, ale zato jsme uměli „fotografovat“ srdcem a na celý další život jsme si do něj vryli nezapomenutelné momentky: Elegantní přistání racků na zvlněné hladině, veslaři, deroucí se vpřed, zajíci, hopkající na pasekách, potápky, mizející pod vodou a vynořující se nad ni, jarní tání a tříštící se kry, výletní parník s kouřícím komínem a pozdravným zahoukáním…
Dobrá, už toho nechám, ona to všechno samozřejmě nebyla jen a jen idylka, stáří má vždy sklon minulost idealizovat. Budu tedy jen stroze konstatovat – a vy si to už nějak přeberte sami:
Nás nikdo nemusí litovat. Naše dětství se sice nevyznačovalo drahými hračkami, vybranými pochoutkami, některé věci se doslova sháněly, některé potraviny byly v obchodech buď řídce nebo vůbec. Dnešní skuhrání nad seznamy, co vše si v současnosti nemůžeme dovolit nakupovat, mi připadá téměř zcestné, stejně jako reakce médií. Heršvec, tak si na něco nějakou dobu počkám, ne? Tak se uskrovním, protože chápu, že tu byl a pořád hrozí koronavirus, na Ukrajině se válčí a třeba se vrátím k stravě předků (vzpomínám s láskou na hrnec máminy bramboračky a pecen chleba vedle něj na stole, to byste zírali, jak se po tom zaprášilo, když jsme se navečer utahaní, vylítaní sešli) a povídali si co, kdo kdy kde – povídali, ne tupě poslouchali, co nám televize vtlouká do hlav!
Psychology nebo psychiatry jsme většinou nepotřebovali, doma platily dlouhými lety prověřené zásady: Staršího na schodech musíš pozdravit, tohle se smí a tohle ne, s učitelem se nediskutuje, ten má vždy pravdu, apod. Z dnešního hlediska to občas trochu skřípe, z tehdejšího zase dnes - zejména soustavným zpochybňováním prověřeného a neúnosným množstvím náhledů na věc. Vzhledem k výše popisovaným a mnoha dalším aktivitám (a také vymýcení řady dříve smrtelně nebezpečných chorob i povinnému očkování) jsme byli otužilí a opravdu jen výjimečně nemocní.
Mír (o kterém se psalo, mluvilo, zpívalo a básnilo v těch poválečných letech takřka posvátně) byl samozřejmostí, děti nadějí do budoucna. O nějakém třídním boji se sice na oficiálních místech věčně tlachalo, ale v podstatě nás nezajímal: Zajímavější bylo, že Lobkovičáci se přeplavili přes řeku k Mlíkojeďákům na plavidle vlastní výroby, topoly podél Labe byly okrášleny různými nápisy, znaky a šiframi, z vysoké trávy na břehu se prodral zářivý kosatec a do místního fotbalového klubu přišel „za trest“ z pražské Sparty známý trenér mládeže, což mělo za následek, že počet dětí v žákovských týmech se během pár dnů ztrojnásobil.
Sečteno a podtrženo: Málokdy se stalo, abychom něco získali bez vlastního přičinění. Nikdo nám na to neukazoval prstem, prostě „taková byla ta doba“ – bez mobilů, počítačů, umělé inteligence (která má nebezpečně blízko k „umělým citům“) a tisíců dalších a dalších vymožeností, které obohacují život.
Jsem už zcela mimo, když mi připadá, že ho také ochuzují? To si rozhodněte sami. Nikdo se nemusí znepokojovat, život se má přece užívat plnými doušky. On už nám ho někdo opravdu moudrý hezky urovná… Nalajnovat si ho však předem nelze. Nebo snad ano? Ne? Možná…
