Článek
Opravdovou fotbalovou merunu (dnes, po těch zhruba 70 letech je tento můj zločin snad promlčený) jsem získal tak, že na mě vykoukla z houští v borovém lesíku vedle hřiště místní Jiskry. Rodiče mě sice přinutili dostavit se do fotbalových kabin, přiměli k omluvě a nařídili mi míč vrátit, ale tehdejšímu předsedovi klubu se mě zželelo, a když uviděl slzy šesti- sedmiletého kluka (možná, že přihlédl i k stavu meruny, řádně okopané, zjevně už několikrát pospravované, tvrdé jako kámen, s tehdy nezbytným vázáním, které po hlavičce zanechávalo na čele odřeniny, s životností velice nejistou) a balón s lehkým srdcem a mávnutím ruky z majetku klubu odepsal.
Ale to jsem dost odbočil. Původně jsem chtěl přece psát o tom, čeho byl u nás doma vždycky dostatek a čeho jsme plnými hrstmi užívali od dětských roků. Byly to knihy, svazky, jimiž přetékaly dvě velké knihovny. Nikdo nám neříkal: „Tohle čti a toto ještě nesmíš“, a tak jsme hltali i čtivo, zjevně určené vyspělejším čtenářům – opravdový škvár byste naštěstí mezi romány vydávanými v Evropském literárním klubu či později Klubu čtenářů nenašli. Jména Steinbeck, Remarque, Updike, Singer, Salinger, Aldridge, Ajtmatov, Waren a tisíce dalších se stávala zaklínadly, úryvky z titulů Krev královská, Poslední kabriolet, Egypťan Sinuhet nebo Poslední kovboj jsme sypali z rukávu. Vánočních dárků pod stromkem nebývalo moc, ale knížka pro každého člena rodiny nechyběla nikdy.
Knihy patřily ke každodenním nezbytnostem, jeden večer v týdnu (už si nepamatuji, zda to bývala sobota nebo neděle) patřil posezení u rozhlasového přijímače, kolem něhož jsme se shromáždili, abychom naslouchali čtení na pokračování z mnoha literárních skvostů. Nejvíc si vzpomínám na Poláčkovy neodolatelně roztomilé návraty do dětství v knize Bylo nás pět – snad proto, že interpretem byl nedostižný František Filipovský.
Jelikož tomuto svátečnímu okamžiku neměnně předcházelo koupání celé rodiny (k tomu účelu byla do kuchyně z chodby přinášena plechová vana a ve velikých hrncích na kamnech ohřívány desítky litrů vody), myslím, že příliš nepřeháním, když celý tento rituál „pracovně“ označím jako „koupání duše“.
Knihy mě provázejí celým životem – provokují, dojímají, vzrušují, lákají, nutí k přemýšlení, skýtají zábavu, jsou zdrojem, impulzem, nezbytností, námětem mnoha rozhovorů i okamžiků tichého rozjímání.
Člověku téměř vnutí životní postoj, mnohé romány, povídky či novely řeknou o dané problematice víc, než haldy strohých dokumentů. Jen pár příkladů: Khaled Hossein mi v Lovci draků napínavým i dojímavým dějem řekl o Afghánistánu, jeho historii i současnosti víc, než stovky politických komentátorů z celého světa. Graham Green…Vladislav Vančura… Dickens… Sienkiewicz…
Budu se ale muset „krotit“, aby obsah tohoto materiálu nepřekročil únosné meze – omezím se tedy na II. světovou válku s vědomím, že toto téma nelze v podstatě nikdy plně vyčerpat.
Feuchtwanger v trilogii Čekárna přesně vystihl zrod a rozvoj nacismu. Anton Myrer ve Velké válce nemilosrdně, avšak pravdivě ukazuje deziluzi lidí, kteří opouštěli „americký sen“ a houfně umírali v nesmyslných bitvách (kdy o porážce hitlerovského Německa již bylo rozhodnuto, ale v nichž se rozhodovalo o příštím rozdělení světa). Eric Lambert svými romány Dvacet tisíc zlodějů a Veteráni vytvořil jakési „váhy“, v nichž na jednu misku dal „obyčejné“ lidské starosti, slasti i strasti a na druhou odsudek krutosti války. Konstantin Simonov vyzrával jako přímý účastník bojů a v tom nejlepším ze svého díla postupně odhalil rub oslavných ód, kterým byl Stalinův postoj („válka nebude“) a z toho plynoucí sovětská nepřipravenost, jejímž důsledkem byly tisíce, milióny obětí. Válkou a německou rolí v ní a především složitou problematikou viny, pokání, perspektiv, se zaobírali samotní němečtí spisovatelé – jmenujme alespoň tři z nich: Heinrich Böll, Siegfried Lenz, Günter Grass. Celý svět se ukláněl (a uklání) českému autoru Arnoštu Lustigovi, jehož citlivé a přitom nesentimentální dílo je z většiny věnováno holocaustu…
V mém mládí ještě každý druhý student psal své první lásce verše, v kavárně se debatovalo o knižních novinkách (dnes tyto aktivity „zasvěceně“ nahrazují hloupé a nepoučené diskuze o slevách, zdražování, mnohdy protkané návody, jak zatočit s nechtěnými migranty, jindy sycené stále doutnajícími náznaky antisemitismu).
Verše už se nepíšou (a píšou-li, tak jen zřídkakdy tisknou) a ani nečtou (a čtou-li se, tak jen hrstkou populace). Doba, kdy klub poezie měl statisíce členů, „vyšuměla“, milostná vyznání putují k adresátům strohými oznámeními, prostřednictvím nejmodernějších komunikačních prostředků, které už ze své podstaty musí být věcné, stručné, neosobní.
Jistě, ušetří se tak spousta času. Zamezí se zbytečným komplikacím. Zvýší se prostor k „jediné smysluplné činnosti a jedinému smysluplnému cíli“, kterým je zbohatnout a nabytého jmění si „užívat“. Eliminují se hádky (jejich živnou půdou je fyzická přítomnost aktérů). Jenže: Co je to za partnerský život, z něhož vymizí slast usmiřování?
Mám obavy, že nastupující generace už ani neví, o čem je řeč…
