Článek
Něco podobného přece patří do USA a obdobně dravčích zemí, mají jiné tradice a zřejmě i jiné povahy. Nicméně, stalo se a nastal nejvyšší čas začít se ptát po příčinách tragédie, která vyvolala vlnu smutku a diskuzí.
Myslím si, že policisté, hasiči a další složky udělali, co mohli. V podstatě je nemožné čelit jedinci, který se až dosud nijak neprojevil, nikomu své záměry neprozradil, nechoval se brutálně, nebyl členem žádné zločinecké bandy. Nikoli, tady nebude jádro pudla.
Pokusme se hledat, kde tedy. Mám svou teorii, v níž hraje značnou roli kultura. Už jednou jsem zde ve svém článku (není to nijak dávno, spíše jen pár dnů) zmiňoval značnou zhrublost společnosti a varoval před dopady tohoto jevu. V této fázi prosím: Nepodezírejte mě z nějakého školometství, býval jsem celkem normální kluk, potom muž a nyní stařec. Cítím ale velmi intenzivně potřebu vyslovit svůj názor a ověřit si, jestli se s někým shoduji a kolik nás případně je.
Začnu trochu zeširoka. Před několika dny mě pustili z nemocnice a vzhledem k tomu, že mi bylo doporučeno odpočívat, ležel jsem většinu času na kanapi před televizí. Shodou okolností v ní dávali brzy po sobě dva filmy z osmdesátých let minulého století (jak by tedy mnoho lidí klasifikovalo: „bolševické až zvrhlé“). Jeden režíroval Karel Kachyňa, druhý Ivo Novák. Nejednalo se o nějaký umělecký výboj, spíše o pro oba režiséry velmi kvalitně zvládnuté řemeslo a pozor, co je důležité: s poselstvím. Tentokrát žádná agitka, žádné schůze, porady, hrdinní brigádníci. Nenásilně z toho čouhaly dávné lidské hodnoty: Měli bychom si pomáhat, snažit se jeden druhému porozumět, nebýt lhostejní, dát průchod citům atd. Spolu s manželkou jsme neodolali a připomněli si dávné inscenace Františka Filipa, Hubače, Sadkové a mnoha dalších, nebo dnes už spíše legendární slovenské inscenace (bývaly o něco odvážnější, snad bylo v Bratislavě volněji) a hýřily osobnostmi: Vašáryová, Kukura, Huba, Kvietik, Pántik…
Dnešní televizní nabídka je jiná. Tou hlavní je stabilně každý den pět až osm krimiseriálů, patřičně napěchovaných mrtvolami, vrahy, narkomany, kterých je téměř libovolný počet bez ohledu na to, zda dějištěm je velkoměsto, národní park či zapadlá víska. Zde je třeba zmínit i „hrané dokumenty“ o uprchlých vězních, šéfech mafiánských band atd. (obvykle nepřinášejí do již vyřešených případů nic nového, ale dost nebezpečně balancují mezi odsudkem titulních postav a sympatiemi k nim). Na dalších místech jsou zhruba tyto žánry: „Rozverné“ seriály se sympatickými opilci, nemakačenky, hochy a dívkami z dobře situovaných rodin, pro něž je promiskuita druhou přirozeností a bývá ve scénáři odbyta komickými nedorozuměními, jimž se všichni úlevně zasmějí. „Romantické komedie“, odpuzující směsice kýče, pokusů o aktuálnost a přehlídky trapných situací s nezbytným happyendem. Atd. Neříkám, že se nepovede zhola nic, ale je toho zoufale málo.
Evidentní je, že naše současná televize se nějakými etickými, či alespoň hluboce lidskými otázkami v oblasti zábavy nehodlá zdržovat. Takzvaní stand - up komici obvykle předvádějí přehlídku trapasů (jako je, když se někdo pokaká v taxíku), vulgarizmů (jimž neujde například ani „veselá“ obměna textu naší národní hymny), ozvěny takového Horníčka, Suchého, J. R. Picka, natož W + V se krčí někde v koutku a když se z archivu vyhrabe například Svatba jako řemen, působí to jako pokropení živou vodou.
Zpravodajské relace jednotlivých stanic se předhánějí v oznámeních o neštěstích na silnici, na kolejích i ve vzduchu, přepadeních, vraždách, krádežích, drogových skandálech s takovou intenzitou, že mohou vyvolávat dojem: Tento svět je nějaký, my jsme pouze pravdiví, dívejte se, jak vyhlíží a nebojte se – ono to zase není tak hrozné, jak to vypadá, vlastně už se to stává něčím všedním …
Někde nám „ujíždí vlak“, vždyť to zase není tak dávno, kdy bylo nemyslitelné, aby žák napadl, zranil nebo zabil profesora, neboť nesouhlasil s jeho klasifikační metodou, kdy hospodská rvačka někde na vesnici nekončila smrtí „protivníka“, ale několika boulemi, kdy nespokojený klient přeskočí přepážku a krvavým zraněním na nebohé úřednici vymáhá zvýšení nějaké sociální dávky atd. Proč jsme si po listopadu 89 nedokázali jasně a zřetelně říct: Tohle zavrhujeme, tohle už jsme dávno překonali, toto naopak hodláme převzít, rozvíjet, opatrovat?
Mám dojem, že tady platí mezi spoustou lidí rozšířené rčení: My prostě vždycky musíme někomu lézt do zadku – v tom jsme dobří a iniciativní! Po SSSR to ze dne na den bylo USA – se záplavou horrorů, katastrofických filmů, gangsterek, ideologicky zaměřených krváků z Vietnamu a podobných bezcitných „thrillerů“ (snad jako náhrada za snímky o neprůstřelných ruských nadlidech z II. světové války?).
Podívejme se na mladými lidmi tolik oblíbené počítačové hry. Drtivá většina z nich cpe do nezkušených hlav: Oddělat někoho je normální, běžné, může mnohé řešit, a dokonce být i zábavné! Podívejme se na slogany sázkařských společností, loterií, lákající: Pokuste se! Výhra vás přesadí z nudné šedi „obyčejného“ života rovnou do ráje! Prachy, prachy, prachy! Nic víc není. Vše se dá koupit. Nezdržujme se na cestě k vysněnému cíli (a nezdržujme ty, kdo tahají za nitky) nějakými zbytečnostmi (například právě kulturou, která nejen baví, ale umí vzít za srdce a – nebojím se to vyslovit, jakkoli to může znít pateticky – mimo jiné vychovává).
Máme přece nač navazovat. Máme svého Karla Čapka, Hostovského, Salivarovou, Pecku, Stránského, Hrabala, Menzla, Formana, Schorma, Demla, Havla, Kryla – dosaď si každý sám toho „svého“ a budeš přemýšlet dlouho a usilovně…
Okruhem se vracím k úvodním řádkům a pražské tragédii. Mým cílem dnes nebylo dávat návod, jak lze něco takového odvrátit, zabránit tomu. Jen jsem se snažil upozornit na skutečnost, která je nepřehlédnutelná. Surovost a bezcitnost se stávají téměř „normálními“ atributy našich dnů.
Myslím si, že vyhlásit národní smutek nepostačí. Nadneseně řečeno: Za účelnější (i když samozřejmě mnohem pracnější) bych považoval jakýsi národní plán obnovy svědomí, vztahů a hodnot. Slovy našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka: Státy se udržují týmiž ideály, ze kterých se zrodily…
