Článek
My jsme dnes svědky trendu opačného: Televize má desítky pořadů, v nichž někdo vaří, mlsá, radí hospodyňkám, hodnotí jídla v restauracích, láká na „hotovky“, předvádí, jak z odpadků udělat hody- za vhodné jsou pokládány zejména tzv. „reality šou“, přestože strojenost z nich čouhá každým směrem a dokolečka omílané „dívejte se až do konce“ působí přímo dementně. Jídlo, jeho příprava a zejména prodej vládne obrazovce i dalším sdělovacím prostředkům prostřednictvím reklam, soutěží v různých „kategoriích“, průzkumů, nabídek, pohledů „do kuchyně“ a navzájem si více či méně podobných programů.
Autoři reklamních sloganů operují vzpomínkami na dětství (a nabízejí přitom „máminu bramboračku ze sáčku“!), neváhají nám sugerovat, že „jemná bábovka dělá jemnou ženu“ nebo „pořádný kus masa opravdového muže“. Jistý zákusek v tomto pojetí „stmeluje partu“, jeho požití zaručí špičkové sportovní výkony. Ve finále se neštítí ničeho - nemohu zde dost dobře odhadnout procento populace, zblblé natolik, že věří tvrzení typu: „Náš moučník je receptem na téměř každý neduh: Léčí vše, od stresových situací až k samovolnému pomočování.
Neposmívám se tu dobrému jídlu a jeho blahodárným účinkům na životní pohodu. Ostatně: Neznám v podstatě nikoho, kdo by nezjihl při líčení svých oblíbených pokrmů. Jde mi spíše o evidentní návrat k maloměšťáckým manýrům a časům vyšívaných přáníček, snobskému podléhání masivní a v podstatě bezohledné kampani. Aby kampaň nebyla tak fádní, jsou nám předkládány „vědecké“ objevy, stavějící na hlavu všechno, co do včerejška platilo. Jen v posledním roce jsem se z těchto pramenů dozvěděl, že mému zdraví škodí/prospívá (nehodící se škrtni) například máslo, čaj, káva, víno, hovězí, nudle, rýže, atd. - na rozdíl od roku předchozího, kdy zjevně platila jiná pravidla.
Nelze pominout, že úcta k dobrému jídlu má kořeny v dobách, kdy mnohé potraviny se dostaly na stůl jen ve svátek (a zdaleka ne každý na ně dosáhl). Pochopitelně, nemám teď na mysli nechutné přežírání znuděných středověkých šlechticů, či opulentní svatební i jiné hostiny, okázale stavěné patriciji na odiv plebejcům – ovšem jen tak dlouho než se plebejci vzbouří a po éře tvoření nastane (jako již mnohokrát v dějinách lidstva) období destrukce.
Ještě v mém mládí byla delší pracovní doba, větší podíl fyzické námahy v zaměstnání, ale třeba i cestou do něj, děti běhaly od rána do večera bosky, lezly po stromech, plavaly v rybnících a řekách, proháněly míč na spoustě plácků. To vše ve výsledku přinášelo „normální“ figuru a zdravou touhu nasytit se.
Dnešní učitel tělocviku po konstatování, že půlka třídy nesvede ani kotrmelec, jen nešťastně pokrčí rameny, zírá bezmocně na to, jak si valná část jeho svěřenců cpe do žaludku jeden „hambáč“ za druhým a zaujatě kořistí ze svých chytrých mobilů a počítačů nemilosrdně kruté militaristické hry.
Takzvaná „brambůrková“ kultura (gauč, chipsy, obrazovka) i oslnění mnoha „nepostradatelnými“ přístroji, které lze ovládat třeba vleže a v extrémní podobě vede až k sebezničujícím závislostem, nemůže než potlačovat tu opravdovou kulturu, duševní i tělesnou – je to její poslání.
Jedna z těch kultur vyhraje. A my si musíme rychle rozmyslet, která „dělá člověka člověkem“…
