Článek
Pokud se ale vulgarizmy stávají podbízivým prostředkem a „přitažlivou složkou“ kabaretního výstupu, inscenace a tak dále a snaží se tím nahradit myšlenku, vtip, invenci, pokládám to za ubohost. Akceptovat ji znamená klesat na úroveň aktéra a totéž si myslím o jejím tolerování.
Chápu, že jiný slovník patří (vezměme v úvahu například opravdu diametrálně odlišná prostředí) na dámský osvětový večírek a jiný do hospodské party. Posun napříč celou společností je však velice zřejmý: Co bylo před pár lety nemyslitelné (nepřijatelné), bereme dnes už téměř jako samozřejmost.
Jedním z míst, kde se nikdy nejednalo právě v rukavičkách a neužíval slovník, respektující Gutha – Jarkovského, je hlediště fotbalového stadionu. Je otázkou, kam až ustupovat, vždyť tato „zavedená praxe“ (nezřídka s ozvěnami rasizmu) má řadu aspektů – vliv na slušnější část diváků, na děti a v dopadu i na hráče (ti v tom ostatně nebývají zcela nevinně a svými výstupy poměrně často přilévají olej do ohně).
Ale tady by se snad ještě dalo přimhouřit oko. Horší – pro řadu lidí přímo šokující – je, když v hojně sledovaném televizním pořadu populárního moderátora se autorka sexem nabitých románů pochlubí, že mezi její oblíbená slova patří (velice!) vulgární výraz pro soulož. A aby bylo zřejmé, oč jí jde, třikrát či čtyřikrát ho zálibně, občas bez jakékoli souvislosti, hrdě použije.
Chápete? Ona to svinstvo zakomponuje do svého výstupu se zcela zjevnou kalkulací: Zvýšit svou sledovanost, vyjít vstříc zvrhlé části publika. Předložit ho bez skrupulí miliónu sledujících.
Společnost během pár let zhrubla. Nejen ve výrazivu, nejen „na povrchu“. Je těžké odhadnout, jestli se ještě dokáže kultivovat, normy se „plíživě“ vytrácejí. Morálka se stává přepychem. Jedno nebezpečí strmě vyčnívá nad ostatní: Zkušenost potvrzuje, že v řadě případů nebývá od slov k činům moc daleko…
Verbální obhroublost, nadužívání vulgarizmů – proč se toho vlastně bát? Vždyť jsou to jen slova, může někdo namítnout. Ano, může, pokud se nepodívá dál, než za nejbližší roh.
Nelze přehlédnout, že veřejné popravy nebo upalování bezvěrců jsou dnes už přece jen vyhrazeny menší části světa. Marně však v té naší hledám pokrok v každodenním, „všedním“ životě. Někdy je tomu naopak: Situace se s vzrůstající otrlostí zhoršuje téměř úměrně tomu, jak hmotné bohatství (některých) vzrůstá. Od sousedských vztahů, ničení přírody, hospodaření s odpadem a jiných „drobností“ až k odtažitému, odosobněnému, lhostejnému vnímání naprostých hrůz.
Která generace byla den co den (v podstatě bez odezvy) „krmena“ děsivými událostmi, jakými jsou únosy školaček, sebevražedné atentáty, vraždy, neštěstí v dolech, letecké a lodní havárie, dělostřelba a bombardování ulic, domů a lidí v nich?
Která se tak málo zabývala – až na jalové, spíše formální protesty – jejich příčinami? Které je tak velkou překážkou pro opravdový lidský přístup nesmyslný kvap za „vyšší životní úrovní“, téměř výhradně spatřované ve vyšší spotřebě?
Místy už čteme či posloucháme věty jako „separatisté postříleli značný počet protivníků“ – „vláda vyslovuje politování nad oběťmi z řad civilistů“ – „odpůrci byli zneškodněni palbou z minometů“ – „bomby zasáhly dětskou nemocnici“ se stejně malou pozorností, jako třeba zprávy o stavu vody na českých tocích.
Kde se to pokazilo?
Nepodezírám lidstvo z toho, že takové situaci tleská, naopak, mnozí z nás jsou vystrašeni a do budoucna hledí s obavami. Když se však má říct rozhodující slovo, udělat konkrétní krok, mlčící většina pokrčí rameny: „Kdo jsem já, abych měnil svět.“
Kdybych věděl, jak z toho ven, rád bych poskytl radu. Zatím prosím alespoň o to, abyste se důkladně zamysleli nad tím, co vlastně chceme, kam směřujeme.
Začít můžeme třeba konstatováním: Týrání a zanedbávání péče nepřežije v ČR každoročně víc dětí, počet případů roste. Přitom je nutno vzít v úvahu, že vidíme jen špičku ledovce, vždyť z různých příčin (mezi nimiž je i lhostejnost okolí!!!) mnohé případy nebývají odhaleny…
Ne, stokrát ne! Z takových problémů nás lepší auto, luxusnější chata, byt, jachta nebo dům nevyprostí…
