Článek
Zatímco ještě před třiceti, čtyřiceti lety se v podstatě žádné noviny a žádný časopis (včetně těch specializovaných) neobešel bez – třeba i skrovné – kulturní přílohy, která obvykle obsahovala nějakou kresbu, báseň či povídku, dnes, v čase nadvlády konzumu a jediné „přijatelné“ vidiny (hmotného blahobytu), tuto „osvětovou“ úlohu nahrazují reklamy, drby o takzvaných celebritách, případně fotografie, inklinující k pornografii.
Bez reklam to nejde, o tom jsem se sám přesvědčil na vlastní kůži – zhruba 30 roků jsem se úporně snažil udržet nad vodou okresní týdeník, jehož jsem byl majitelem i šéfredaktorem, takže opravdu vím, o čem mluvím. Ale jejich role pro mne (a domnívám se, že i pro většinu čtenářů) byla nutným zlem – zejména v souvislosti se záplavou letáků, kterými poštovní stránky začaly zahlcovat nejrůznější obchodní domy a řada institucí, stejně jako s nekonečnými televizními relacemi (často narušujícími dojem ze sledování filmů či inscenací, dokonce i sportovních přenosů). Rozhlasové vysílání na tom je obdobně a odnáší to například někdejší pýcha českého vysílání, kterým bývala rozhlasová hra.
Vraťme se však k novinám, ze kterých klasické žánry pozvolna mizí. V podstatě pryč jsou soudničky, ty malé klenoty, jednou laděné humorně, jindy obdařené společenským nádechem. Dovedl by je dnes vůbec někdo napsat tak, aby se alespoň přiblížil mistrovství Františka Němce nebo Karla Poláčka? Fejeton (někdy označovaný „podčárník“) v pravém slova smyslu vymizel. Proč? Vymřeli Čapkové, Bassové, Poláčci, Nerudové i jejich následovníci Křesťan, Nepil, Hanák bez toho, aby někdo navázal na jejich odkaz? Nemáme novináře, schopné psát o zdánlivých maličkostech zaujatě, poutavě, s osobním nasazením? Těžko říct. V každém případě pro ně nemáme prostor. Recenze na knihy, divadelní představení, výstavy či koncerty se občas objeví, ale až na světlé výjimky (jakou je například Mirka Spáčilová) se jedná o výčet účinkujících, ledabyle převyprávěný obsah, nebo exhibiční pokusy o kritiku, fundované asi tak jako rady někdejších stranických funkcionářů zkušeným hospodářům, jak dosáhnout vyšší úrody. Vím, že takový F. X. Šalda se nerodí každým rokem, ale postrádám i náznak snahy kráčet v jeho stopách.
Na tzv. magazínovou povídku či ukázky z básnické sbírky raději zapomeňme. Jistě, doba se zrychlila, co „nesype“, jako by ani nebylo. Jenže: Podobně jako v krásné literatuře se donedávna poměrně snadno i v novinách oddělovalo zrno od plev. Proč?
Mohl bych se tu zabývat kvalitou jazyka, přemírou frází, uniformitou tiskovin (když to jen trošku přeženu: někdy je obtížné rozpoznat seriózní dámský časopis od bulvárního plátku), ale to by byl rozbor na knihu a upřímně řečeno, na to už se ve svém věku necítím.
Jedno ale pojmenovat dokážu: Hodnota hromadných sdělovacích prostředků, stejně jako obrazů, knih, divadelních představení, se bez nějakého poselství, bez role osvěty (v kladném chápání tohoto pojmu, samozřejmě, nemám na mysli slaboduché agitky) neobejde o nic méně, než bez zajímavých zpráv s nádechem senzace, originality, atd.
Trochu se ostýchám použít výrazu výchova čtenáře (diváka, posluchače), abych nesklouzl k nějakému mentorování. Toho jsem si ostatně v životě užil až nad hlavu, ale vždycky mi podal ruku a vytáhl mě z bahna nějaký ten Aškenazy, Suchý, Vyskočil, Škvorecký, Horníček, Hrabal…
Abych tohle mudrování nějak ukončil. Bavit se? Jistě. Zasmát se? Pochopitelně. Poučit se? Nepochybně. Informovat se? Ovšemže. Myslím si však, že v tomto výčtu něco významného chybí, ať už v klasické „papírové“ nebo elektronické podobě. Co?!!!
Odpověz si každý sám…
