Článek
O tom, že sídliště byla často ohavná, infrastruktura nedotažená, vybavení bytů (ve srovnání s dneškem) minimalistické, není sporu. Jestliže si však uvědomíme, odkud se do nových sídlišť stěhovali nájemníci, vezmeme v úvahu, že tyto stařičké byty mají po zhruba šedesáti – sedmdesáti letech na trhu několikamiliónovou hodnotu, dobu, v níž sídliště vznikala (vzpomínám na údiv francouzského týmu účastníků Závodu míru, kteří přišli na návštěvu do našeho neratovického bytu někdy kolem roku 1960: „To máte všude teplou a studenou vodu, splachovací záchod, ústřední topení? Jak si to můžete dovolit?“).
Mimochodem, podle mého mínění tu stát je především od toho, aby svým lidem zajistil dostupné slušné bydlení, co nejvyšší míru bezpečnosti a zamezil hladovění – je evidentní, že soustava zákazů, příkazů, sledování, prověrek, dotazníků, absurdních poplatků mezi požadavky voličů nejsou, nebyly a nikdy nebudou.
Výše uvedená úvaha se posmívala také obligátnímu interiéru „panelákových“ bytů: Obývacím stěnám, televizním stolkům, vystavenému rodinnému bohatství (broušenému sklu, keramice, dečkám, uháčkovaným prabábou, atd.), uniformním pohovkám a křeslům. Maloměšťáctví!, vykřikuje autor a jeho odsudek je nemilosrdný. Dobrá, nebere v úvahu dobovou nabídku dotyčného zboží. Pomíjí kupní sílu obyvatelstva (ještě jedna vzpomínka: Moji rodiče hmotnými statky neoplývali, místa v dvoupokojovém bytě pro pětičlennou rodinu moc nebylo, ale knihovny praskaly ve švech, přecpané hodnotnou literaturou) a především vůbec nezmiňuje nevídaný nevkus dnešních zbohatlíků, zaplevelujících krajinu honosnými stavbami s měděnými věžičkami, zahrady, plné ohavných sošek, případně klecí s týranou exotickou zvěří, obřích bazénů (napouštěných stále vzácnější vodou, která musí logicky chybět jinde), krbů, stříšek, schůdků a fontánek. Nevidí dnešní snobství, současného maloměšťáka, téměř účelově vytvářeného stovkami hrůzných televizních pořadů, stupidně adorujících „zlaté české ručičky“ (a mozečky) přehlídkou návodů, jak si doma levně vyrobit různá seskupení vybarvených jelenů, zdobných věnců, „elegantních“ držáků, podstavců, stínítek, rámečků, obrázků a především „překvapivě chutných“ pokrmů z nejlevnějších surovin (odborníkům v gastronomii se nad tím musí zvedat žaludek, zatímco národ tleská a cinká ušetřenými korunkami).
Abych to pro dnešek nějak uzavřel: Panelák je záležitost jedné éry, pokus o řešení se všemi možnými zápory i klady – tedy záležitost pomíjivá. Zhovadilost, podbízivost, ignoranství jsou -zdá se- věčné…
