Článek
Některé lidové zvyky se ještě zuby nehty drží (cukroví, zdobené stromky, koledy, betlémy, apod.) - nad vším se však každoročně rozprostírá plášť blbosti, podlézavostí, ziskuchtivosti, snobství, nevkusu a neodmyslitelných slev i „slev“.
Kšeftuje se v podstatě se vším, co lze využít. Velmi oblíbenou pomůckou obchodníků jsou různé formy, vyzývající k dojímání. Obyvatelstvo div neslzí při pohledu na načinčanou rodinku kolem vánočního stromu na obrazovce (přizvána z domovů důchodců bývá obvykle i nejstarší generace, na niž si jinak po celý rok nikdo ani nevzdechne, kterou je však potřeba nejen obejmout, ale také „zkásnout“ o značnou část důchodu).
A pak už to do všech vrstev lidí začnou reklamy rvát pod tlakem: Vidíme snivě se k sobě tulící nadpozemsky krásnou dvojici, jež prozřela a tudíž dobře ví, že bez keksu té a té značky není možné dosáhnout na šťastný život. Samozřejmě, keks lze bez dlouhého rozmýšlení nahradit v podstatě čímkoli – od ponožek přes bourák za milióny nebo dámské vložky až třeba k „skutečně lahodnému“ toaletnímu papíru.
Jak roky běžely, změnila se povánoční otázka od „jaké byly svátky“ v „co ti přinesl Ježíšek“ (či – stále častěji - Santa Claus).
Jak je možné tak rapidně a budiž připomenuto, že dobrovolně, podlehnout takřka debilním výzvám a připravit se (čerpám z vlastního dějství) – namátkou řečeno – o odpolední vycházky s tátou podél labského toku, společnou „výrobu“ bramborového salátu, chvíle vzpomínek na ty, kteří nás opustili a zaměnit to za bezduché čumění do letáků, které přesvědčují – opět řečeno namátkou – o tom, že bez jisté ranní kaše se člověk, který chce být „fit a in“ neobejde…
Na Vánoce navazuje oslava konce roku. Budiž, opusťme hysterii nakupovací a připomeňme si zásadní fáze silvestrovského veselí. Již několik dnů před tím závěrečným v roce se ze zachmuřených, zasmušilých, závistivých, lhostejných bytostí měníme v usměvavé a vlídné tlampače, vysílající soustavu přáníček, mezi nimiž bezkonkurenčně kraluje „hlavně to zdravíčko“, ale nijak výrazně pozadu nezůstávají ani „štěstíčko“ nebo „pohodička“. K věci patří ztřískat se tak, že si ze Silvestra nakonec nic nepamatujeme, vyděsit nebohá zvířata ohňostroji, dělobuchy a raketami s intenzitou jako při obléhání Stalingradu, prospat půlnoční mši, přecpat se do zemdlení a probouzet se zase v „normálním“ stavu permanentní naštvanosti.
Ale samozřejmě, výjimky (jichž je bohudíky stále ještě dost) pořád existují: Zájezd na hory a lyžovačka pod reflektory, posezení party sousedů z jednoho činžáku, setkání někdejších spolužáků apod.
Musím si jako člověk žijící v Kutné Hoře přihřát svoji polívčičku. Snad dvacet roků je tu na Silvestra vyprodané místní Tylovo divadlo, náladu, smích i pláč zajišťuje speciálním představením kutnohorský ochotnický soubor (letos, v roce 2023, si připomíná 180 let od svého vzniku a zároveň 90 let divadelní budovy) – dobrým zvykem je, že diváci i herci vstupují do jakési symbiózy, vždyť obvykle se navzájem znají, setkávají se v práci, v ulicích města pod Barborou i při mnoha dalších příležitostech.
Asi už vám došlo, že úvodní výčet negativ jsem schválně přehnal, tak daleko jsme ještě neklesli. Takže si tento článek vyložte jak chcete. Možností máte dost: Černý humor, varování před vítězstvím konzumu nad city a vztahy, horování pro naději, rozbor situace, povzdech starého dědka nad proměnami, jimž už nerozumí, atd., atp.
