Článek
Něco jako: „Hurá!“? Nebo snad: „To čumíte, co?“ Případně: „Jsem okouzlena!“ Atd. Budiž, jestli tohoto výrazu někde v Kalifornii nebo Nebrasce děvčata používají, jejich věc. Jestli ho ovšem někdo míní implantovat do naší mluvy, tak je to zase naše věc a snad přece pořád ještě nejsme tak blbí, abychom bezduše měnili svůj slovník výrazem, který v našich podmínkách nejvíc ze všeho připomíná lenivé kravské zabučení.
Nuže dobrá. Wow bychom měli jaksi z krku, ale v poslední době jsem na různých místech objevil další citoslovce. Tentokrát je to stále hojněji využívané „Ups“. Několik příkladů: „Ups!“ - modelce málem vypadlo ňadro z výstřihu. „Ups!“- fotbalista neproměnil penaltu. „Ups!“ - při vystupování z automobilu neuhlídala sukni a ukázala kalhotky. Co má vyjadřovat tohle záhadné seskupení hlásek? Překvapení? Šok? Odkud k nám přišlo? Kdo má zájem, aby bylo používáno? Na první pohled je to přece nesmysl. Kdo proboha řekne při pohledu na obnažené poprsí „Ups“? Všimněte si, že „Ups“ je uplatňováno zejména v souvislosti s chlíváckým pozorováním z téměř úchylných pozic.
Nelze ho tedy šmahem zahrnout do komiksové jazykové kultury, kde se to obdobnými pokusy napodobit nějaký zvuk jen hemží (viz všelijaké to „řach“, „dzin“, „bum“) - ostatně, kam byste zařadili „Ups“?
Zvuky vzdálené kanonády? Vrznutí boty na betonu? Výkřik, provázející skok daleký (tady už ale máme vlastní slůvko, jenže to má na začátku „h“)? To pořád ještě nevysvětluje, proč by aktér nebo fanoušek měl při zpackaném pokutovém kopu ze sebe vyrazit: „Ups!“ Napadá mě množství jiných komentářů takové situace, většinou však nepublikovatelných (nebo až po 22. hodině v námořnickém baru).
Žurnalisté se stále častěji setkávají s opovržením a žehrají na nevzdělanost publika. Ale upřímně: Dovedete si představit, jak Ludvík Vaculík, Vladislav Vančura nebo třeba (abychom se nepohybovali jen v mezi špičkovými intelektuály) kolegové z mé někdejší redakce, natož parta chlapů v hospůdce dělají „Ups“ nebo „Wow“?
To nám nestačily všechny ty chozraščoty, kolchozy, rozborky, sborky, perestrojky, glasnosti, gulagy a stachanovci? Musíme skutečně soustavně kolísat dle stařičkého úsloví „kam vítr, tam plášť?“
Kdysi jsem pracoval v AZNP Mladá Boleslav (což mi bylo po maturitě určeno striktně a neodvolatelně takzvanou „umístěnkou“). Když k nám v roce 1968 vstoupila „dělat pořádek“ a „bratrskou pomoc poskytnout“ vojska Varšavské smlouvy, sešli se zaměstnanci továrny na velikém nádvoří, jemuž vévodila pyšná administrativní budova. Na jejím balkónu přistoupil k mikrofonu vysoký funkcionář ROH a plamenně vykřikoval: „Okupantům ani vodu!“ - „Neustoupíme!“ - „Nevzdáme se!“ - „Dubček, Svoboda, Smrkovský!“, atd.
… Zhruba za čtrnáct dnů týž muž na stejném místě obdobně zaujatě vítal delegaci „sovětčíků“ z posádky, která se usídlila v místních kasárnách (tehdy neodmyslitelné polibky a vřelá objetí nemohly chybět). Nemohu tvrdit, že už tehdy znal „Ups“ a „Wow“, ale jsem přesvědčen, že jestli ještě žije, užívá dnes těchto módních zvuků hojně, okázale, v ukázněném závěsu za vrstvou lidí, kterým jsme uvykli říkat „celebrity“, ačkoliv by si často zasloužili mnohem pejorativnější identifikaci…
