Článek
Marginálie i naprosté pitomosti zabírají v debatách o budoucnosti stále větší prostor a jako vytrvalé kapky narušují samotné základy, pilíře toho, z čeho naše společnost vzešla a v čem spočívá její síla (ekonomická i mravní): Rodina, právo, čest, svobodné rozhodování – to vše je zadupáváno do země ve jménu momentálního blahobytu, zisku, požitků (nikoli prožitků!).
Více je slyšet hlas potrhlé aktivistky, než zralých, zkušených a moudrých lidí, vědci jsou ochotni měnit zavedené názvy jednotlivých druhů ptactva, pokud „kdosi“ (z ochablosti rozumu, náhle vzplanuvšího fanatizmu nebo možná jen z recese) v nich „objeví“ náznaky rasismu, „odborníci“, radikálnější než proslulý páter Koniáš, mažou ze slavných knih, filmů a divadelních inscenací pasáže, které by mohly někoho urazit, atd.
Jako kdyby před lidstvem nestály problémy, jejichž řešení prostě nelze odkládat (a o nichž nestačí pořád dokola planě žvanit). Nemilosrdné zabíjení člověka člověkem ve velkém. Neúnosný nárůst populace. Hladovění velké části lidstva. Varovný úbytek zdrojů pro práci průmyslových podniků – a to jak lidských, tak nerostných. Drancování planety Země připomíná sebevraždu – a my řešíme, zda je etické a spravedlivé, když atletický závod vyhraje muž, který se momentálně cítí jako žena…
Zbrojaři si mažou kapsy, těm je zbytečné mávat před očima milióny padlých – a to dávno po ukončení II. světové války, která přece měla být tou definitivně poslední. Pakty, smlouvy, ujednání ztrácejí platnost v okamžiku, kdy „se to vyplatí“ (hmotně, samozřejmě a pouze jisté, uzoučké, nepočetné, avšak zároveň nejmocnější vrstvě). Jak z toho ven? Není už pozdě? Lze zastavit úpadek přežraných a zhýčkaných a hněv hladových, rozklad a zánik, připomínající tristní konce říší a civilizací, jež dostoupily vrcholu?
Neměl přece jen pravdu Rhett Butler v proslulém románu Margaret Mitchellové Jih proti Severu, když cynicky a pragmaticky konstatoval:
„… Lidé si prostě neuvědomují, že na zkáze jedné civilizace se dá vydělat tolik jako na vybudování nové.“
Případně když o kus dál tvrdil: „Všechny války jsou posvátné. Pro ty, kdo v nich musí bojovat. Kdyby je ti, kdo války vyvolávají, neprohlásili za svaté, kde by našli blázny, kteří by šli za ně bojovat? Ale ať řečníci svolávají hlupáky, kteří bojují, jakýmikoli hesly, ať připisují válkám sebevznešenější cíle, nakonec se vždy ukáže, že pro válku není důvod, kromě jediného. A tím jsou peníze. Všechny války jsou ve skutečnosti peněžní machinace. Málokdo si to uvědomí. Všem zní v uších polnice, bubny a krásná slovíčka řečníků, kteří samozřejmě zůstanou doma. Jednou heslo zní Vysvoboďte boží hrob z rukou pohanů!, jindy Pryč s papeženstvím! nebo Svobodu! a teď…“
Měl pravdu? Neměl? Co myslíte…? Protože jestli měl, znamená to, že lidstvo není schopné (přes nevídaný rozvoj techniky, vzdor možnostem, které mu otevírají převratné vynálezy, objevy, pokrok v léčbě mnoha nedávno ještě „nevyléčitelných“ chorob) a zjevně ani ochotné vyvíjet se i jinak, než hmotně a bez vražd, násilí, bomb, kořistění se prostě neobejde…
