Alex Zanardi, automobilový závodník, jenž přišel o obě nohy a přesto závodil dál

Jméno Alessandro „Alex“ Zanardi u nás znají jen skalní fanoušci automobilových závodů, již měli možnost sledovat šampionát Formule 1 v 90. letech, a to se tento závodník v nejprestižnější sérii monopostů objevil ve stejné sezóně roku 1991 jako Michael Schumacher. Oba shodně v tomto roce závodili za stáj Jordan. Zajímavostí je, že rok předtím v závodě o pohár Formule 3 na okruhu Bugatti ve francouzském Le Mans byl Zanardi Schumacherovi důstojným soupeřem a po projetí cílem za ním skončil druhý. Po následné diskvalifikaci Schumiho kvůli tomu, že jeho monopost nesplňoval pravidla, byl Alex nakonec uveden jako vítěz závodu a pohár putoval k němu. Jenže Formule 1 je úplně jiný svět a za Zanardim nestál žádný bohatý sponzor. Na rozdíl od Schumachera se v prvních sezónách trápil. Již na počátku závodní kariéry to měl Alex velmi složité, jelikož peníze v jeho rodině zrovna nebyly. Jeho ohromného talentu a vůli po vítězství, jež se projevovaly již při prvních závodech v motokárách, si všiml jeho dlouholetý kamarád a taktéž závodník Max Papis. Ten přemluvil svého otce, aby Zanardimu finančně pomohl, což v závodech nižších kategorií stačilo a Alexovi to v růstu a v honbě za jeho závodnickým snem značně pomohlo.

Ve Formuli 1 podobné štěstí neměl. Po sezóně v Jordanu se přes Minardi, ve kterém mu sebral místo závodník s bohatým sponzorem, dostal v roce 1993 do skomírajícího týmu Lotus. Auto bylo kvůli aktivnímu odpružení nespolehlivé a Zanardi za celou sezónu bodoval jen jednou. Navíc sezónu ani nedokončil, jelikož podvozek jeho Lotusu 107 B selhal a Alex v ikonické zatáčce Eau Rogue belgické trati Spa-Francorchamps vylétl z trati. Po těžkém nárazu do bariéry poprvé unikl smrti. Z nehody se naštěstí otřepal. Jediným trvalým následkem bylo, že se vzhledem k velkému přetížení při nárazu Zanardimu protáhla páteř a byl najednou o tři centimetry vyšší. Nicméně byl připravený sezónu dokončit, jenže vedení Lotusu ho požádalo, aby mu udělal laskavost a již nenastoupil. Za tuto laskavost byl nakonec z týmu vyhozen. Ačkoliv se nakonec do kolotoče Formule 1 v roce 1994 v barvách Lotusu na deset závodů opět vrátil, tak legendární tým zkrachoval a Zanardi začal hledat své uplatnění v jiné závodní sérii. Jeho první sezóna v americké Indycar sérii roku 1996 ukázala, že se jedná o závodníka, se kterým je potřeba počítat. V tomto roce se Alex šestkrát probojoval na stupně vítězů, odnesl si tři poháry za vítězství a celkově skončil třetí.

Po takto úspěšné sezóně byl Zanardi vyhlášen nováčkem roku a po svém prvním vítězství v Portlandu se zapsal do dějin. Byl totiž prvním závodníkem, jenž v profesionální závodní sérii oslavil vítězství takzvaným donutem. Díky čemuž byl prohlášen donutovým králem. Důvod k radosti byl naprosto oprávněný, jelikož Alex poprvé ve své kariéře předváděl konzistentní výkony a další dva roky si v nově vzniklé CART sérii dojel pro dva mistrovské tituly. Majitel týmu Chip Ganassi, který dal zarputilému Zanardimu šanci, tedy rozhodně neprohloupil. Ocenění přišlo i od Hondy, která týmu Chip Gannassi Racing dodávala motory. Ta vytvořila speciální edici svého vozu Honda NSX s přídomkem Zanardi. Alex prokázal, že se špičkové týmy ve Formuli 1 mýlily, když mu nedaly šanci. O návratu do královské série monopostů se Zanardim jednal Frank Williams již od roku 1997. Tehdy Alex dokázal, že je špičkovým závodníkem a stáj Williams měla za sebou dva mistrovské tituly, jak v šampionátu jezdců, tak i konstruktérů. Jenže Zanardiho monopost Williams FW 21 nebyl moc spolehlivý. Alex dokončil pouze šest závodů a v sezóně 1999 nezískal ani bod, zatímco jeho stájový kolega Ralph Schumacher skončil celkově šestý.

Po skončení sezóny se Alex rozhodl vyvázat z tříletého kontraktu s Williamsem a nadobro ve Formuli 1 skončit. Do americké CART série se vrátil až v roce 2001 a smlouvu podepsal s týmem Mo Nunn Racing, který v soutěži působil teprve druhou sezónu. Nedostatek zkušeností s vývojem monopostu a omezené možnosti testování znamenaly, že auto nebylo konkurenceschopné. Před osudným závodem na německém Lausitzringu se Zanardi nejlépe umístil na čtvrtém místě. Po útocích na Světové obchodní centrum z 11. září se závodní mašinérie CART nezastavila a pokračovala právě zmíněným závodem v Německu, jenž se jel 15. září. Ke kvalifikaci kvůli dešti nedošlo, a tak Alex startoval z poslední pozice na startovním roštu. V průběhu závodu se svým umem a odhodláním prokousal na první místo, a pak přišel tragický moment po zastávce v boxech 13 kol před cílem. Zanardi z boxů vystartoval na plné obrátky, aby si první místo udržel. Jenže nedostatečně zahřáté pneumatiky a zřejmě i nečistoty na asfaltu způsobily, že po návratu na trať dostal smyk. Neovladatelnému vozu se projíždějící Patrick Carpentier dokázal vyhnout, jenže další projíždějící Alex Tagliani to bohužel nestihl. Jeho monopost narazil do Zanardiho vozu v rychlosti přes 320 km/h a doslova ho rozpůlil. Respektive odtrhl přední část monopostu od monokoku i s Alexovýma nohama.

Naštěstí tým paramediků u něj byl během půl minuty a začal s intenzivní péči, aby zastavil krvácení. Během cesty helikoptérou do nemocnice Alex téměř vykrvácel a jeho srdce se sedmkrát zastavilo. Na sále strávil sedm hodin a po operaci byl uveden do umělého spánku. Naštěstí se lékařům podařilo jeho život zachránit. Po probuzení z kómatu první Alexova myšlenka směřovala k otázce, jak bude moct závodit, když nemá nohy? Jakmile to bylo možné, začal s rehabilitací, a dokonce se naučil chodit s protetickýma nohama. Opět se tedy projevila jeho zarputilost a touha po vítězství. Dva roky po nehodě se Alex vrátil na místo činu a před Německou pětistovkou mu bylo umožněno dojet s upraveným vozem zbývajících třináct kol, které vinou nehody nemohl dojet. Spojku ovládal na volantu pravou rukou a plyn páčkou na volantu rukou levou. Brzdový pedál byl modifikovaný tak, aby se taktéž dal ovládat rukou. Byl to úžasný návrat a Zanardi jel tak rychle, že i přes svůj handicap by se se svým nejrychlejším časem umístil v kvalifikaci na pátém místě. Do plného nasazení v CART sérii se už Alex nevrátil, místo toho začal závodit v Evropském šampionátu cestovních vozů. Závodní tým BMW se pro něj postaral o přestavbu vozu, aby se dal kompletně ovládat rukama.

První dvě sezóny v seriálu sportovních vozů se Zanardimu úplně nevyvedly. Přesto se nenechal odradit a pracoval na sobě dál. V roce 2005 konečně slavil úspěch, v evropské sérii se dočkal prvního vítězství a v italské sérii dalších šesti včetně celkového vítězství v šampionátu. Další sezóny už tak úspěšné nebyly a čtyřicetiletý Alex opět podvědomě začal hledat další výzvu. Dříve byl vášnivým cyklistou a když v roce 2007 objevil kouzlo handcyclingu, tak se s vervou pustil do tréninku. Do prvního závodu v roce 2007 nastoupil po pouhých čtyřech týdnech tréninku a na maratonu v New Yorku skončil čtvrtý. Úspěch ho nabudil a v roce 2009 se rozhodl vzdát motorsportu, aby mohl více trénovat a měl možnost probojovat se do italského národního týmu na letní paralympiádu v Londýně roku 2012. Tvrdá dřina se vyplatila a Alex od roku 2009 do roku 2011 vyhrál všechny tři každoroční maratóny v kategorii pro handicapované a na paralympiádu se dostal. Z Londýna si odvezl dvě individuální zlaté medaile v kategorii H4, z čehož jeden ze závodů se jel na ikonickém závodním okruhu Brands Hatch. Navíc se dočkal i stříbrné medaile ze smíšeného týmového závodu. První paralympiáda a takový úspěch konečně znamenaly, že Alex Zanardi našel své pravé poslání a konečně byl v něčem opět nejlepší.

O čtyři roky v Rio de Janeiru Alex opět vybojoval individuální zlatou medaili a další zlatou dostal za smíšený týmový závod. V časovce kategorie H4 byl stříbrný a dovršil tak svou unikátní kolekci šesti medailí ze dvou Paralympijských her. V handcyclingu pokračoval dál, což se mu málem stalo osudným. V roce 2020 v průběhu závodu kolem italské řeky Sieny se při prudkém klesání srazil s nákladním vozem. Jestli neustál rychlost při sjezdu, nebo řidič jel v protisměru, se dodnes neví. Nicméně po nehodě začal Alexův již třetí boj o život. Prodělal několik operací mozku a obličeje, který mu museli lékaři celý zrekonstruovat. Rekonvalescence trvala dlouhých 18 měsíců. Alex prošel dlouhou fyzioterapií a neurologickou léčebnou péčí. Dokonce se musel pomocí logopedů naučit opět mluvit. Zanardiho tedy potkal podobný osud jako o pár let dříve jeho tehdejšího rivala Michaela Schumachera. Naštěstí oba mají po svém boku skvělé ženy, které o ně pečují. Zanardiho manželka Daniela Manni o něm prohlásila, že ačkoliv zotavení trvá dlouho, tak je Alex velký bojovník a zlepšení je vidět. Nic na tom nezměnila ani poslední tragédie, jež ho postihla, když mu v roce 2022 od zkratu na solárních panelech vyhořelo veškeré potřebné vybavení pro rekonvalescenci. Já doufám, že se brzy plně zotaví a budeme ho moci ještě někdy na veřejnosti vidět. Za mě je jeho životní příběh velmi inspirativní a osobně považuji Alexe Zanardiho za jednu z největších sportovních legend současnosti.