Článek
Vánoční svátky jsou za námi a jako každý rok zřejmě většina z vás propadla shonu spojenému s blížícím se koncem letošního roku, jehož první vrchol přišel o Štědrém dnu. Poprvé se stálezelené stromky ve spojení s oslavami konce roku v domácnostech objevily již ve starověkém Egyptě. Tehdy si lidé svá obydlí během zimního slunovratu zdobili jehličnatým chvojím. Zelená barva pro ně představovala věčný život, mír, bohatství, a navíc měla schopnost odhánět zlé duchy. V zimním období byl dle jejich víry sluneční Bůh Ré zesláblý a nemocný, jelikož se zemědělské úrodě nedařilo. Tudíž pro ně zeleň představovala velmi důležitý symbol vítězství života nad smrtí.
Z podobného důvodu si v Evropě své jizby vonícími větvemi jehličnanů zkrášlovali Vikingové, Keltové i obyvatelé pobaltských a germánských zemí. O spojení pohanské mytologie s příchodem Spasitele na svět se měl dle legendy postarat v 7. století svatý Bonifác. Anglosaský křesťanský misionář se během svého putování po německých částech Franské říše odhodlal k odvážnému kroku, když tamním kněžím překazil obřad zahrnující lidskou oběť jejich bohu Donarovi tím, že pokácel jejich významný dub, u kterého měl být rituál proveden. Mezi jeho kořeny se údajně vypnula malá jedlička, jejíž špička směřovala k nebi a měla symbolizovat Kristovu horoucí lásku.
Dle jiné verze se o propojení pohanského zvyku zdobení obydlí jehličnany s narozením Ježíše Krista měl postarat církevní reformátor Martin Luther poté, co se během jedné adventní noci procházel hvozdem a nad hlavou spatřil myriády hvězd. V každém případě první záznamy o prodeji vánočních stromků pochází z Alsaska. V germánských zemích byly původním symbolem Vánoc jesličky s Ježíškem. Na ulicích bylo zvykem stavět dřevěné pyramidy, jež byly ozdobeny větvemi jehličnanů. V 16. století jesličky postupně začal nahrazovat vánoční stromek, který byl kvůli úspoře místa ve skromných jizbách nenazdobený zavěšen ke stropu a špičkou dolů.
První zmínka o nazdobeném vánočním stromku pochází z Brém a je z roku 1570. Na tamním jehličnanu se objevily sladkosti pro děti, křížaly a taktéž papírové ozdoby. Původně byly v evropských zemích zdobené jen stromy, které byly na ulicích, ale postupem let se tento zvyk ujal i v domácnostech. K nám se tradice zdobení vánočního stromku tak, jak ji známe dnes, dostala až v roce 1812. První takový jehličnan se objevil ve vile ředitele Stavovského divadla Jana Karla Liebicha, který tento zvyk okoukal v Bavorsku. V následujících letech se zdobené vánoční stromky po vzoru Prahy začaly objevovat i v dalších městech a především na českém venkově.
Nicméně dominantní zdobené stromy se na náměstí velkých měst Habsburské monarchie stále nedostaly. Změna přišla až s příchodem první republiky a postaral se o ní novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek. Autor dětské knížky Liška Bystrouška a mnoha dalších měl silný vztah k dětem. O vztyčení prvního vánočního stromu Československé republiky se postaral kvůli malé holčičce, kterou její matka odložila v lese a bývala by jí tam nechala umrznout. Malou Lidušku Těsnohlídek nalezl spolu se svými dvěma přáteli, jimiž byli výtvarný umělec František Koudelka a soudní oficiál Josef Tesař, o Štědrém dnu roku 1919 pod smrkem v lese u Bílovic nad Svitavou.
Přes rok starou holčičku civilním jménem Ludmilu Kosourovou se podařilo zachránit. Nálezcům nejprve pomohli manželé z hájovny. Strážník Josef Bula přivezl porodní asistentku a jeho žena mezitím dítě z umyla a oblékla. Liduška na sobě měla v lese pouze rozhalenou košilku a čepeček a přikrytá byla špinavou peřinkou. Podchlazenou a vyhladovělou holčičku pak statkář František Kala odvezl za lékaři v pozdních hodinách do nemocnice. Matku Lidušky se posléze podařilo vypátrat a za svůj čin dostala trest 5 měsíců těžkého žaláře. Marie Kosourová své dítě odložila, jelikož ji po otěhotnění otec vyhodil z domu a její milenec byl po válce deportován zpět do Ruska.
Jen náhoda zachránila opuštěnou holčičku před krutou smrtí. Žalostný osud po velké válce potkal tisíce sirotků i dalších dětí, jejichž otcové se nevrátili z fronty. Navíc lidskou populaci decimovala pandemie španělské chřipky, jež probíhala mezi lety 1918 a 1920. Dobročinné organizace dle všeho nebyly schopny matce Lidušky v době nezaměstnanosti a bídy pomoct, což citlivého Rudolfa přimělo stát se prvním československým aktivistou v oblasti charitativní pomoci. Pro získání finanční pomoci osiřelým dětem se inspiroval v Kodani, která vztyčila první vánoční strom národa, aby připomněla svoji účast na obětech války, ačkoliv bylo Dánsko neutrální.
Celou akci v Kodani doprovázela i finanční sbírka, ze které vybrané peníze šly na pomoc obětem válečných vřav. U nás Rudolf Těsnohlídek za pomoci Československé zemské komise pro péči o mládež, která mimo jiné zastřešovala finanční sbírky pro osiřelé a opuštěné děti, uspořádali charitativní akci symbolicky spojenou se vztyčením vánoční jedle na náměstí Svobody v Brně jakožto upomínku Liduščiny záchrany. Jedli vysokou 19 metrů daroval lesní statek Masarykův les a byla pokácena 6. prosince 1924 v Bílovických lesích. O výzdobu vánočního stromu pentlemi, papírovými řetězy a hvězdami se postarali děti z Bílovic a okolí na tamním sokolském cvičišti.
S organizací zdobení a slavnostního rozsvícení vánočního stromu národa pomohla manželka zakladatele Sokola Renata Tyršová, jelikož Rudolf Těsnohlídek byl velmi aktivní a během své novinářské kariéry zároveň se věnoval propagaci tohoto tělocvičného spolku. Na celé akci se podílel i Československý červený kříž, jehož dorostenec recitoval Těsnohlídkovy básně věnované dobročinnému vánočnímu poselství předtím, než byl nazdobený strom s procesím a muzikou slavnostně vypraven do Brna. Bílovečtí s hosty mu zazpívali hymnu a veselí pokračovalo celou cestu, během níž se 70 let stará jedle vezla na povozu taženým koňským dvojspřežím.
Na brněnském náměstí Svobody byl majestátní strom vztyčen a doplněn o elektrické osvětlení. Během slavnostního rozsvícení, jež proběhlo v den svátku svaté Lucie 13. prosince 1924, se na něj byla podívat i tou dobou již školou povinná Liduška, jejíž původně nešťastný osud celou událost odstartoval. Vánoční jedle byla doplněna několika výrazně menšími smrčky a taktéž se zde objevily tři pokladničky. Ty po vzoru dánské Kodaně sloužily charitativnímu účelu a vybíraly se v nich peníze na pomoc opuštěným a osiřelým dětem. Na kmen stromu bylo ještě připevněno rudé srdce ovinuté trnovou korunu, jež se stalo oficiálním logem celé akce.
Vždy když se vybralo tisíc korun, tak byl jeden z trnů koruny nahrazen lipovým květem, jelikož tato částka byla potřeba na obživu jednoho dítěte po dobu jednoho roku. Mimo peněz lidé věnovaly i hračky, ošacení, obuv, a dokonce jídlo. Jejich štědrost i přesto, že se v té době potraviny stále přidělovaly na základě potravinových lístků, neznala mezí. Během prvního ročníku této charitativní sbírky se přidala i další města jako třeba Blansko, Jihlava, Uherské Hradiště, nebo také Žďár nad Sázavou a vybralo se téměř 70 tisíc Korun. Následující rok se akce zúčastnila i další větší města včetně Prahy, Bratislavy, Hradce Králové a Náchoda, což iniciátora akce Těsnohlídka velmi těšilo.
Bohužel muž, jenž se rozhodl rozdávat radost osamoceným dětem, sám šťastný život nevedl. Zužovaný depresemi a obavami o své místo v novinách se rozhodl 12. ledna 1928 zabít. Na následky střelné rány, kterou se pokusil ukončit svůj život, podlehl až po převozu do nemocnice. Zprávu o smrti manžela jeho třetí manželka Olga neunesla a doma se otrávila. Útěchou jejich smutného osudu může být jen to, že se sen Rudolfa Těsnohlídka splnil a v témže roce byl 8. prosince z finančních prostředků vybraných prostřednictvím zmíněných sbírek položen základní kámen náhradního domova pro opuštěné děti Dagmar, jenž svému účelu slouží dodnes.