Článek
Volný den na svátek svatého Václava jsme se rozhodli strávit trochu netradičně, a tak jsme den před odjezdem objednali jednodenní zájezd do Benátek. Naše cesta započala na pražském Florenci, odkud jsme se autobusem ve večerních hodinách vydali do Punta Sabioni, což je přístav ležící hned vedle Benátské laguny. Z něj jsme brzy ráno pokračovali lodí, až jsme dorazili do samotných Benátek. Bylo něco málo po osmé, když jsme vystoupili na ostrově a začalo naše objevování tamních zajímavostí a krás.
První delší zastávku jsme udělali na náměstí svatého Marka. Měli jsme to štěstí, že jsme tento rozlehlý prostor měli možnost vidět takřka bez lidí. V ranních hodinách zde potkáte pár skupinek turistů a prodejce, kteří zde staví stánky s nejrůznějšími suvenýry a hlavně tradičními maskami na karneval. Náměstí je ze tří světových stran olemované renesančními budovami s arkádami a na východní straně stojí barokní Bazilika svatého Marka. Ta dostala svoji aktuální podobu až v roce 1801. My jsme její krásy mohli obdivovat pouze zvenku, jelikož vstupenky do tohoto architektonického skvostu byly beznadějně vyprodané déle jak měsíc dopředu.
Výzdoba benátských kostelů je úchvatná.
Do baziliky jsme se sice nedostali, ale to nám rozhodně nevadilo. Při procházce Benátkami jsme měli možnost navštívit celkem dvanáct kostelů a věřte, že na jeden den toho bylo k vidění opravdu dost. Pokud se taky vydáte na podobnou procházku, tak doporučuji při první příležitosti si koupit vstupenku, která zahrnuje návštěvu několika kostelů. Jednotlivé vstupné do kostelů zahrnutých ve zmíněné hromadné vstupence sice vychází na tři eura, ale jelikož jich je víc jak deset, tak se to vyplatí. Jestli se dobře pamatuji, tak hromadná vstupenka vyšla na pouhých dvanáct euro. Do ostatních kostelů, které jsme probádali, byl vstup buďto zdarma, nebo dražší.
Z té záplavy navštívených svatostánků mi nejvíc utkvěla v paměti Bazilika Santa Maria Gloriosa Dei Frari, která je zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie. Stavba na aktuální podobě tohoto svatostánku započala v roce 1250 a byla vystavěna ve stylu benátské gotiky. Po vstupu do hlavní lodě tohoto svatostánku na mě dýchnul duch historie a byl jsem ohromen nejen architektonickým provedením uvnitř baziliky, ale především skvostnými uměleckými výtvory.
Na výrobě dřevěného chóru museli řezbáři strávit nespočet hodin.
Bazilika je uvnitř velmi prostorná a ve srovnání se středoevropskou architekturou nezvykle řešená. Jednotlivé sloupy jsou spojeny trámy a hlavní loď je nádherně vyřezaným dřevěným chórem částečně rozdělena na dvě části. Hlavní oltář je tedy zakryt a po vstupu do baziliky z něj uvidíte pouze hlavní oltářní obraz, který chórem prosvítá. Rozhodně doporučuji k oltáři dojít a pořádně si ho prohlédnout. Ústředním motivem oltáře je plátno zobrazující Nanebevzetí Panny Marie. Namaloval ho světoznámý renesanční malíř Tizian, jehož díla a samozřejmě také díla jeho žáků můžete vídat nejen po celých Benátkách, ale prakticky po celém světě.
Toto konkrétní plátno vzniklo mezi lety 1516 až 1518 a je typickou ukázkou trojího dělení obrazu, jehož jednotlivé části jsou odděleny pouze zobrazením světla. Podobný styl kompozice oltářních obrazů přetrval až do baroka. Od Tiziana můžete v bazilice spatřit ještě jeden obraz s názvem Pesaro Madonna, jenž se nachází ve stejnojmenné boční kapli v hlavní lodi. Ještě nesmím zapomenout dodat, že v bazilice je možné spatřit sochu Jana Křtitele od Donatella. Jedná se o jednu z jeho prvních zdokumentovaných prací v Benátkách.
Jedno z nejslavnějších Tintorettových děl se nachází v bazilice San Giorgio Maggiore.
Ve výčtu renesančních umělců budeme ještě chvíli pokračovat, a to s jedním jménem. Díla malíře jménem Jacopo Robusti Tintoretto potkáte v Benátkách asi nejčastěji. Právě Tintoretto byl žákem benátské školy pod vedením Tiziana a je považován za představitele vrcholného renesančního umění v Benátkách. Z jeho tvorby jsme měli možnost vidět jedno z jeho dřívějších zpracování motivu Poslední večeře Páně, jež vzniklo v letech 1568 a 1569. To bylo k vidění v kostele di San Polo, ve kterém jsme mohli spatřit architektonické prvky od slohu románského až po sloh barokní. Zřejmě nejslavnější Tintorettův obraz s námětem Poslední večeře Páně je taktéž vidění v Benátkách. My jsme se k němu bohužel nedostali, jelikož se nachází v bazilice San Giorgio Maggiore, která leží na samostatném ostrově. Doufám, že se do tohoto svatostánku jednou dostanu. Spatřit jeden z posledních obrazů tohoto slavného malíře, jenž předznamenal směr barokní tvorby, bude naživo určitě stát za to.
Prohlídka děl starých mistrů nekončila ani v Dóžecím paláci. Cesta přes náměstí k němu byla celkem zábavná, jelikož náměstí svatého Marka bylo zatopeno vodou, což je v Benátkách vcelku častý jev. My jsme se největším návalům vody bez úhonu vyhnuli a vydali se spatřit zcela nečekaně nejlepší výstavu moderního umění, jakou jsem kdy viděl. Při procházce po paláci jsme potkali mnoho krásných uměleckých výjevu na zdech a stropech paláce, které byly vkusně doplněny o výstavu mečů, kuší a další zbroje používané na přelomu středověku a novověku.
Detaily obrazů Anselma Kiefera jsou velmi působové.
Po hodině strávené v paláci se začala chodbami linout pro mě známá vůně lněného oleje a olejových barev. Nejprve jsme vůbec netušili k čemu ji přiřadit, než jsme vstoupili do jedné z největších místností paláce. Zde na nás vykoukli ohromná plátna vytvořená německým sochařem a malířem Anselmem Kieferem.
Musím uznat, že na mě jeho tvorba zapůsobila. Nánosy barev, do kterých zakomponoval nejrůznější předměty, aby výjevy na plátnech působily plasticky, mě dostaly. Mohli jste v obrazech najít rozlámané štětce, větvičky, kusy oblečení, nebo dokonce žebřík. Rozhodně vám doporučuji se na tvorbu tohoto umělce podívat. Anselm Kiefer se sice neřadí mezi staré mistry a jeho tvorba je svými motivy temnějšího rázu, ale i tak stojí za to. Já na moderní umění moc nejsem, ale spojení starého s novým, ke kterému došlo v Dóžecím paláci, mě nadchlo.
V blízkosti vězeňských kobek se člověk necítil moc příjemně.
Na závěr prohlídky jsme ještě měli možnost nahlédnout do vězeňských kobek, jenž se nachází v přízemí paláce. Tento palác svého času nebyl jen sídlem benátských dóžat, ale zároveň i soudního dvora a tajné policie včetně vězení. Původní budova byla na počátku 9. století vystavěna jako pevnost a pevnostní rys si zachovala dodnes. Jak je v Benátkách zvykem, tak i Dóžecí palác je směsicí několika různých architektonických období. Při pohledu zvenčí je na něm nejvíce vidět, že byl postaven v gotickém stylu míseným s byzantskými prvky.
Při našem putování jsme nevynechali ani zvonici svatého Marka. Se svými 98,6 metry je to suverénně nejvyšší věž v celých Benátkách, ale nemusíte se toho bát. Za krásnými vyhlídkami vyjedete pohodlně výtahem a nahoře jste během chvíle. Když jsme byli nahoře, tak sluníčko už pomalu mizelo, ale i tak jsme si ten výhled na celou Benátskou lagunu užili. Zvonice svatého Marka zde v aktuální podobě není příliš dlouho. V roce 1902 se totiž zřítila a k jejímu dostavění došlo až o deset let později. Zajímavostí je, že cihly použité na její stavbu jsou použité z původní věže.
Pravou italskou kuchyni jsme si nemohli nechat ujít.
Před odjezdem jsme si ještě dali degustační večeři v restauraci jednoho menšího hotelu. Všechny tři druhy těstovin, které jsme dostali, byly opravdu chutné. Já osobně jsem si užil jejich lasagne a konečně vím, jak mají ty pravé italské chutnat. Nechybělo ani italské víno, které jsme si s sebou koupili i domů. Z Benátek jsme opět odplouvali lodí a lagunu jsme opustili pár minut po osmé hodině večerní. Z těch dvanácti zde strávených hodin jsme si odnesli mnoho krásných zážitků.
