Článek
Předesílám, že můj kamarád není žádný alkoholik, natož narkoman. Měl špatný den, a tak si dal dobrou večeři a k tomu pár piv. Jelikož byl pod vlivem alkoholu, tak se po večeři rozhodl přespat v autě na odstavném parkovišti, aby nikoho neohrozil. Když se v noci probudil a cítil se být čilý a v pořádku, tak se vydal na cestu domů. Po cestě ho zastavila policejní hlídka a bohužel při testování na alkohol nadýchal. Další události již podléhaly policejním postupům. Po celou dobu pobytu ve spárech policie ČR nebylo kamarádovi umožněno kontaktovat právního zástupce nebo rodinu. Tudíž skončil na dvanáct hodin v cele předběžného zadržení.
Pobyt v cele není nic příjemného. Za prvé musíte poslouchat jako na vojně a žádné výstřelky zde nejsou tolerovány. Při přijetí si stoupnete na žlutou značku a čekáte, co bude dál. Poté jste informováni o dalším postupu a odevzdáte své osobní věci a oblečení. Jediné, co si smíte nechat, je spodní prádlo. Posléze dostanete erární modrou teplákovou soupravu a kožené pantofle, jež pamatují ještě minulý režim. Na osobní hygienu můžete v této cele zapomenout. Máte zde pítko, ze kterého si můžete načepovat kohoutkovou vodu do plastového kelímku. Samozřejmě v cele nechybí toaleta, která je schovaná za nerezovou zástěnou.
Při vykonávání potřeby máte díky zástěně trochu soukromí. V celách jsou kamery, jež zabírají celou celu a dění v ní. Prostor cely o šířce zhruba tří metrů a délce pěti metrů není nějak velký. Jedinou smysluplnou činností, kterou zde po dobu zadržení můžete provozovat, je odpočinek na posteli. Ty jsou železné, ale naštěstí je možnost si na ně položit tenkou matraci, abyste nespali úplně na tvrdém. Co se týče spánku, tak na ten moc nesázejte. V celách neustále svítí ostré světlo, které nemáte možnost vypnout, a do toho čas od času značně hučí ventilátor, jenž do místnosti vhání čerstvý vzduch.
Člověk při takovém zadržení značně přemítá o svých problémech a hlavně o tom, jak se do takové šlamastyky dostal. Na psychice taková situace a stísněný prostor cely uvězněnému jedinci moc nepřidá. Stejně tak nemožnost sledování času. V celách nejsou hodiny, takže nemáte možnost sledovat, jak dlouho v cele jste. Čas zde vůbec neutíká. Když na chvíli zaberete, tak vám přijde, že jste spali pár minut, což vás udržuje v permanentním napětí. V danou chvíli jen čekáte na moment, kdy si vás někdo vyzvedne a propustí z cely. I při tak krátkém pobytu je pro člověka podobný zážitek psychicky dost náročný.
Nejhorší součástí věznění je čekání na moment, kdy ten špatný zážitek skončí. Pokaždé, když můj kamarád slyšel z chodby kroky a cinkání klíčů, tak ožil a doufal, že ho konečně pustí. Každé kroky na chodbě vám dávají naději, že ten špatný sen skončí. Tato naděje vždy velmi rychle pohasla, když kroky ustaly, nebo slyšel, jak se otevírají dveře některé z vedlejších cel. V takovém momentě přišla skleslost a čekání začalo opět nanovo.
Při delším věznění v zadržovací cele máte pouhé tři jistoty. O sedmé ráno dostanete snídani, před dvanáctou oběd a mezi šestou a sedmou hodinou večeři. Když budete mít trochu štěstí, tak občas z chodby zaslechnete od místních pracovníků nějaký ten časový údaj, jenž má v takovém prostředí cenu zlata. Dlouhé chvíle v cele si můj kamarád zkracoval skládáním parníků z papíru a také procházkami po cele. Bohužel i když si počítal kroky, tak mu to moc dlouho nevydrželo, jelikož ten malý prostor je doslova skličující.
Pro běžného člověka může být podobné omezení osobní svobody zničující a dle toho, co jsem od něj slyšel, nikomu by ho nepřál. Být zavřený v cele s nejistým výsledkem a bez možnosti komunikace s okolním světem je ohromně náročné. Jednoduše řečeno, rozhodně se nevyplatí porušovat zákon a riskovat podobnou zkušenost. Na závěr dodávám, že můj kamarád měl veliké štěstí, jelikož celý pobyt v cele strávil sám a nebyl tak vystaven případnému šikanování ze strany dalšího spoluvězně.
