Článek
Ke klášteru Dominikánů jsme vyrazili s dostatečným předstihem. Měli jsme tedy čas si udělat procházku historickými uličkami Starého města pražského. Počasí nám úplně nepřálo, jelikož chvílemi značně sprchlo, a tak jsme se schovali uvnitř kostela svatého Jiljí. Tou dobou jsem ještě netušil, že se budeme moct podívat i do částí kostela které jsou běžnému návštěvníkovi skryté. Při přečkání deště jsem měl v kostele chuť vyzkoušet zpěvem zdejší akustiku. Je to sice zdokumentované, ale sdílet to vzhledem k tomu, že můj zpěv připomíná spíše halekání, raději nebudu.
Klášterem, ve kterém se dominikáni usídlili v roce 1625, nás provázel jeden ze zdejších bratří, jehož jméno si dnes již bohužel nepamatuji. Putování po klášteře jsme začali v refektáři. Zde jsem již dříve byl na přednášce o italském malíři Caravaggiovi. Společenství Dominikánská 8 totiž pořádá mnoho zajímavých akcí, které jsou pro návštěvníky zdarma.
Barokní refektář je nádherně vyzdobené místo, jenž dnes slouží k mnoha účelům
V refektáři jsme se na notnou chvíli zastavili. Náš průvodce zde přidal mnoho zajímavých informací o tom, jak toto místo vznikalo. O barokní přestavbu se postaral známý italský barokní stavitel Carlo Lurago. Nicméně mě nejvíc upoutalo zjištění, že většinu místních nádherných fresek nemaloval žádný slavný umělec, nýbrž se o ně v 17. století postaral jeden z dominikánských bratří. Na freskách naleznete mnoho legendárních biblických scén s motivem jídla. Je to z toho důvodu, že se refektář původně používal jako jídelna.
Prohlídka pokračoval dalšími prostory kláštera. Měli jsme možnost vidět nádhernou historickou knihovnu. Ta by s trochou péče mohla připomínat notně zmenšenou Strahovskou knihovnu. Každopádně na rekonstrukci těchto prostor se v době naší návštěvy notně pracovalo, což bylo vidět hlavně na chodbách. Klášter je rozdělený do několika pater, v prvním naleznete zmíněnou knihovnu a kanceláře. Druhé patro slouží pro ubytování návštěvníků řádu Dominikánů a ve třetím jsou cely místních bratří. Při pohledu z chodeb do těchto prostor jsem si upřímně připadal jako v nějaké staré nemocnici, a právě proto bych zde moc dlouho pobývat nedokázal.
Cely dominikánských bratří připomínají nemocniční prostředí
Další zastávka nás čekala již v kostele svatého Jiljí. Zde jsme se přes sakristii podívali i ke kněžišti, kam se běžně nedostanete. Měli jsme tak možnost si zblízka podívat prohlédnout hlavní oltář s obrazem ukřižovaného Krista. Toto úchvatné dílo vzniklo mezi lety 1660 až 1662 štětcem malíře Antonína Stevense. Fresky v kostele na rozdíl těch od v refektáři namaloval jeden z velmi známých českých barokních umělců, a to Václav Vavřinec Reiner. Jejich vznik připadá na rok 1734 a musím uznat, že pohled na ně je takřka dechberoucí.
Mísení gotické architektury a vnitřní barokní výzdoby je v našich zemích naprosto běžné. V kostele svatého Jiljí se to povedlo na výbornou, i když by mě opravdu zajímalo, jak vypadal v čistě gotické obdobě, než jeho střechu v roce 1432 zachvátil požár. Po této události byl totiž snížen strop na jedné z věží kostela a ta také dostala jinou střechu. Nicméně i tak patří mezi jeden z mnoha skvostů historické Prahy.
Jak jsem již zmínil na začátku článku, tak jsme měli možnost nahlédnout do hlavní lodě i z kůru od varhan. Běžně se na podobná místa moc často nedostanete a mě potěšilo, že jsme tuto možnost měli. Odtud se totiž krása interiérů kostelů fotograficky dokumentuje nejlépe.
