Článek
Na rohu ulic Na Zderaze a Resslové v Praze naleznete svatostánek, který již dávno neměl existovat. Barokní kostel svatého Karla Boromejského, jehož základy byly položeny už ve 12. století, byl na konci století 18. odsvěcen a určen k demolici. S velkou dávkou štěstí k jeho zničení nikdy nedošlo. Úžasné architektonické dílo, o jehož současnou podobu se nepostaral nikdo jiný než jeden z našich nejvýznamnějších barokních architektů, jímž byl Kilián Ignác Dientzenhofer, se dochovalo dodnes. Za dob první republiky se do historie chrámu nesmazatelně zapsal biskup československé pravoslavné církve svatý Gorazd II. Vlastním jménem Matěj Pavlík byl velkým propagátorem návratu k cyrilometodějské tradici v rámci reformy římskokatolické církve v Československu. Kvůli svým snahám o návrat k prvokřesťanským obyčejům a zachování víry svatých apoštolů se ve svém postoji vůči Římu radikalizoval, a nakonec byl v září roku 1920 z katolické církve exkomunikován. Nicméně ve svých snahách pokračoval pod záštitou nově vzniklé Církve československé, kterou chtěl přidružit ke zmíněné pravoslavné tradici, ale ani zde po neshodách s reformistickým knězem ThDr. Karlem Farským neuspěl.
Nakonec se Gorazd II. po mnohaměsíčním rozhodování vyslovil pro pravoslavnou orientaci a 25. září 1921 byl v Bělehradě vysvěcen pravoslavným biskupem pro Moravu. Nicméně vláda Československé republiky jeho biskupskou funkci neuznala, a tak byl vladyka Gorazd pouhým správcem pravoslavné frakce v Československé církvi. Každopádně ani to ho nezastavilo a dál pokračoval v usilovné práci. Během své misijní cesty po Spojených státech zde založil sedm církevních obcí mezi slovenskými přistěhovalci. Náboženský rozkol u nás ho nakonec donutil vrátit se z Ameriky domů. 21. června roku 1924 na přání ústřední rady Československé církve z ní Gorazd II. nakonec vystoupil. Všechny těžkosti nakonec přinesly své ovoce a vladyka Gorazd byl v listopadu 1925 zvolen správcem nově vzniklé České náboženské obce pravoslavné. Díky jeho nesmírné pokoře, obětavosti a nepředstírané hluboké zbožnosti v něm jeho okolí již za jeho života vidělo světce. Gorazdovo úsilí a spolupráce se zaběhlou Srbskou pravoslavnou obcí se vyplatily a mezi lety 1928 a 1942 bylo v Československu postaveno čtrnáct pravoslavných chrámů.
Právě v těchto prostorech se českoslovenští vojáci bránili stonásobné přesile
Právě v tomto období byl odsvěcený kostel svatého Karla Boromejského předán vládním usnesením z 29. července 1933 do správy Pravoslavné církvi. O návrat chrámu do reprezentativní podoby se pravoslavní postarali sami a od roku 1936 se o jeho fungování staral právě Gorazd II., který v rámci své přidělené misijní práce zůstal při tomto svatostánku až do své smrti. Pro výmalbu byla zvolena jednotná bílá barva, díky které mohou dodnes vyniknout zdobné štukové prvky výzdoby interiéru. Stropní fresky byly očistěny a restaurovány tak, aby se dochovala jejich původní barokní podoba. Vzhledem k pravoslavné tradici byl pro chrám vytvořen ikonostas dle návrhu profesora Vladimíra Brandta. O dominantní část ikon na zdích svatostánku se postaral jugoslávský akademický malíř Svatoslav Vukovič. Srbská stopa na obnově českého pravoslaví se jen tak nezapře. Potvrzuje ji i účast srbského metropility Dositeje při znovuvysvěcení barokního svatostánku, jenž byl vysvěcen ve jménu slovanských věrozvěstů svatého Cyrila a Metoděje. K této významné události došlo 28. září 1935 tedy v den výročí zavraždění jednoho z nejvýznamnějších českých patronů, jmenovitě svatého Václava.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava vyzýval svatý Gorazd II. pravoslavné věřící k větší semknutosti a pospolitosti. Ještě před tím v reakci na Mnichovskou dohodu zaslal nejvyšším představitelům východní církve protestní prohlášení, ve kterém obhajoval právo Československa na existenci. Na cestu, která vedla k jeho svatořečení se vydal poté, co se zapojil do jednání ohledně ukrývání československý parašutistů, jenž provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. O tom, že je v kryptě chrámu svatého Cyrila a Metoděje ukryl předseda Pravoslavné církevní obce Jan Sonnevend se od něj biskup Gorazd dozvěděl až v den vyhlazení Lidic. Ještě v ten samý tragický červnový den se večer sešel s kaplanem ThDr. Vladimírem Petřkem a děkanem Václavem Čiklem, z nichž oba byli obeznámeni o poskytnutém azylu československým vojákům. Účelem jednání bylo co nejrychleji dostat parašutisty z chrámu a přesunout je na bezpečné místo. Bohužel po zradě Karla Čurdy se sedm československých parašutistů místo nového úkrytu v ranních hodinách 18. června 1942 dočkalo gestapa se spoutaným kaplanem Petřkem a několika jednotek Waffen SS.
Pamětní desku s podobiznou svatého Gorazda II. naleznete i na zdi Pankrácké věznice, kde byl před popravou vězněn
Sedm československých vojáků odolávalo stonásobné přesile Němců zhruba šest hodin. V dobovém hlášení SS Gruppenführer Karl von Fischer-Treuenfeld hovořil o spletitém labyrintu chodeb v kryptě chrámu a také, že jednotky Waffen SS musely čelit útokům z mnoha stran. Navíc měli naši parašutisté mít v kryptě připravený sklad zbraní. Přitom byli dle všeho vybaveni pouze osobním zbraněmi. Stříleli tedy převážně pistolemi Colt 1903 ráže 7,65 mm a k dispozici měli granáty Mills a několik bomb, z nichž jednu Jan Kubiš použil při atentátu na říšského protektora Heydricha. Po odpálení jedné z těchto výbušnin dokonce vzplály závěsy uvnitř chrámu. O lživé spletitosti chodeb krypty se můžete přesvědčit sami. Při návštěvě Národního památníku hrdinů heydrichiády máte možnost nahlédnout do posledního útočiště hrdinných vojáků, kteří jako jediní v průběhu druhé světové války úspěšně provedli atentát na vysoce postaveného nacistického představitele. Prostor krypty rozhodně není nijak prostorný a bohužel nenabízel jinou možnost úniku než přes poklop, který vedl do lodi chrámu svatého Cyrila a Metoděje.
Dle nejnovějších geologických průzkumů měli českoslovenští parašutisté snahu najít jinou únikovou cestu z krypty, ale jejich pokusy se za krátkou dobu jejich pobytu v poskytnutém azylu nesešly s úspěchem. Nakonec i kdyby se jim to povedlo, tak na případný únik nedaleko vedoucí kanalizací byly jednotky Waffen SS připraveny. Dnes je přístup památného místa českých dějin o poznání jednodušší. V devadesátých letech bylo před kryptou vykopáno nádvoří, díky kterému je přístup možný přes oddělenou vstupní halu přímo z ulice. V roce 1995 zde byl vytvořen již zmíněný památník, jenž je ve správě Vojenského historického ústavu a vstup dovnitř je naprosto zdarma. Českoslovenští parašutisté, jmenovitě Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Adolf Opálka, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc, se dočkali uznání až po sametové revoluci. Jejich hrdinný čin byl komunistickým režimem tvrdě odsuzován a spíše se o něm nemluvilo. Nicméně ústřední hrdina tohoto článku se uznání svého hrdinství dočkal o pár let dříve. Gorazd II. byl v Československu svatořečen na počátku září roku 1987.
Chrám svatého Cyrila a Metoděje byl doplněn o ikony svatého Gorazda II. i dalších novomučedníků
Největší podíl na této události měl v rodině volyňských Čechů na Ukrajině narozený ThDr. Jaroslav Šuvarský, PhD. Právě on byl od roku 1969 zainteresován v odkazu Československé pravoslavné církve vedené svatým Gorazdem II. a od roku 1992 byl ustanoven jejím duchovním správcem. Z jeho podnětu došlo ke svatořečení biskupa Gorazda, jenž se den po tragickém úmrtí československých parašutistů rozhodl dobrovolně vydat nacistickým úřadům. Po několika týdnech věznění byl nakonec spolu s dalšími věřícími zapojenými do ukrývání parašutistů 3. září 1942 odsouzen k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán o den později na Kobyliské střelnici. Stejný osud potkal i Jana Sonnevenda a Václava Čikla, kteří byli popraveni spolu s biskupem. Vladimír Petřek si na vykonání rozsudku a svoji smrt počkal ještě další den. Zmínění věřící se taktéž dočkali svatořečení, a to 8. února roku 2020. Tehdy bylo v pravoslavném chrámě svatého Cyrila a Metoděje prohlášeno za světce celkem osmnáct lidí, kteří v důsledku operace Anthropoid padli za oběť nacistickému režimu.
