Článek
Jen málokteré místo v naší zemi se přizpůsobilo novějším dějinám, aniž by nepodléhalo tlakům na zapomenutí umělecké tvorby pod nátlakem nové představy o české historii. Jedním z takovým míst je kostel svatého Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí. Ten si jako jeden z mála svatostánků v průběhu národního obrození udržel design v duchu raného baroka. Díky čemuž můžeme obdivovat jeho historické krásy stejně tak, jako dostavby provedené v posledních několika desetiletích.
Se stavbou svatého Ignáce z Loyoly započal u nás velmi známý Carlo Lurago, ten se v roce 1668 přesunul do Pasova a od té doby se o stavební práce starala družina vedená Martinem Reinerem. Interiér kostela je navržen tak, aby působil velebně a monumentálně. Po vstupu do kostela určitě uznáte, že se tento záměr stavitelům povedl. Vysoké stropy, jež podtrhují ohromnost prostoru, na vás určitě zanechají hluboký dojem. Stejně tak jako bohatá a zároveň úchvatná štukatura, která pokrývá klenbu i stěny kostela. O ní se se mezi lety 1671 až 1699 postarali italští sochaři Antonio a Tommaso Soldati.
Jedním z nejpodstatnějších prvků bazilice je hlavní oltář. Hlavní loď je navržena tak, aby vaše pozornost směřovala právě k němu. O obraz na oltáři se postaral Jan Jiří Heinsch, jež v roce 1668 namaloval plátno zobrazující přijetí svatého Ignáce v nebi za doprovodu andělů. Jedná se o velmi důležitou symboliku. Motiv obrazu je stejně jako celý oltář koncipován tak, aby zobrazoval zónu proniku pozemské a nadzemské skutečnosti. Na vrcholu oltáře spatříte mezi paprsky zlacený monogram IHS. Jedná se zkratku jména Ježíš z řečtiny, kterou velmi častou používá Tovaryšstvo Ježíšovo, respektive řád jezuitů.
Monogram IHS je poznávacím znakem Tovaryšstva Ježíšova
ást zdobných prvků interiérů kostela včetně některých sousoší byla doplňována postupně. Nalezneme zde díla ze 17. století od Matěje Václava Jäckela, ale dokonce i díla ze století 18. od Ignáce Františka Platzera. Oba sochaři mají co dočinění i s doplněním soch, jež dodnes můžeme spatřit na Karlově mostě. Nicméně je velmi zajímavé, že krom tradičních světců, můžete ve svatém Ignáci z Loyoly nalézt i sochy dvou japonských mučedníků. Na vysvětlenou, pár jezuitských bratří se v roce 1633 vypravil na misii do Japonska, kde jejich učení nebylo pochopeno a jejich snaha skončila smrtí. Proto jsou dnes bráni za mučedníky a jejich podobizny nalezneme právě v tomto jezuitském svatostánku.
Když si projdete celý interiér baziliky, tak zjistíte, že mu dominují tři barvy. Jedná se o bílou, která je znázorněná štukatérskou výzdobou. Pak tu máme červenou a také hnědou. Ty jsou zastoupeny umělým mramorem, jež nalezneme v prostoru celého kostela. Tato kombinace barev spolu velmi dobře ladí, a zároveň člověka uklidňuje. Oproti pozdějším značně dramatizovaným výjevům v barokní tvorbě se zde stavitelé snažili o vytvoření prostoru, který člověka vybídne k uklidnění své duše. Ten vám může zajistit i šest bočních kaplí, které jsou od hlavní lodě odděleny, aby měli věřící prostor pro soukromou modlitbu.
Interiér kostela je koncipován tak, aby vaše pozornost směřovala k hlavnímu oltáři
Největšího klidu naleznete v nejpodstajnějším místě tohoto svatostánku, a to v kapli Panny Marie Lurdské, která se nachází hned vlevo od vchodu do kostela. Kupodivu vznikla až v roce 1948 a nahradila tak původní schodiště na kůr. Její výzdoba napodobuje jeskyni ve francouzském městečku Lurdy, kde mělo dojít od roku 1858 celkem k osmnácti zjevení Panny Marie. Tento zázrak je v moderních dějinách tak úžasný, že původní skalní útvar navštívil dokonce papež Jan Pavel II. Vytvoření takového prostoru v barokním svatostánku podtrhuje, jak se církev postupem času mění potřebám věřících. Zároveň se jedná o nejmodernější prostor v bazilice svatého Ignáce, která se jinak od svého vzniku v 17. století zas tak příliš nezměnila.
