Článek
Historie hřbitova bláznů, jak je mu často přezdíváno, se začala psát v roce 1909. Za dobu jeho provozu do roku 1951 zde bylo pohřbeno téměř 4300 osob. Sloužil jako místo posledního odpočinku pro chovance Psychiatrické nemocnice Bohnice, ale také i pro řádové sestry a ošetřovatelé sloužící v nemocnici. Během první světové války zde byli pohřbeni zajatí italští vojáci, jenž podlehli epidemii tyfu. Později v rohu hřbitova u mohyly končila těla vrahů, sebevrahů, pedofilů a žhářů. Proto v tomto místě citlivější návštěvníci pociťují negativní energii. Někteří mluví o tlaku na hrudi, nebo na krku. Není se čemu divit, někteří ze zde pohřbených vrahů své oběti usmrtili právě škrcením. Špatné pocity můžete zažít i v západní části hřbitova u zadní branky. Zde se s pohřbíváním začalo a mezi první pohřbené patřily nemocné děti. Jmenovitě prvním byl teprve jedenáctiletý František Janovský.
Největší nápor negativní energie zažijete v rohu hřbitova u mohyly
I já jsem se zde s něčím podobným setkal. Při mé první návštěvě hřbitova jsem při odchodu cítil nepříjemný tlak na hrudi a těžce se mi dýchalo. Pocit zmizel až když jsem se od hřbitova vzdálil do uctivé vzdálenosti. Po druhé, když jsem se sem vydal, tak mě pro změnu rozbolela hlava. K mému údivu se tak stalo právě, když jsem se nacházel v rohu hřbitova u mohyly. Bolest hlavy byla dost nepříjemná a pominula hned, jakmile jsem hřbitov hlavní branou opustil. Jestli to bylo tím, že jsem se při odchodu preventivně pokřižoval, netuším. Nicméně při této návštěvě jsem neměl ani tušení, kdo je v jaké části hřbitova pohřben. Zřejmě jsem dostal varování už při návštěvě první, když jsem obcházel torzo původní kaple. Chtěl jsem ji totiž vyfotit a v tom okamžiku mi na několik vteřin přestal fungovat mobilní telefon. Do té doby se mi nic podobného při pokusu o focení s ním nestalo. Nicméně je zvláštní, že ani jedna z pořízených fotografií kaple není ostrá, tak jak jsem od mého telefonu za jasného dne zvyklý.
Žádná z mnou pořízených fotografií kaple není ostrá tak, jak jsem od svého telefonu za jasného dne zvyklý
O ústavní hřbitov se od října 2013 stará bývalý hasič a místostarosta Bohnic pan Jiří Vítek. Byl to právě on, kdo zorganizoval první dobrovolné brigády, aby se chátrající památka dočkala důstojného vzhledu. Pohřební služba hlavního města Prahy hřbitov převzala do správy v roce 1963 a ponechala ho čistě jeho osudu. Za ty roky hroby zarostly pnoucím břečťanem a dalšími náletovými dřevinami. K uvedení do současného stavu bylo potřeba hodně úsilí dobrovolníků a také těžké techniky. Ve studii od společnosti OHA Architects se počítá se stabilizací obvodových zdí kaple, na kterou má přijít prosklená střecha, aby do ní nezatékalo. Dále se počítá s obnovou mohyly a vybudováním sítě cest pro pěší návštěvníky hřbitova. Dnes tam sice cesty vyšlapané jsou, ale nikdy nevíte, kdy nevědomky stoupnete na něčí místo posledního odpočinku. Nemluvě o tom, že označení hrobů pod pnoucím břečťanem nejsou vidět.
Nedávno si na hřbitově někdo z větví postavil obří hnízdo
Panu Vítkovi a týmu lidí kolem něj trvalo celých deset let, než se mu podařilo získat hřbitov do správy městské části Prahy 8 a revitalizaci věří. Doufejme, že se opravdu podaří udržet genius loci tohoto místa. Břečťanem obrostlé stromy a zem mu dodávají ponurou atmosféru, která na vás dýchne hlavně v podvečer. V noci může hřbitov bláznů působit až děsivě. Možná i proto se stal v osmdesátých letech rejdištěm satanistů, kteří zde měli údajně vykonávat temné rituály. Nedávno si zde někdo dokonce postavil z větví obří hnízdo. V posledních letech je hřbitov v hledáčků lovců paranormálních jevů. O tom, co se zde za hranicí našeho vnímání odehrává, se můžete přesvědčit ve videích kluků z kanálu Madzone, kteří zde dle všeho zachytili komunikaci se záhrobím, anebo se sem můžete vydat sami a vnímat tamní energii. Ta dokonce inspirovala již zesnulého režiséra Miloše Formana, který si Bohnický ústavní hřbitov vybral pro natáčení pohřební scény oscarového snímku Amadeus.
