Článek
Začalo to nevinně. Dopoledne za mnou přišel obecní údržbář — člověk, který v této vesnici opravil všechno od rozhlasu po lavičku a kterého má rád i ten, kdo nemá rád nikoho — že prý mu volala paní Pamětníková. Ano, z té rodiny. Rodina Pamětníkova se v posledních týdnech stala hlavním odběratelem mých služeb: on vede kampaň dům od domu, ona zajišťuje telefonickou divizi.
A teď co jí vadilo. Paní Pamětníková se nějakým způsobem doslechla, co jsem napsal ve WhatsApp skupině vedení obce. Zdůrazňuji: v soukromé skupině, kde je pár lidí z vedení a kde se řeší provozní věci. A volala údržbáři, aby si stěžovala, že o něm rozhlašuji, že byl fyzicky napaden.
Půvab celé situace je v jednom slově. Já jsem totiž napsal, že byl napaden slovně. Což za prvé není totéž, a za druhé — a to je na tom nejlepší — se to skutečně stalo. Někdo mu vynadal, já jsem to v interní skupině popsal, přesně, střízlivě, jedním slovem odlišujícím slova od pěstí. Paní Pamětníková si tu zprávu, kterou nikdy neměla vidět, přečetla špatně, a teď mě konfrontuje s vlastní chybou ve čtení textu, který unikl z místa, kam neměla mít přístup. Kdybych tenhle scénář předložil jako cvičení na školení o bezpečnosti informací, vrátili by mi ho jako nerealistický.
Telefonát ovšem neskončil u napadení. Když už měla údržbáře na drátě, přibalila balíček dalších, tematicky zcela nesouvisejících výhrad k mé osobě. Dozvěděl jsem se tak zprostředkovaně, že jsem odešel příliš brzy z jedné svatby a že jsem obecně hrozný člověk. K tomu odnesl své i obecní zahradník, který se stará o zeleň a shodou okolností je s Pamětníkovými příbuzný — dostal kvůli mně vynadáno preventivně, z titulu příbuznosti, jako když se v rodině dědí nábytek.
Vrcholem je, že paní Pamětníková nyní žádá omluvu. Ode mě. Za to, co jsem napsal. Těším se na ten moment, protože mám v ruce něco, co se v těchhle sporech nosí málokdy: důkaz. Konverzaci jí rád ukážu. Černé na bílém tam stojí „slovně napaden“. Bude to možná první omluva v dějinách vyžádaná za pravdivou větu, kterou si poškozená sama přečetla špatně v cizí soukromé konverzaci.
A teď ta část, která mě jako bezpečáka skutečně zaujala. Odhlédněme od svateb, zahradníků a příslovcí. Zpráva byla v soukromé skupině vedení obce. Paní Pamětníková v ní není. Přesto zná její obsah, byť v mírně poškozené verzi — což mimochodem přesně odpovídá tomu, jak informace degradují při ústním předání. Z toho plyne jediný možný závěr: někdo z vedení obce vynáší interní komunikaci ven.
Ve firmě by teď následovalo interní vyšetřování, forenzní analýza a nepříjemné pohovory. Na vesnici je postup jednodušší a spolehlivější: stačí počkat. Okruh podezřelých je malý, vesnice taky, a tomu, kdo vynáší, se dřív nebo později nepodaří nepochlubit se tím. Do té doby platím v interní skupině novým komunikačním protokolem: píšu tam jen věci, které bych klidně přečetl rozhlasem.
Vesnice nepotřebuje šifrování. Vesnice potřebuje, aby nebylo co vynášet. Na tom prvním pracovat umím. Na tom druhém pracujeme všichni, a jde nám to výrazně hůř.
