Císař chtěl udělat z koně konzula. Dějiny voleb jsou plné absurdností

Politici dnes pořádají tiskové konference, předvádějí úsměvy, slibují prosperitu a vysvětlují, proč právě jejich vítězství zachrání zemi před katastrofou. V antickém Římě měli podobné starosti, jen místo drahých obleků používali bílé tógy a místo reklamních agentur dostatečně bohaté přátele. Někteří kandidáti kupovali hlasy, jiní rozdávali dary a císař Caligula údajně zamýšlel jmenovat konzulem svého koně. Historie voleb tak nabízí pozoruhodnou přehlídku politické vynalézavosti. A jak se ukázalo, lidstvo dokázalo volební pravidla postupně zdokonalit i do té míry, že samotný volič přestal být pro výsledek důležitý.

Římská republika bývá obdivována jako jeden ze základů evropského politického myšlení. Měla senát, volené úředníky, složitá pravidla a občany, kteří o veřejných záležitostech dokázali vést nekonečné spory. Měla ovšem také korupci, úplatkářství a politiky, jejichž představy o veřejném blahu se nápadně často shodovaly s jejich soukromým prospěchem. Volební kampaň stála velké peníze a uchazeč bez majetku, významných příbuzných nebo vlivných podporovatelů mohl na vysoký úřad většinou zapomenout. Politická kariéra byla záležitostí společenských kontaktů a dostatečně silného finančního zázemí.

Z této doby ostatně pochází samotné označení kandidát. Latinské slovo candidatus odkazovalo na bílou tógu, kterou si uchazeči oblékali při veřejném vystupování. Látka se dokonce mohla bělit křídou, aby působila ještě zářivěji. Myšlenka to byla mimořádně praktická. Když už nebylo možné zaručit čistotu politických úmyslů, alespoň oděv měl vypadat neposkvrněně.

Kandidáti pořádali hostiny, podporovali slavnosti, financovali hry a snažili se získat přízeň vlivných občanů. Mezi štědrostí a kupováním hlasů vedla hranice, kterou někteří Římané překračovali s obdivuhodnou lehkostí. Volební korupce měla dokonce vlastní označení ambitus a republika proti ní přijímala zákony. Roku 63 před naším letopočtem prosazoval zpřísnění postihů také Marcus Tullius Cicero.

Výsledky ovšem nebyly tak oslnivé jako tógy kandidátů. Politické úřady totiž mohly otevírat cestu k významnému vlivu a někdy také ke správě provincií, kde se nabízela příležitost předchozí výdaje vynahradit. Některým správcům se to dařilo znamenitě. Obyvatelé spravovaných území však jejich podnikatelské schopnosti většinou neoslavovali.

Římané tedy dobře věděli, že volby mohou být drahou záležitostí. Vynalezli i zákony proti korupci. Jen jejich dodržování občas poněkud překáželo politické praxi.

Příběh císaře Caliguly a jeho oblíbeného koně Incitata patří k nejslavnějším politickým kuriozitám starověku. Caligula vládl v letech 37 až 41 našeho letopočtu a podle antických autorů měl pro svého čtyřnohého miláčka mimořádnou slabost. Historik Suetonius popisuje, že Incitatus disponoval mramorovou stájí, slonovinovým žlabem, purpurovými pokrývkami a dokonce vlastním domem se služebnictvem.

Takovou životní úroveň mu mohl závidět nejeden římský občan. Zatímco běžní obyvatelé města řešili každodenní starosti, císařův kůň měl zajištěné bydlení, personál a bezpochyby také dostatek kvalitního krmiva.

Suetonius navíc uvádí, že Caligula hodlal Incitata jmenovat konzulem. Právě odsud pochází populární vyprávění o koni, který se měl dostat mezi nejvyšší představitele římského státu.

Jenže skutečnost je trochu jiná než oblíbená legenda. Incitatus se konzulem prokazatelně nestal a neexistuje ani spolehlivý doklad, že by byl zvolen do senátu. Antická zpráva hovoří o císařově údajném záměru, nikoliv o uskutečněném jmenování. Někteří historikové také připouštějí, že mohlo jít o demonstrativní ponížení senátorské elity.

Pokud chtěl Caligula naznačit, že by práci některých římských hodnostářů zvládl i jeho kůň, vybral k tomu opravdu nezapomenutelný způsob.

A kdyby svůj plán uskutečnil? Římská politika by získala úředníka, který by patrně nepořádal dlouhé řečnické souboje, nepsal rozsáhlé programy a požadoval především pravidelné zásobování žlabu. Není jisté, zda by šlo o zásadní zhoršení tehdejší politické kultury.

Následující staletí přinesla nové politické systémy, ale staré problémy přežívaly s překvapivou vytrvalostí. Velká Británie se chlubila parlamentní tradicí, přesto v osmnáctém a na počátku devatenáctého století existovaly volební obvody, jejichž fungování připomínalo povedenou satiru.

Říkalo se jim rotten boroughs, tedy zkažené volební obvody. Některá města postupně ztratila většinu obyvatel, ale historické právo vysílat poslance do parlamentu jim zůstalo. Výsledkem byla situace, kdy rostoucí průmyslová centra měla neodpovídající zastoupení, zatímco prakticky opuštěná sídla mohla rozhodovat o parlamentních mandátech.

Nejslavnějším příkladem bylo Old Sarum. Toto kdysi významné místo si uchovalo právo vysílat do Dolní sněmovny dva poslance, přestože jeho skutečný počet oprávněných voličů byl směšně nízký.

Pro zámožného patrona šlo o výbornou investiční příležitost. Ovlivňování několika málo voličů bylo přece jen jednodušší než přesvědčování desetitisíců lidí. Volební právo tak někdy připomínalo spíše součást pozemkového majetku než nástroj občanského rozhodování.

Britská reforma z roku 1832 tyto nejkřiklavější anomálie odstranila a přerozdělila parlamentní mandáty. K plnému všeobecnému hlasovacímu právu však měla země stále daleko.

Na druhé straně Atlantiku mezitím vznikla republika, která prohlásila rovnost lidí za jeden ze svých základních principů. Thomas Jefferson se roku 1776 stal hlavním autorem amerického Prohlášení nezávislosti a pomohl formulovat slova, která zásadně ovlivnila moderní politické myšlení.

Ve své době však americká svoboda měla poměrně přesně vymezený okruh příjemců. Jefferson během života vlastnil více než šest set zotročených lidí. Na jeho plantáži Monticello pracovali lidé, jejichž práva byla v přímém rozporu s ideály obsaženými v dokumentu, který proslavil svého autora.

Rozpor mezi politickou teorií a každodenní skutečností byl přímo ukázkový. Jefferson patřil k nejvýznamnějším myslitelům americké republiky, ale zároveň ekonomicky využíval otrockou práci. Zvláštní místo v tomto příběhu zaujímá Sally Hemingsová, zotročená žena z jeho domácnosti. Podle závěrů historiků z Monticella byl Jefferson otcem nejméně šesti jejích dětí.

Americká demokracie tak dostala do svých základů pozoruhodný paradox. Jeden z jejích nejslavnějších obhájců svobody sám rozhodoval o životech lidí, kteří svobodní nebyli.

Jefferson přitom nebyl v podobném rozporu mezi ideály a osobním jednáním osamocený. Právě u něj však působí mimořádně výrazně, protože dokázal zásady lidské rovnosti formulovat slovy, která se následně stala symbolem svobody pro celé generace.

Francie si v prosinci 1848 zvolila prezidentem Ludvíka Napoleona Bonaparta, synovce slavného císaře. Nový prezident složil přísahu věrnosti republice a ústavě. Vypadalo to jako důstojný začátek nové etapy francouzských dějin.

Potíž nastala ve chvíli, kdy se ukázalo, že ústava nepovoluje jeho bezprostřední znovuzvolení. Prezident měl tedy před sebou zásadní dilema. Buď respektovat pravidla, která slíbil dodržovat, nebo najít způsob, jak zůstat u moci.

Napoleon se rozhodl pro druhou možnost.

Dne 2. prosince 1851 provedl státní převrat, rozpustil parlament a za pomoci armády odstranil republikánský odpor. Následně nechal nové uspořádání potvrdit lidovým hlasováním. O rok později obnovil císařství a usedl na trůn jako Napoleon III.

Francouzi si tedy zvolili prezidenta republiky a během čtyř let zjistili, že mají císaře. Původní prezidentská přísaha se mezitím přesunula z oblasti závazných zásad do kategorie historických vzpomínek.

Politický program byl splněn alespoň v jednom ohledu. Francie získala silného muže v čele státu. Jen poněkud jiného, než jakého si původně zvolila.

V amerických prezidentských volbách roku 1916 sehrála významnou roli první světová válka. Evropa už dva roky krvácela na bojištích a Spojené státy zatím zůstávaly mimo přímý konflikt.

Příznivci prezidenta Woodrowa Wilsona využívali heslo He Kept Us Out of War, tedy „Udržel nás mimo válku“. Byla to mimořádně působivá připomínka jeho dosavadní politiky. Američané měli mnoho důvodů obávat se vstupu do evropského konfliktu a pokračování neutrality se těšilo značné podpoře.

Wilson ve volbách zvítězil. Jenže už 2. dubna 1917 požádal Kongres o vyhlášení války Německu. O čtyři dny později Spojené státy skutečně vstoupily do první světové války.

Je důležité dodat, že se mezitím zásadně změnila mezinárodní situace. Německo obnovilo neomezenou ponorkovou válku a zveřejnění Zimmermannova telegramu odhalilo návrh německého spojenectví s Mexikem proti Spojeným státům. Wilson také nikdy nesložil bezpodmínečný slib, že Amerika nevstoupí do války za žádných okolností.

Přesto se kontrast mezi volební kampaní a následným vývojem stal jednou z nejznámějších ironií americké politické historie.

Předvolební slogan totiž dokáže vystihnout současnost. Se zárukou na budoucnost už je to poněkud složitější.

Zatímco demokratické systémy musely řešit problém nespokojených voličů, autoritářské režimy přišly s výrazně jednodušším řešením. Nebylo nutné občany přesvědčovat. Stačilo zbavit politickou soutěž skutečného obsahu.

Adolf Hitler se v lednu 1933 nestal německým kancléřem přímou lidovou volbou. Do funkce jej jmenoval prezident Paul von Hindenburg. Nacisté sice získali rozsáhlou podporu, ale ani v březnových volbách roku 1933, konaných v atmosféře násilí a zastrašování, nezískala samotná NSDAP nadpoloviční většinu hlasů.

Hitler ovšem nepotřeboval čekat na další řádné volby. Prostřednictvím zmocňovacího zákona a následného odstranění opozice přeměnil Německo v diktaturu. Další hlasování už režimu sloužila především jako propagandistické potvrzení předem stanovené politiky.

Podobný princip později fungoval v komunistickém Československu. Komunistická strana sice roku 1946 zvítězila v českých zemích, nezískala však oprávnění odstranit politickou soutěž. To se změnilo po únorovém převratu roku 1948.

Občanům zůstaly volební místnosti, urny i komise. Zmizela však možnost skutečně vybírat mezi soupeřícími politickými stranami. Jednotná kandidátka Národní fronty nabízela socialistickému voliči mimořádně pohodlný výběr. Nemusel zvažovat konkurenční programy ani dlouze přemýšlet nad tím, koho podpoří.

Vhození neupraveného lístku se považovalo za projev souhlasu. Kdo zamířil za volební plentu, mohl naopak vyvolat podezření, že má vlastní názor. V prostředí politického dohledu se tak i obyčejný úkon spojený s tajným hlasováním mohl stát nepříjemně nápadným.

Oficiální výsledky pravidelně oznamovaly podporu blížící se sto procentům. Komunistická propaganda to vydávala za důkaz jednoty společnosti. Volební soutěž tím dosáhla svého zdánlivě dokonalého stavu. Vítěz byl znám předem a politická porážka přestala existovat.

Největším úspěchem diktatur tak nebylo přesvědčit všechny občany. Bylo odstranit jejich možnost rozhodnout jinak.

Od římských kandidátů v bílých tógách přes britské obchodování s parlamentními mandáty až po diktátorské plebiscity se dějinami táhne stále stejný problém. Politická moc přitahuje lidi, kteří o ni usilují z nejrůznějších důvodů. Někteří skutečně chtějí prosadit své představy o správě státu. Jiní mají daleko blíže k představám o vlastní kariéře a výhodách.

Rozdíl mezi demokracií a diktaturou nespočívá v tom, že demokratický politik nikdy nelže, nepodvádí nebo neporuší slib. Spočívá především v tom, že občané mají právo jej kritizovat, organizovat opozici a při dalších volbách poslat od moci.

Římané proti korupci přijímali zákony, Britové postupně napravovali volební systém a moderní demokracie vytvořily pravidla, která mají politickou soutěž chránit. Žádná z těchto změn však nezaručila, že z politiky zmizí pokrytectví.

Caligulův Incitatus se nakonec konzulem nestal. Jeho příběh ale přežil téměř dvě tisíciletí. A možná právě proto, že představa koně ve vysoké politické funkci dodnes působí jako mimořádně použitelný námět na satiru.

Z dějin přitom vyplývá ještě jedna nepříjemná skutečnost. Politici mohou měnit hesla, oblečení, programy i názvy stran, ale lidská touha po moci se mění podstatně pomaleji.

A kdyby bylo možné volební sliby reklamovat stejně jako vadnou pračku, politici by patrně potřebovali vlastní oddělení zákaznických stížností. S nepřetržitým provozem a opravdu mimořádně trpělivým personálem.

Zdroje: Suetonius – Život Caliguly | Britský parlament – volební reforma 1832 | Monticello – Thomas Jefferson a otroctví

Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.