Socialisté proti socialistům. Rosa Luxemburgová skončila mrtvá v kanálu

Rosa Luxemburgová vždy představovala pro každého, kdo má rád jednoduché politické příběhy, pořádný problém. Chtěla svrhnout kapitalismus, ale odmítala první světovou válku a německé sociální demokraty obviňovala ze zrady dělnického hnutí. Měla k tomu jednu vlastnost, která se mezi profesionálními revolucionáři příliš nenosila. Dokázala ostře kritizovat i vlastní soudruhy. Leninovi vytýkala potlačování demokracie a varovala, že revoluce bez politických svobod skončí vládou několika vyvolených. Když se na konci roku 1918 ocitla uprostřed německé revoluce, zbývalo jí pouhých několik týdnů života. V lednu 1919 ji vojáci zbili, zastřelili a její tělo hodili do berlínského kanálu. Ženě, která celý život bojovala proti militarismu, nakonec vystavili poslední účet právě muži v uniformách.

Rosa Luxemburgová se narodila 5. března 1871 v Zamośći, městě na území Polska ovládaném Ruským impériem. Pocházela ze vzdělané židovské rodiny obchodníka se dřevem, v níž se vedle každodenních starostí živě diskutovalo o politice, literatuře a společenských otázkách. Polsko tehdy jako samostatný stát neexistovalo. Jeho území si rozdělily evropské mocnosti a ruští carové rozhodně nevynikali ochotou poskytovat polským poddaným politické svobody. Zvláště pokud tito poddaní začali pochybovat, zda je monarchie vůbec rozumným způsobem vlády. Roku 1873 se rodina přestěhovala do Varšavy, kde Rosa získala kvalitní vzdělání. Od dětství ji však provázely zdravotní problémy. Onemocnění kyčelního kloubu, které nebylo správně léčeno, způsobilo, že po celý život kulhala. Nijak jí to ovšem nebránilo vynikat ve škole, učit se cizí jazyky a postupně si vytvářet názory, ze kterých carská policie nemohla mít velkou radost. V prostředí tehdejšího Ruska totiž revoluční přesvědčení představovalo poměrně riskantní zálibu. Úřady měly pro podobné intelektuální aktivity připravené věznice, vyhnanství a v krajních případech také popraviště. Ještě jako studentka se Luxemburgová zapojila do ilegálních socialistických kruhů. Nešlo jí přitom pouze o odpor proti ruské nadvládě. Začala prosazovat přesvědčení, že dělníky různých národností spojují především společné hospodářské zájmy a že nacionalismus jejich solidaritu oslabuje. Tím se dostávala do sporu také s částí polského národního hnutí. Zatímco mnozí polští socialisté požadovali obnovení samostatného Polska, Luxemburgová považovala za důležitější mezinárodní socialistickou revoluci. Polská nezávislost pro ni nebyla hlavním politickým cílem. Později kvůli tomu ostře polemizovala dokonce s Leninem, který naopak obhajoval právo národů na sebeurčení. Už tehdy bylo patrné, že budoucí revolucionářka nehodlá poslušně přikyvovat ani těm, s nimiž sdílí většinu politických představ. Roku 1889 odešla před hrozícím zatčením do Švýcarska. Na univerzitě v Curychu studovala ekonomii, politické vědy a další obory a roku 1897 získala doktorát. V době, kdy univerzitnímu světu stále převážně vládli muži, představovala vzdělaná žena s radikálními politickými názory neobvyklý úkaz. Luxemburgová ovšem neusilovala o to, aby ji společnost považovala za zajímavou výjimku. Chtěla změnit samotná pravidla společnosti. Ve Švýcarsku poznala také litevsko-polského revolucionáře Lea Jogichese, který se stal jejím dlouholetým osobním i politickým partnerem. Jejich vztah provázely konflikty, rozchody a opětovná spolupráce, ale společná revoluční činnost je spojovala řadu let. Roku 1893 se podílela na založení Sociální demokracie Království polského, z níž později vznikla Sociální demokracie Království polského a Litvy. V roce 1898 se přestěhovala do Německa a vstoupila do Sociálnědemokratické strany Německa, jedné z nejsilnějších socialistických organizací tehdejší Evropy. Německé občanství získala prostřednictvím účelového sňatku s Gustavem Lübeckem. Manželství tedy posloužilo především politické a administrativní potřebě. Romantika musela ustoupit revoluci, což v jejím životě rozhodně nebylo naposledy.

Na přelomu 19. a 20. století se německá sociální demokracie nacházela ve zvláštním rozporu. Ve svém programu stále hovořila o překonání kapitalismu, ale v každodenní politice úspěšně získávala poslanecká křesla, budovala odbory a prosazovala sociální reformy. Část jejích představitelů začala uvažovat, zda by nebylo rozumnější kapitalismus postupně měnit než čekat na revoluční převrat. Významným představitelem tohoto směru byl Eduard Bernstein. Tvrdil, že kapitalistická společnost se vyvíjí jinak, než předpokládaly některé Marxovy závěry, a že demokratické reformy mohou přinášet trvalé zlepšení životních podmínek pracujících. Luxemburgová reagovala ostrou polemikou, která vyšla pod názvem Sociální reforma, nebo revoluce? Reformy podle ní měly smysl, ale nemohly nahradit zásadní změnu hospodářského systému. Strana, která se spokojí s opravováním kapitalismu, se podle ní nakonec stane jeho údržbářem. Pro umírněné sociální demokraty to nebyla právě povzbudivá zpráva. Roky budovali legální organizace, získávali poslance a prosazovali sociální zákonodárství, aby jim nyní jejich kolegyně oznámila, že pouze leští kliky u špatných dveří. Luxemburgová se postupně stala výraznou řečnicí, novinářkou a politickou teoretičkou. Psala do socialistických novin, vystupovala na stranických sjezdech a přednášela ekonomii. Neomezovala se přitom na revoluční hesla. Zabývala se hospodářskými krizemi, imperialismem a otázkou, jak kapitalismus vytváří podmínky pro vlastní rozšiřování. Roku 1913 vydala rozsáhlé dílo Akumulace kapitálu, v němž se pokoušela vysvětlit vztah kapitalistického hospodářství k nekapitalistickému světu. Její ekonomické závěry vyvolaly spory dokonce mezi samotnými marxisty. Luxemburgová tak dokázala dosáhnout pozoruhodného výsledku. Rozčilovala odpůrce socialismu, reformní socialisty i část revolučních marxistů. Politicky si tím život neusnadňovala, ale myšlenkovou poslušnost nikdy nepovažovala za zvláštní ctnost. Zásadní zkušeností pro ni byla revoluce v Ruské říši roku 1905. Odjela do Varšavy, kde se zapojila do revoluční činnosti, a roku 1906 byla zatčena. Z tehdejších událostí vyvodila přesvědčení, že masová stávka nemusí být pouze nástrojem pečlivě naplánovaným stranickým vedením. Může vzniknout ze samotného společenského konfliktu a postupně získávat politický charakter. Právě otázka spontánní aktivity dělníků ji stále výrazněji oddělovala od Leninovy představy disciplinované revoluční organizace. Nesouhlasila s přílišnou koncentrací rozhodování v rukou stranického vedení a obávala se, že revoluční organizace může začít nahrazovat politickou aktivitu těch, které údajně zastupuje. Její odpor k militarismu mezitím nabýval na intenzitě. Evropské mocnosti zvyšovaly vojenské rozpočty, rozšiřovaly armády a soupeřily o kolonie i politický vliv. Luxemburgová v tom viděla důsledek imperialistické politiky a varovala před katastrofální válkou. Roku 1913 veřejně vystupovala proti militarismu a vyzývala vojáky, aby odmítli střílet na své třídní bratry. Za protiválečné výroky byla následujícího roku odsouzena k ročnímu vězení. Když v srpnu 1914 skutečně vypukla první světová válka, přišlo pro ni ještě větší rozčarování. Němečtí sociální demokraté, kteří dlouhá léta hlásali mezinárodní solidaritu pracujících, podpořili válečné úvěry. Strana, která měla překonávat hranice mezi národy, se připojila k německému válečnému úsilí. Luxemburgová to považovala za zásadní zradu socialistického internacionalismu. Ukázalo se, že mezinárodní solidarita funguje na stranických sjezdech podstatně spolehlivěji než ve chvíli, kdy vlády vyhlásí mobilizaci.

První světovou válku strávila Rosa Luxemburgová převážně za mřížemi. Společně s Karlem Liebknechtem, Clarou Zetkinovou a dalšími protiválečnými socialisty vytvořila opoziční proud, z něhož postupně vznikl Spartakův svaz. Jméno si revolucionáři vypůjčili od antického vůdce povstání otroků. Nenápadnost zjevně nepatřila k hlavním přednostem jejich politické propagandy. Spartakovci odmítali válku, vyzývali k mezinárodní solidaritě dělníků a požadovali revoluční změnu společnosti. Luxemburgová během věznění psala politické texty i osobní dopisy. Zajímala se o literaturu, botaniku a přírodu. Její vězeňská korespondence odhaluje mnohem složitější osobnost, než jakou později vytvořila revoluční propaganda. Dokázala s něhou psát o ptácích a květinách, zatímco v politických textech nešetřila ostrými útoky na kapitalismus, militarismus ani vlastní bývalé stranické kolegy. Válka podle ní nebyla náhodným selháním několika evropských monarchů, ale důsledkem hlubších rozporů tehdejší společnosti. Ruská revoluce roku 1917 přinesla události, na které evropské socialistické hnutí čekalo celé generace. Nejprve únorová revoluce přinutila cara Mikuláše II. k abdikaci a ukončila vládu dynastie Romanovců. V říjnu téhož roku pak bolševici pod Leninovým vedením svrhli prozatímní vládu a převzali moc. Začali uskutečňovat vlastní představu socialistického státu. Luxemburgová jejich odvahu oceňovala. Uznávala, že se Lenin a jeho spolupracovníci pokusili proměnit socialistickou teorii ve skutečnou politickou moc. Současně však sledovala stále znepokojivější vývoj. Bolševická vláda rozpustila Ústavodárné shromáždění, omezovala činnost politických protivníků a postupně soustřeďovala rozhodování do rukou vlastní strany. Lenin považoval podobná opatření za nezbytná pro obranu revoluce v podmínkách občanské války a zahraničního ohrožení. Luxemburgová ovšem upozorňovala, že odstranění politické svobody může zničit právě tu společenskou aktivitu, na níž má socialistická revoluce stát. Ve svém textu O ruské revoluci, napsaném roku 1918 během věznění a vydaném posmrtně roku 1922, kritizovala omezení demokratického života, svobody tisku a veřejné diskuse. Právě zde formulovala svou nejslavnější myšlenku, že svoboda musí patřit také těm, kteří smýšlejí jinak. Nešlo přitom o přijetí liberálního parlamentarismu jako konečného společenského uspořádání. Luxemburgová nadále prosazovala revoluční socialismus a vládu pracujících. Domnívala se však, že bez otevřené politické diskuse a možnosti kritizovat vládnoucí představitele vznikne místo skutečné vlády lidu pouze vláda úzké skupiny funkcionářů. Strana se začne vydávat za dělnickou třídu, její vedení za stranu a nakonec několik jednotlivců za celou revoluci. Pro revolucionáře, kteří právě získali veškerou moc, to nebyla příliš lichotivá představa. Luxemburgová však nepředstavovala jednoduchý protiklad Lenina. Souhlasila s potřebou socialistické revoluce, připouštěla použití revolučního donucení a odmítala představu, že kapitalismus lze překonat pouhou výměnou vlády v parlamentních volbách. Její pojetí demokracie vycházelo především z aktivní účasti širokých vrstev obyvatel na socialistické přeměně společnosti. Rozdíl mezi ní a bolševiky tak nespočíval v tom, že by chtěla zachovat dosavadní společenský řád. Spor se vedl o to, kdo bude rozhodovat po jeho svržení a zda si revoluce ponechá prostor pro vlastní kritiku. Právě zde vyslovila varování, jehož význam později podstatně vzrostl. Nová moc, která zakáže nesouhlas, může sice nadále používat slovo svoboda na transparentech, ale v každodenním životě se z něj stane privilegium těch, kdo právě vládnou.

Na podzim roku 1918 se Německé císařství začalo hroutit. Po čtyřech letech války byla země vyčerpaná, armáda ustupovala a mezi vojáky i civilním obyvatelstvem rostla nespokojenost. Listopadová revoluce svrhla monarchii a císař Vilém II. odešel do nizozemského exilu. Dne 9. listopadu byla v Berlíně vyhlášena republika a Rosa Luxemburgová se krátce nato dostala z vězení. Pro ženu, která dlouhá léta očekávala revoluční otřes, nastala rozhodující chvíle. Jenže německá revoluce měla hned od počátku několik navzájem soupeřících představ o budoucnosti. Většinová sociální demokracie kolem Friedricha Eberta chtěla vytvořit parlamentní republiku a zabránit rozpadu státní správy. Radikální levice usilovala o mnohem hlubší společenskou přeměnu a předání moci dělnickým a vojenským radám. Obě skupiny se dovolávaly zájmů pracujících, ale na tom, kdo má skutečně vládnout, se shodovaly asi stejně snadno jako monarchista s republikánem na osudu císařského trůnu. Luxemburgová spolu s Liebknechtem vydávala revoluční noviny Die Rote Fahne, Rudý prapor. Na přelomu prosince 1918 a ledna 1919 se podílela na založení Komunistické strany Německa. Nová strana byla radikální, početně poměrně slabá a v otázce dalšího postupu nejednotná. Luxemburgová prosazovala revoluci založenou na masové podpoře pracujících, ale uvědomovala si také nebezpečí předčasného ozbrojeného střetnutí. Na ustavujícím sjezdu například odmítala bojkot voleb do Národního shromáždění, který prosazovala většina delegátů. Přestože německý parlamentarismus nepovažovala za konečné řešení, chápala, že revoluční hnutí nemůže ignorovat politickou realitu. V tomto ohledu byla opatrnější než někteří její vlastní spolustraníci. V lednu 1919 vypukly v Berlíně masové protesty, které přerostly v ozbrojené střety. Bezprostředním podnětem bylo odvolání berlínského policejního prezidenta Emila Eichhorna, představitele radikálnější socialistické levice. Demonstrace se rychle rozšířily a část revolucionářů začala požadovat svržení vlády. Karl Liebknecht podpořil pokus o revoluční převrat. Luxemburgová měla vážné pochybnosti o připravenosti povstání a o možnostech jeho vítězství, ale v probíhajícím konfliktu zůstala na straně revolučního hnutí. Pozdější označení spartakovské povstání může vytvářet dojem jednotně řízené akce, přestože samotný Spartakův svaz neměl všechny události pod kontrolou. Vládní sociální demokraté mezitím rozhodli o použití vojenské síly. Gustav Noske převzal odpovědnost za potlačení povstání a vláda se opřela také o dobrovolnické vojenské jednotky známé jako Freikorps. V jejich řadách působili mnozí bývalí důstojníci císařské armády, kteří radikální levicí hluboce opovrhovali. Berlínské ulice se proměnily v bojiště. Vládní síly obsazovaly budovy, používaly kulomety a dělostřelectvo a během potlačování povstání docházelo také k zabíjení zajatců. Revoluce, která měla Německo osvobodit od starých pořádků, se dostala do situace, kdy socialistická vláda bojovala proti socialistickým revolucionářům za pomoci jednotek, z nichž mnozí příslušníci samotnou republiku odmítali. Luxemburgová a Liebknecht se museli skrývat. Dne 15. ledna 1919 je však ve čtvrti Wilmersdorf zadrželi příslušníci občanské stráže a předali vojenským jednotkám. Oba byli dopraveni do berlínského hotelu Eden, který sloužil jako velitelství gardové jezdecké střelecké divize. Její faktické operační vedení měl v rukou kapitán Waldemar Pabst. Právě zde bylo rozhodnuto, že oba revolucionáři neodejdou živí. Liebknechta vojáci odvezli do parku Tiergarten, kde jej zastřelili. Luxemburgovou při vyvádění z hotelu těžce udeřil do hlavy pažbou pušky jeden z vojáků. Následně ji naložili do automobilu a během převozu zavraždili výstřelem. Její tělo skončilo v kanálu Landwehrkanal. Na rozdíl od Liebknechta nemohla být při lednovém smutečním obřadu skutečně pohřbena. Její ostatky byly nalezeny až na konci května 1919. Bylo jí pouhých 47 let. Vojenské kruhy se pokoušely skutečný průběh událostí zakrýt a následné vyšetřování nedokázalo zajistit odpovídající potrestání hlavních odpovědných osob. Pabst později otevřeně přiznal svou rozhodující úlohu. Tvrdil také, že o plánované likvidaci věděl Gustav Noske. Přesný rozsah vědomé účasti členů vlády však historické prameny neumožňují s definitivní jistotou rekonstruovat. Luxemburgovou a Liebknechta zavraždili příslušníci vojenské divize nasazené na straně vlády. Jejich smrt proto nebyla nešťastným následkem přestřelky, ale politickou vraždou. Rosa Luxemburgová se po smrti stala symbolem revolučního socialismu a obětí politického násilí. Její jméno využívala různá levicová hnutí, včetně komunistických režimů, jejichž praxi by její kritika potlačování politických svobod přinejmenším problematizovala. Právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů jejího odkazu. Chtěla socialistickou revoluci, nikoli návrat ke kapitalistickému pořádku, ale odmítala představu, že vítězství revoluce opravňuje její vůdce umlčet každého odpůrce. Němečtí důstojníci ji zavraždili jako nebezpečnou revolucionářku, zatímco pozdější komunističtí funkcionáři její portrét tiskli na plakáty a vystavovali jako symbol svého hnutí. Její život však nelze uzavřít ani do role neomylné demokratky, ani do obrazu fanatické revolucionářky. Byla radikální marxistkou, která dokázala zpochybňovat vlastní politický tábor a trvala na tom, že společnost nemůže získat skutečnou svobodu tím, že zakáže lidem myslet jinak. Ironií dějin zůstává, že její nejslavnější varování před monopolizací svobody přežilo celé století, zatímco sama nedostala možnost sledovat, jak se naplní.

https://www.bundesarchiv.de/themen-entdecken/online-entdecken/geschichtsgalerien/ermordung-von-karl-liebknecht-und-rosa-luxemburg

Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.