Článek
Ticho, které zůstalo
Příběh, jemuž patří následující odstavce, mě zasáhl svou neuvěřitelnou silou.
Na jedné z jarních procházek po okolí mě doprovázel můj dávný přítel a hrdina z dětství. Člověk, který strávil celý život mezi koňmi. Jemu vděčím za své první setkání s tímto světem – bylo mi sotva šest let, když jsem poprvé usedl do sedla.
Pak se naše cesty na dlouhá desetiletí rozešly. Dnes stojíme vedle sebe znovu. Procházíme ruinami kdysi slavného hřebčína v Hostouni. On mluví málo. Není co dodat.
Jen zbytky kočičího dláždění, zarostlé základy staveb, ticho.
Těžko si dnes představit, že právě tady se odehrála jedna z nejneuvěřitelnějších epizod druhé světové války.
Duben 1945, Hostouň
Hřebčín v Hostouni i přidružené okolní stáje ve Svržně a Tasnovicích, nacházející se v malebném koutě západních Čech v podhůří Českého lesa, do nějž nacisté, vedeni utkvělou představou čisté rasy, soustředili cenná plemena koní ze všech koutů obsazené Evropy, působily jako ostrov míru uprostřed chaosu posledních dnů nejkrvavější války v dějinách lidstva.
Zatímco venku se hroutil svět, zde se stále pečovalo o život – o klisny, hříbata a vzácné koně.
Fašistická idea vycházející z představ hlavního říšského podkoního Gustava Raua, jenž propagoval myšlenku, že pouze „farmář čisté krve může vyšlechtit koně čisté rasy“, už dávno vzala za své.
Mladý veterinář Dr. Rudolf Lessing (v té době mu bylo 28 let), plně oddaný své práci, pokračoval ve svých každodenních povinnostech.
Kromě péče o svěřené koně přímo v hřebčíně objížděl na svém koni Indigovi okolní farmy a příležitostně léčil zubožené koně zapojené do válečné mašinérie.
Vyrostl na farmě a před nástupem nacismu jej jeho otec varoval před nebezpečím nastupující hitlerovské moci. Přesto mladý Lessing vstoupil mezi národní socialisty, kde se mu otevřela možnost studia.
S počátkem války začal pracovat jako štábní veterinář v německém Wehrmachtu. Jeho nadřízeným byl hlavní říšský zmocněnec pro chov koní Gustav Rau, s nímž čerstvý zvěrolékař absolvoval řadu inspekčních cest.
Jedna z nich vedla do Osvětimi.
Tato cesta jej navždy změnila.
Nepřehlédnutelný kontrast krutosti koncentračních táborů a výstavních dostihových závodišť jím hluboce otřásl. Ve svých myšlenkách proměnil přísahu danou vůdci v přísahu, kterou dal koním.
Nepochyboval o tom, že konec války je nadosah.
Dostávaly se k němu často zkreslené informace o blížící se Rudé armádě a stále více se obával o svěřené koně.
V té době jich bylo v Hostouni a okolí soustředěno více než tisíc, z toho asi třetinu tvořili královští lipicáni, dovezení nejen ze Srbska, ale i z proslulé jezdecké školy ve Vídni.
V těchto pohnutých dnech přijíždí do Hostouně plukovník německé Luftwaffe, ale především milovník koní, Walter Holters a události nabírají spád.
Během rozhovoru s plukovníkem Hubertem Rudofským, Němcem pocházejícím z Čech a velitelem hřebčína, padne zásadní rozhodnutí.
Rusové jsou na dosah, nikdo nemá tušení, kde se zastaví. Pokud obsadí hřebčín, koně nepřežijí. Všechny koně je nutné evakuovat.
Překvapený Rudofský ustupuje od původních rozkazů setrvat na místě za každou cenu a rozhoduje se podle Holtersových doporučení kontaktovat Američany, kteří mají svá stanoviště těsně za českými hranicemi.
Jeho volba padá právě na Lessinga.
Zatímco Walter Holters riskantně připravuje půdu přímo ve štábu 42. eskadrony Druhé kavalerie americké armády v Eslarnu na německé straně hranice, Rudofsky a Lessing plánují vlastní operaci.
Rudolf Lessing na koni Indigovi během posledních dnů války.
26. dubna 1945
Jízda nocí
Netrvá dlouho a pozdě odpoledne, Lessing se svým stájníkem chystají koně. Jejich úkolem je překročit hranici a kontaktovat Američany.
Mladý veterinář sedlá svého Indiga, plnokrevníka pojmenovaného podle barvy tak černé a lesklé, že se zdála přecházet do tmavomodrého odstínu.
Indigo měl za sebou kariéru dostihového koně s četnými vítězstvími, teď ale stál před svým nejdůležitějším během v životě.
Stájník vybral jednoho z lipicánských hřebců. Jasná bělost a ocas vlající jako bílá vlajka ostře kontrastují s Indigovou černí. Jméno hřebce se bohužel nedochovalo.
Oba jezdci se vydávají na nebezpečnou cestu.
Lessing si dobře uvědomuje rizika této mise a v myšlenkách se vrací ke své ženě a dceři. Jakmile oba jezdci vjedou do temné zeleně lesa, zaplaší ponuré myšlenky a soustředí se na úkol.
Díky své práci na okolních farmách zná dobře cestu a výborně se orientuje v terénu.
Dvojice dorazí k hájence, asi uprostřed cesty. Zde odhodlaný zvěrolékař vymění Indiga za motocykl. Oba koně zůstávají v hájence a stájník vyráží zpět do Hostouně pěšky.
Lessing si znovu uvědomuje nebezpečnost svého počínání. Hluk motocyklu jej může prozradit. V lesích se pohybují nejen dezertéři snažící se dostat do amerického zajetí, ale i fanatičtí příslušníci jednotek SS, kteří by jej považovali právě za jednoho z dezertérů. Za další zatáčkou mohli léčku nastražit partyzáni.
Najednou se před ním rozsvítí oslnivé světlo reflektorů. Zbraně míří přímo na něj a zazní strohý příkaz:
„Hands up!“
Lessing se vztyčenýma rukama americké hlídce vysvětluje, že je veterinář s posláním. Naštěstí byla hlídka dobře instruovaná.
Krátce poté se ocitá před plukovníkem „Hankem“ Reedem. Plukovník měl již zajištěn souhlas s operací, která byla následně pojmenována jako Operace Cowboy, přímo od svého přítele, spoluhráče z koňského póla a nejvyššího nadřízeného, generála George S. Pattona Jr., velitele americké 3. armády. Jeho slova zněla jasně a stručně: „Dostaňte je… a udělejte to rychle!“
Plk. Charles H. Reed, velitel 2. kavalerie americké armády, který rozhodl o záchranné akci.
Pro úkol amerického vyjednavače byl vybrán mladý kapitán Thomas Stewart a po krátkém seznámení s plánem operace se společně s Lessingem vydává na nebezpečnou cestu do Hostouně. Musí spěchat, protože podmínka Američanů zněla jasně: pokud se Tom Stewart nevrátí do 24 hodin, kavalérie zahájí útok na Hostouň.
Přichází jeden z nejsilnějších momentů celé náročné akce. Dva zástupci znepřátelených stran, dva mladí muži odhodlaní splnit daný úkol. Pro jednoho rozkaz, pro druhého poslání.
Na jedné straně Lessing, v jezdeckých holínkách, v upravené uniformě, upjatý a soustředěný, na druhé straně Stewart, ve vojenských bagančatech, v potrhané uniformě, s únavou vyzařující z jeho vzezření, nastřádaná měsíci těžkých bojů, možná trochu lehkomyslný, ale stejně rozhodný. Jeden s převahou vítěze, druhý na straně poražených.
Na jejich schopnostech závisí osud více než tisícovky koní. A lidí kolem nich.
Motocykl se dostal bez větších potíží k hájence a odtud už bylo nutné pokračovat koňmo. Indigo i lipicánský hřebec byli připraveni.
Zatímco sedlal svého Indiga, Lessing s obavami a nedůvěrou sleduje počínání svého společníka. Zvládne ten kovboj tak výbušného a temperamentního koně? Dobře věděl, že lipicán rád zkouší nové jezdce.
Obavy však rozptýlilo Stewartovo nasednutí bez opory ve třmenech. Popadl hřebce za hřívu a zkušeně se vyšvihl do sedla. Vyrazili do temné noci.
Během divoké jízdy, po zhruba dvou ujetých kilometrech, Stewartův hřebec zakopl o vyčnívající kořen, jezdec ztratil rovnováhu a spadl. Lessing si znovu s hrůzou uvědomil obrovskou zodpovědnost, kterou na sebe vzali. Uklidnilo ho až bezstarostné ujištění spolujezdce, že je vše „ou kej“.
Stewart znovu vyskočil do sedla a svižným klusem pokračovali dál, dokud nenarazili na překážku v podobě barikády z větví a kmenů.
Lessing zastavil a hledal způsob, jak zátaras co nejlépe překonat. Jen se otočil po Stewartovi – a než stačil Američana upozornit, že lipicán neskáče, kůň i jezdec už cválali proti překážce.
Lehce se přenesli na druhou stranu. Lessing si oddychl a objel překážku po postranní pěšině, které si předtím nevšimli.
„Tak takhle se to má dělat!“ poznamenal Američan. Napětí mezi nimi povolilo. Dál už je nečekala žádná další komplikace a dorazili do hřebčína.
První, koho potkali, byl Lessingův loajální kolega, druhý veterinář Dr. Josef Kroll, ozbrojený samopalem.
Lessing pocítil mrazení v zádech. Vytušil, že je zle. „Žádní Američani…“ Lessing okamžitě pochopil.
Ukryl Thomase Stewarta přímo ve svém bytě, kde se o něj postarala jeho žena, riskujíce stejně jako její manžel.
Od kolegy se dozvěděl, že do města dorazil v době jeho nepřítomnosti generál Schulz – fanatický nacista, zarputile odmítající kapitulaci.
27. dubna 1945, za rozbřesku
Veterinář, s nervy vybičovanými k prasknutí, nespal celou noc. Věděl, co musí udělat. Snad nejtěžší věc ve svém životě. To, co bylo ještě včera proveditelné, se teď zdálo téměř nemožné. Musí přesvědčit Schulze. To znamenalo jediné – osobní konfrontaci.
Jen těžko si lze představit, jakou odvahu musel projevit, když předstoupil před generála a popsal mu situaci. Vsadil všechno na jednu kartu. Na hrubý pytel, hrubá záplata.
Nenechal se zastrašit a otevřeně mluvil o konci války. „Vy jste se zbláznil! Nechám vás zastřelit!“ Generál Schulz nehodlal ustoupit od svého plánu bojovat v Hostouni až do posledního muže. „Ten Američan je můj zajatec.“ Rozhodným gestem odmítl další diskuzi.
Lessing se ale nevzdával. Nakonec jej Schulz propustil – ne proto, že by ustoupil, ale proto, že rozhodnutí nemohl učinit sám. Lessing musí přivézt rozkaz ke kapitulaci od brigádního generála Weisenbergera. Velitelství sídlí v Klatovech. Padesát kilometrů tam, padesát zpátky. Čas běží, ultimátum se krátí. Lessing neměl na výběr. Cesta do Klatov byla nevyhnutelná.
Do hry nyní znovu vstupují koně. Lessingův kolega Josef Kroll, který chápal naléhavost situace, navrhl, že pojede k Američanům se zprávou o zpoždění Stewartova návratu. V sedle lipicánského hřebce – snad oblíbence srbského krále nebo jednoho z koní vídeňské školy – vyrazil tryskem směrem k hranici. Lessing mezitím míří do Klatov. Další vyjednávání. Další napětí. Další risk. I zde se odehrává drama podobné tomu v Hostouni – poslední zbytky moci, která už ve skutečnosti přestávala existovat. Nakonec generálmajor Weisenberger rezignuje. Propouští Lessinga i Thomase Stewarta s rozkazem ke kapitulaci pro generála Schulze. Když se oba znavení vyjednavači vrátili do Hostouně, zastihli generála Schulze, jak rychle nakládá se svými sluhy kufry do svého mercedesu a spolu se svým zbývajícím doprovodem mizí v oblaku prachu a dýmu. Cesta k převedení koní do Bavorska byla otevřená.
Epilog
Celá akce se odehrávala v době, kdy nikdo netušil, kudy povede demarkační linie. V očích všech aktérů byli Rusové skutečně na dosah. Mohli dorazit stejně tak v řádu dní, ale i hodin. Pověst předcházející Rudou armádu vyvolávala oprávněné obavy. Všichni věřili, že zachraňují nedocenitelné kulturní dědictví i genetický poklad. Po obsazení hřebčína následoval náročný přesun koní do Bavorska, kde byli dočasně umístěni na farmách v příhraničních oblastech, než bylo rozhodnuto o jejich dalším osudu. Bohužel, ne všichni koně byli zachráněni. Celá řada jich nevydržela náročný transport. Ztratila se také část dokladů a někteří vynikající koně tak ztratili v očích lidí svoji cenu. Lipicáni našli zpět svá místa v Lipici i ve Vídni. Jejich historie by zasloužila vlastní článek.
Rudolf Lessing nebyl hrdina z učebnic. Nebyl to člověk, o kterém by se psalo v patetických větách. Nebyl vojákem, který by chtěl vyhrát válku, byl veterinářem, který nechtěl prohrát koně. Člověk, který rozuměl koním. A právě proto pochopil, že pokud nic neudělá, koně nepřežijí. Vydal se na cestu, která byla na konci války téměř sebevražedná. Mezi frontami. Mezi lidmi, kteří byli ještě včera nepřáteli. S jediným cílem. Zachránit koně. Dobře si uvědomoval, že mu hrozí kulka za vlastizradu, ale dokázal přesvědčit lidi na obou stranách, že tentokrát nejde o vítězství. Nejde o rozkazy. Nejde o ideologii. Jde o život. Po skončení bojů nezmizel. Zůstal. Nejprve jako válečný zajatec, později jako veterinář 2. kavalerie americké armády. Získal si důvěru lidí, kteří proti němu ještě nedávno stáli se zbraní v ruce.
Každý rok se v Hostouni připomíná Operace Cowboy. Přijíždějí hosté, zní projevy, vlají vlajky. Jen pár kroků odtud stojí areál hřebčína – prázdný, rozpadající se. Ten kontrast je těžké přehlédnout. Hřebčín přežil válku. Nepřežil lhostejnost.
Areál hřebčína v Hostouni dnes. Místo, které přežilo válku, ale ne čas a lhostejnost.
Kdo je kdo
Rudolf Lessing – veterinář hřebčína v Hostouni, klíčová postava záchrany koní, po válce působil u 2. kavalerie americké armády.
Hubert Rudofsky – velitel hřebčína v Hostouni, nesl odpovědnost za stovky koní v posledních dnech války.
Charles H. Reed – plukovník americké 2. kavalerie, který rozhodl o záchranné akci.
Thomas Stewart – mladý americký důstojník pověřený vyjednáváním v Hostouni.
Indigo – Lessingův kůň, na kterém objížděl okolní farmy a vydal se i na riskantní cestu k Američanům.
Zdroje:
VINCENT, Isabel. Čistá rasa: Neuvěřitelný příběh záchrany lipicánů na konci druhé světové války. Praha: XYZ, 2017.
ISENBART, H.-H.; BÜHRER, Emil M. Lipizzaner – Das kaiserliche Pferd. Engelhorn Verlag, 1986
Osobní vyprávění pamětníka spojeného s hřebčínem v Hostouni (publikováno se souhlasem)
