Pocta člověku, který celý život hledá lidskost tam, kde bývá přehlížena

K životnímu jubileu Ljuby Václavové

Dokumentaristka. Režisérka. Scénáristka. Ale především člověk, který celý život ukazuje, že lidskost není slabost.

Jsou lidé, kteří dokážou svět pozorovat zpovzdálí. A pak jsou lidé, kteří jen přihlížet nedovedou. Potřebují se vyjádřit, vstoupit do dění, hledat smysl a pomáhat ostatním porozumět.

Ljuba Václavová podle mě patří mezi ně.

Její dokumenty pro mě nikdy nejsou jen filmem. Vnímám je jako neuvěřitelnou studnici inspirace, porozumění a léty zkušeností vybroušený způsob sdělení názoru – jasně, srozumitelně a přitom s obrovskou erudicí i respektem k člověku.

Poděkování, které nechtělo dál čekat

V těchto dnech slaví Ljuba Václavová významné životní jubileum. Ale tento text nevzniká jen kvůli narozeninám. Vzniká především proto, že vděčnost by neměla zůstávat jen v myšlenkách.

Nepíšu jen za sebe, ale symbolicky i za všechny, kterým svou prací, odvahou a často i obyčejným lidským slovem pomáhá najít nebo alespoň usnadnit vlastní cestu. Patřím mezi ty šťastné lidi.

V Ljubě Václavové jsem našel spojence, který mi stojí po boku v těžkých chvílích i ve chvílích, kdy se radujeme z velkých maličkostí a drobných pokroků v našem společném úsilí změnit svět kolem nás alespoň o trochu k lepšímu. Navždy si budu pamatovat jedno z jejích poselství: „Vím, že nemůžeme změnit celý svět. Ale docela bude stačit, když změníme náš svět kolem sebe – v našem bezprostředním dosahu.“

Mám pocit, že právě v těchto slovech je ukryto mnohé z toho, čemu věří a jak žije. Do práce ji nikdy nepohání touha po odměnách ani po ocenění. Jejím motorem zůstává otevřené srdce a hluboká víra v člověka.

Jak jsme se potkali

Naše první setkání proběhlo z mé strany velmi opatrně. Nestál jsem o publicitu ani o filmový štáb za zády. Dodnes si vzpomínám, že jsem po našem prvním telefonátu tak trochu doufal, že už se neozve. V té době jsem vedl školu na malém městě a snažil se prostě dělat svou práci co nejlépe. Nevím, jak to dokázala, ale někde ve statistikách objevila výrazný pokles problémových případů v naší škole.

Ljuba Václavová – tehdy pro mě ještě poměrně záhadná paní režisérka – se ale nevzdala. A netrvalo dlouho a došlo na osobní setkání. Dnes si troufám říct, že právě tohle setkání navždy změnilo můj profesní i občanský život.

Její entuziasmus, zapálení pro dobrou věc, schopnost postavit se nespravedlnosti i lidské lhostejnosti a zároveň hluboká láska ke světu i k naší tehdy mladé demokratické společnosti – to všechno bylo nakažlivé.

Od začátku na mě působila jako člověk plný porozumění a zároveň neuvěřitelně pevný. Pokud hledám příměr – všechno, co říká a dělá, má nejen jasný směr, ale i jasné pozadí. Je opravdová. A ten pocit časem jen sílí. Dnes si dovolím říct, že se z nás stali blízcí přátelé.

Jak vznikal film Jak měníme školu

Vraťme se o osmnáct let zpět. Tehdy přichází s myšlenkou natočit dokument o škole. Ne jednorázovou sondu do školního života, ale film zachycující celý jeden školní rok. Než jsem na to kývl, prošel jsem její dosavadní tvorbu. tehdy mi došlo, že máme šanci prostřednictvím filmu oslovit pedagogy, rodiče i všechny lidi, kteří věří, že škola může být místem vyvážených vztahů, důvěry a změny.

Zrodí se film Jak měníme školu. Nastává neobyčejné období intenzivní a tvůrčí práce.

Od samého začátku je jasné, že cílem nebude propaganda ani senzace. Chce ukázat život školy takový, jaký skutečně je. Bez přikrášlování. Bez jednoduchých odpovědí. Ukázat realitu – a věřit lidem natolik, že si svůj názor vytvoří sami.

Několik zastavení v bohatém díle

Pokusit se shrnout tvorbu Ljuby Václavové do několika odstavců by nebylo úplně spravedlivé. Její dokumenty totiž nikdy nejsou jen o tématech. Jsou především o lidech. Ať už se věnuje dětem, rodinám, historii, krajině nebo školství, vždy se vrací k tomu podstatnému – k člověku a jeho důstojnosti. Významným projektem je cyklus Co je to doma?, kterému věnuje více než tři desetiletí života. Silnou stopu zanechává také v dokumentech věnovaných dětem – Příliš nadané děti, Děti bez lásky – i s láskou, Dítě jako psychiatrický pacient nebo Děti v Čechách. Významnou kapitolu její tvorby tvoří dokumenty o české krajině vznikající ve spolupráci s Václavem Cílkem – Putování starými cestami, Řeka v proudu času, Vyprávění o lese, Kameny v české krajině, Aleje jako součást naší krajiny nebo Neztrácejme půdu pod nohama.

Na první pohled se může zdát, že jde o odklon od sociálních témat. Já to tak nevnímám. I zde zůstává hlavním tématem člověk. Později se její tvorba obrací také k významným osobnostem českých dějin. Vznikají filmy Obrazy ze života Boženy Němcové, Karel Sabina a jeho doba, Karel Havlíček Borovskýnebo poetické Příběhy zahrad. Ani zde nehledá pomníky. Snaží se pochopit člověka za známým jménem. A někde mezi těmito filmy vzniká i dokument Jak měníme školu.

Dnes si uvědomuji, že tehdy nešlo jen o film o škole. Byl to další z pokusů zachytit lidskost tam, kde ji společnost často přehlíží.

Co zůstává po vypnutí kamery

Samostatnou a velmi důležitou kapitolou životní cesty Ljuby Václavové byl Jiří Václav – hudební skladatel, hudební režisér, dlouholetý spolupracovník a především její životní partner. Na mnoha projektech se nepodílel jen jako autor hudby, ale jako člověk, se kterým sdílela způsob přemýšlení o světě, filmu i lidech.

Jejich společná cesta připomíná něco, na co dnes možná někdy zapomínáme – že když spolu muž a žena dlouhá léta sdílejí práci, hodnoty, radosti i starosti, nezačnou si být podobní tím, že by ztráceli sami sebe.

Naopak.

Mohou jeden druhého doplňovat, rozšiřovat a pomáhat si stát se víc tím, kým skutečně jsou.

Některé vzácné vztahy nekončí odchodem.

Jen změní podobu.

Ljuba Václavová ráda a s láskou vzpomíná na rodiče i učitele, kteří formovali její životní cestu. Možná právě proto celý život s takovou citlivostí zachycuje lidi ovlivňující životy druhých. Umí číst v krajině.

Ráda si vytváří vlastní názor a nespokojí se s jednoduchými odpověďmi. Pečlivě studuje historické prameny, ale stejně důležité je pro ni hledání inspirace v přírodě i přímo na místech historických událostí a současného dění. Při naší společné práci jsme probrali nespočet témat a navštívili nejedno zajímavé místo. Vedli jsme dlouhé debaty o demokracii, vlastenectví, vzdělávání, češství i odpovědnosti člověka za svět kolem sebe. Ráda vzpomíná na období sametové revoluce a o svých zkušenostech mluví s dětmi ve školách nejen jako pamětník, ale jako člověk, který tyto události aktivně prožil.

Školství věnuje zvláštní pozornost. Věří, že kvalitní vzdělávání postavené nejen na obsahu učiva, ale také na vztazích, respektu a důvěře patří mezi základní pilíře budoucnosti. Škola podle ní není jen místem předávání vědomostí. Je odrazem společnosti. A zároveň místem, kde se rozhoduje o její budoucnosti.

Její zkušenost, nadhled i moudrost dokážou povzbudit a často pomoci překonat chvíle nejistoty. Nikdy se nenechala donutit změnit své svobodomyslné názory. Přitom nepůsobí hlasitě. Spíše vytrvale, důsledně a lidsky.

Co zůstává v těch, kteří umí vidět

Někdy přemýšlím, co všechno může jeden člověk během života předat druhým. Nejde o filmy. Nejde o články. Nejde o ocenění. Možná nakonec o něco mnohem prostšího. Způsob, jakým se dívá na svět. Schopnost zastavit se tam, kde ostatní spěchají dál. Všimnout si člověka, kterého ostatní přehlédnou. Položit otázku tam, kde už ostatní dávno mají připravenou odpověď. A možná také odvahu nepřestat věřit, že i malé změny mají smysl.

Ljuba Václavová mě naučila ještě jednu věc. Že nemusíme změnit celý svět. Ale máme odpovědnost za ten svůj. Za lidi kolem sebe. Za děti, které potkáváme. Za krajinu, ve které žijeme. Za způsob, jakým spolu mluvíme. Tou největší hodnotou jsou lidé, které na této cestě potkáme. A některá setkání zůstávají.

Jsem rád, že mezi ně patří i to naše.

Děkuji.

Vladimír Foist

Květen 2026