Klání chladnokrevníků – už jste slyšeli o této zajímavé podívané?

I. Když se země zachvěje pod kopyty

Mohutný hřebec netrpělivě hrábne kopytem do země. Vozataj ještě naposledy zkontroluje chomout, pohladí svého koně po šíji a sotva slyšitelným hlasem pronese krátký povel. V příštím okamžiku se téměř dvoutunová souprava dá do pohybu.

Země se lehce zachvěje pod pravidelným rytmem kopyt. Řetězy tiše cinknou o oj a dvojspřeží s překvapivou lehkostí najíždí mezi první překážky. Diváci téměř ani nedýchají. Stačí jediný dotek kuželu, nepatrné zaváhání nebo špatně odhadnutá zatáčka a drahocenné body jsou pryč.

Kdo podobnou soutěž nikdy neviděl, možná si řekne, že jde jen o další koňský sport. Už po několika minutách ale začne chápat, že tady nejde jen o sílu ani o rychlost. O výsledku rozhoduje něco mnohem cennějšího – souhra člověka a koně.

Na přírodním kolbišti stojí vedle sebe dva živí tvorové, kteří si musejí bezvýhradně důvěřovat. Jeden dává povely, druhý je plní. Někdy hlasem, jindy téměř neznatelným pohybem otěží. Když jejich souhra funguje, působí to samozřejmě. Když se pokazí, pozná to každý divák.

Chladnokrevníci jsou součástí života naší rodiny už řadu let. O to víc si uvědomuji, že soutěžní trať odhaluje jejich schopnosti jinak než každodenní práce doma nebo v lese. Ani po letech společného soužití jsem zpočátku netušil, kolik jemné práce, zkušeností a promyšlených rozhodnutí se skrývá za několika minutami na závodní trati. Moderování soutěží mi umožnilo dívat se na ně úplně jinýma očima. A právě klání chladnokrevníků – ta jedinečná souhra člověka a koně – mě nepřestává fascinovat. Proč se lidé sjíždějí zblízka i zdaleka, aby sledovali disciplíny, které připomínají práci v lese nebo na poli? Odpověď jsem našel v jihočeských Nihošovicích. Na místě, kde se už více než sto let píše příběh českých chladnokrevníků a kde se každoročně koná Memoriál bratří Machů.

II. Místo, kde tradice stále žije

Není náhodou, že se Memoriál bratří Machů koná právě v jihočeských Nihošovicích. Na první pohled je to nenápadná obec jako mnoho jiných. Jen málokdo z návštěvníků si ale uvědomuje, že stojí na místě, které po více než jedno století významně ovlivňovalo chov chladnokrevných koní v celé zemi.

Právě zde působila stanice státních plemenných hřebců, která byla součástí Zemského hřebčince v Písku. Odtud odcházeli plemenní hřebci do širokého okolí a po několik generací pomáhali formovat podobu českého chovu chladnokrevníků. Za dobu existence stanice zde působily desítky plemenných hřebců, kteří připustili více než deset tisíc klisen.

Historii ale netvoří jen budovy. Ani kroniky. Tvoří ji především lidé.

A s malebnou obcí na Strakonicku jsou navždy spojena dvě jména – Jindřich a Karel Machovi. Bratři, kteří zasvětili svůj život chladnokrevným koním.

Zažili dobu, kdy kůň nebyl zálibou ani sportem. Byl každodenním spolupracovníkem. Oral pole, svážel seno, přibližoval dřevo z lesa a často rozhodoval o tom, jestli hospodář svou práci zvládne včas. Mezi člověkem a koněm tehdy nevznikal romantický vztah. Byla to každodenní spolupráce založená na zkušenosti a vzájemné důvěře. Ani když koně začaly postupně nahrazovat traktory a těžká technika, bratři Machové svůj životní směr nezměnili. Patřili mezi ty, kteří pomohli uchovat český chov chladnokrevníků v době, kdy se mnozí domnívali, že jejich čas už nenávratně skončil. Díky lidem, jako byli oni, dnes můžeme obdivovat slezské noriky, českomoravské belgiky i další chladnokrevná plemena nejen na historických fotografiích, ale stále živé – na závodních tratích i při práci v lese.

Během letošního memoriálu jsem měl možnost hovořit s několika pamětníky, kteří oba bratry osobně znali. Zaujalo mě, že o nich nemluvili jako o významných chovatelích z učebnic. Vzpomínali na ně jako na poctivé hospodáře, kteří koním rozuměli, věnovali jim téměř celý život a nikdy nepřestali dělat svou práci naplno. Byla to obyčejná lidská úcta. A právě proto působila tak silně. V tu chvíli jsem si uvědomil, že Memoriál bratří Machů není jen sportovní soutěž.

Je především poděkováním. Poděkováním celé generaci lidí, kteří dokázali uchovat něco, co se mohlo z české krajiny nenápadně vytratit. Nejen jedinečná plemena koní, ale také zkušenosti, řemeslo a způsob práce, který vznikal po staletí.

III. Národní poklad na čtyřech kopytech

Když se řekne chladnokrevný kůň, většina lidí si představí velkého, těžkého koně, který kdysi tahal pluh nebo klády z lesa. Ve skutečnosti je ale svět chladnokrevníků překvapivě pestrý. Každé plemeno vznikalo pro jinou práci, v jiných podmínkách a s jiným cílem. Každé si proto zachovalo svůj vlastní charakter. Po letech mezi chladnokrevníky jsem si uvědomil, že mezi jednotlivými plemeny – a často i mezi jednotlivými koňmi – člověk začne vnímat podobné rozdíly jako mezi lidmi.

Jeden si všechno nejprve rozmyslí.

Druhý působí jako klidný dobrák.

Třetí překvapí elegancí, kterou by u obra vážícího téměř tunu čekal málokdo.

Právě tahle rozmanitost dělá z chladnokrevníků fascinující svět.

Norik – předek českých obrů

S noriky začíná vlastně celý příběh.

Kořeny tohoto plemene sahají hluboko do historie, až do někdejší keltské říše Regnum Noricum rozkládající se kdysi především na území dnešního Rakouska. Právě zde se po staletí formoval kůň, který musel obstát v horském terénu, na obchodních stezkách i při těžké práci. Bez těchto koní by pravděpodobně nikdy nevznikla většina dnešních českých chladnokrevných plemen. Když dnes sleduji noriky na závodní trati, mám pocit, jako bych se díval na živý kus historie.

Slezský norik – horal, který přemýšlí, než zabere

Kdybych měl mezi českými chladnokrevníky vybrat univerzála, sáhl bych právě po slezském norikovi. Nepatří mezi největší evropské obry. Přesto opakovaně dokazuje, že samotná velikost není rozhodující. Spojuje sílu, obratnost, vytrvalost a především klidnou hlavu. V lese se pohybuje s jistotou, na soutěžní trati s přesností a člověk má často pocit, že si každou překážku nejprve promyslí a teprve potom se do ní pustí.

Právě proto patří dodnes mezi nejlepší koně pro šetrné přibližování dřeva v horských lesích a chráněných územích. Tam, kde by těžká technika napáchala škody, odvádí svou práci s přesností, kterou stroje jen těžko nahradí.

A pak je tu ještě jedna zajímavá drobnost. Někteří slezští norici nesou zbarvení označované jako White Tiger. Když takového koně necháte stát mezi stromy, hra světla a stínu jeho tělo téměř dokonale ukryje. Na okamžik člověka napadne, že právě takhle mohli kdysi splývat s horskou krajinou jejich dávní předkové. Jestli je to skutečný odkaz minulosti, nebo jen romantická představa, nevím. Když se ale takový kůň ztratí mezi stromy, člověk tomu rád uvěří.

Českomoravský belgik – dobrák s obrovskou silou

Belgika poznáte na první pohled. Široká hruď, mohutný krk a svalnatá záď budí respekt ještě dřív, než udělá první krok. Jenže každý, kdo s těmito koňmi někdy pracoval, ví, že jejich největší předností není síla. Je to povaha. Klidná. Vyrovnaná. Ochotná spolupracovat. Díky tomu bývají belgičtí chladnokrevníci výbornými partnery v párovém zápřehu. Nestačí, aby byli oba silní. Musí zabírat ve stejném rytmu, reagovat na stejné povely a důvěřovat nejen člověku, ale i jeden druhému. Když se taková dvojice opravdu sejde, okolí přestává vnímat dva koně. Vidí jeden dokonale fungující celek.

Peršeron – francouzský aristokrat mezi obry

A pak na trať přijede peršeron. Vedle robustních belgiků působí téměř vznešeně. Je vyšší. Statnější. Elegantnější. Pohybuje se s překvapivou lehkostí. Člověk skoro zapomene, že před sebou má koně, který může vážit více než jednu tunu. Peršeron pochází z francouzského kraje Perche a po dlouhá desetiletí pomáhal nejen v zemědělství, ale také při přepravě lidí a těžkých nákladů. Dnes si stále častěji nachází cestu i pod sedlo a zejména ve Spojených státech zažívá renesanci jako jezdecký kůň.

Znovu tak potvrzuje, že chladnokrevní koně nemusí být jen symbolem těžké práce. Přestože se jednotlivá plemena liší vzhledem, povahou i způsobem využití, spojuje je jedna věc. Po staletí pomáhala člověku. Dnes představují živou součást našeho kulturního dědictví. A podle mě si právem zaslouží označení, které používáme jen výjimečně. Jsou národním pokladem na čtyřech kopytech.

IV. Když závod kopíruje skutečný život

Na první pohled připomíná trať jezdecký parkur. Kužely, branky, kláda, couvání, ostré zatáčky…Jenže tady není nic náhodného. Každá překážka vychází ze skutečné situace, kterou musel forman se svými koňmi po dlouhá desetiletí zvládat při práci v lese nebo na hospodářství. Nejde o disciplíny vymyšlené pro diváky. Jsou obrazem práce, která bývala každodenní součástí života našich předků. Pojďme se na chvíli postavit vedle závodní trati.

Formanská jízda

„Na start formanské jízdy se právě připravuje další dvojspřeží…“Kočí naposledy upraví otěže. Pomocník zkontroluje postroje a rozhodčí dává pokyn ke startu. Koně se ochotně opřou do chomoutů a souprava se plynule rozjíždí. První překážka. Na první pohled jednoduchá. Stačí projet mezi dvěma brankami. Jenže vůz je dlouhý, koně širocí a prostoru není nazbyt. Vozataj musí začít zatáčet mnohem dříve, než by laik čekal. Každý centimetr rozhoduje.

Další překážka. Ostrá zatáčka. Dvojspřeží se téměř láme kolem vlastní osy. Princip je stejný jako před sto lety. Jen místo stromů, pařezů nebo stodoly dnes stojí na trati kužely. Přesto jde stále o tutéž dovednost. Přesně vést několikametrovou soupravu prostorem, kde není místo na chybu. Pak přichází disciplína, které se většina vozatajů upřímně věnuje s největším respektem. Couvání. Kdo někdy zkoušel couvat s přívěsem za autem, ten si dokáže představit, jak obtížné je přesně navést dlouhou soupravu do úzkého prostoru. Teď si představte, že místo motoru máte před sebou dva živé koně. Nemůžete otočit volantem. Nemůžete přidat plyn. Máte jen svůj hlas, otěže a důvěru, kterou jste společně budovali celé roky. Zde bývá nejlépe vidět skutečná souhra člověka a koní.

Ovladatelnost s kládou

Pro mnoho diváků je to nejatraktivnější disciplína celého dne. Kláda za koňmi neposlušně mění směr, zachytává se o nerovnosti a neustále připomíná, že nestačí projet překážku pouze s koňmi. Stejnou cestu musí zvládnout i několik metrů dlouhý kmen. Kočí proto přemýšlí několik metrů dopředu. Sleduje nejen koně, ale i pohyb klády za nimi. Přesně tohle kdysi řešili formani při každodenním přibližování dřeva z lesa.

Absolutní tah

Poslední disciplína působí na první pohled jednoduše. Ve skutečnosti patří k nejtěžším. Žádná rychlost. Žádný slalom. Jen člověk. Koně. A stále těžší náklad. Diváci sledují především kilogramy. Zkušený kočí se dívá jinam. Na první krok. Na okamžik, kdy se kůň opře do chomoutu. Na to, jestli zabere plynule a využije sílu celého těla. Obrovská síla totiž nepřichází v jediném prudkém záběru. Přichází klidně. Plynule. S rozvahou. Přesně tak, jak bylo při každodenní práci potřeba.

Když během závodů sleduji jednotlivé disciplíny, stále častěji si uvědomuji jednu věc. Ve skutečnosti nesledujeme jen sportovní výkony. Sledujeme staré formanské řemeslo převedené do podoby soutěže. Každá překážka má svůj smysl. Každý průjezd připomíná situaci, kterou musel forman kdysi zvládnout. A každý bezchybně projetý úsek je malou poctou lidem, kteří toto řemeslo po generace ovládali.

V. Když zkušenosti nahradí vzorce

Projet trať nestačí. Za několika minutami na závodní trati stojí roky práce, zkušeností a znalostí, které se v žádné škole nenaučíte. Když člověk sleduje soutěž poprvé, většinou vidí jen to nejzřetelnější – silné koně, těžký vůz a překážky, které je potřeba projet. Čím déle ale závody pozoruje, tím víc si uvědomuje, kolik znalostí se za každou zdánlivě jednoduchou jízdou skrývá. Zkušený forman vlastně neustále řeší praktickou fyziku. Jen tomu tak neříká. Při průjezdu zatáčkou odhaduje poloměr oblouku, délku vozu, sleduje pohyb klády za soupravou a podvědomě počítá se setrvačností i těžištěm. Ve svahu ví, kdy začne pracovat gravitace, na mokré trávě počítá s menší přilnavostí než na suché lesní cestě. Nikdo přitom nic nepočítá na papíře. Je to fyzika získaná nesčetnými hodinami praxe.

Stejně důležitá je ale biologie. Dobrý kočí musí svého koně dokonale znát. Ví, kolik práce ještě zvládne, kdy potřebuje odpočinek nebo napít, jak upravit krmnou dávku po náročném výkonu i kdy je čas zkontrolovat kopyta nebo postroj. V létě myslí na ochranu před ovády a dalším hmyzem, protože i drobná nepříjemnost může koně rozptýlit právě ve chvíli, kdy potřebuje jeho plnou pozornost.

A pak je tu to nejdůležitější. Důvěra.

Stačí několik minut u startovní čáry a člověk pozná dvojice, které spolu pracují řadu let. Vozataj nemusí zvyšovat hlas. Koně reagují na krátký povel nebo nepatrný pohyb otěží. Ne proto, že by se báli. Poslouchají, protože svému člověku věří. Možná právě to je na závodech chladnokrevníků nejkrásnější. Na trati nestojí člověk proti koni. Ani člověk nad koněm. Stojí vedle sebe dva partneři se společným cílem. Právě proto bývají nejlepší vozatajové zároveň nejlepšími chovateli. Dobře totiž vědí, že zdravý a spokojený kůň není prostředkem k vítězství a úspěchu. Je jeho podmínkou.

VI. Když utichne poslední cinknutí postrojů

Když jsem odjížděl z letošního Memoriálu bratří Machů, neodvážel jsem si domů jen vzpomínky na skvělé sportovní výkony. Odvážel jsem si především pocit vděčnosti. Vděčnosti vůči lidem, kteří svůj život spojili s chladnokrevnými koňmi. Vůči chovatelům, formanům, lesníkům, plemenářům, veterinářům i všem dalším, kteří navzdory době plné motorů a moderní techniky dokázali uchovat plemena, jejichž význam dnes nespočívá jen v práci, ale především v tom, co představují. Neuchovali jen několik koňských plemen. Uchovali zkušenosti. Řemeslo. Rodové linie. A hlavně vztah mezi člověkem a koněm, který se budoval po staletí.

Po tisíce let stáli koně po našem boku. Pomáhali obdělávat pole, svážet dřevo z lesů, převážet náklady a utvářet krajinu, ve které dnes žijeme. Dnes už jejich sílu většinou nepotřebujeme. O to větší důvod máme nezapomenout na jejich příběh. Proto nejsou závody chladnokrevníků jen sportovní událostí. Jsou poděkováním. Poděkováním lidem, kteří své zkušenosti předali dál. Poděkováním koním, kteří po staletí věrně sloužili člověku. A tichou připomínkou, že ne všechno, co ztratí svůj praktický význam, ztratí i svou hodnotu. Dokud budou po našich cestách znít kroky chladnokrevných koní, nebude jejich příběh uzavřen. A doufám, že ještě dlouho nebude.

Poděkování

Za pomoc při vzniku tohoto článku děkuji Ing. Pavle Smigové ze Stáje Erina Nihošovice za poskytnuté podklady a cenné informace.

Velké poděkování patří také pamětníkům, kteří se se mnou podělili o své osobní vzpomínky na bratry Machovy a historii chovu koní v Nihošovicích, především Josefu Bambáskovi.

Právě jejich vyprávění pomáhá uchovat příběhy, které bychom v žádných kronikách ani archivech nenašli.

Zdroje