Článek
Než začneme
O školství dnes mluví téměř každý. Politici, odborníci, média, rodiče i lidé, kteří do školy nevstoupili desítky let. Často se diskutuje o metodách, reformách, výsledcích testování nebo o tom, který vzdělávací systém je nejlepší. Méně už se ale mluví o samotných učitelích. O lidech, kteří každý den stojí před třídou a nesou skutečnou odpovědnost za to, jakou školu děti každý den zažívají.
Tento text nepíšu jako odbornou studii ani jako návod na ideální školství. Píšu ho především proto, že bych rád představil své pohledy na vzdělávání a podělil se o zkušenosti, kterými jsem během své cesty prošel – od krásných momentů až po chvíle, které člověka profesně i lidsky prověří.
Měl jsem možnost poznat školy v různých zemích, pracovat s dětmi z odlišných prostředí, zažít úspěchy i situace, které člověka profesně i lidsky zasáhnou. Přesto ve mně zůstává přesvědčení, že vzdělávání má obrovský smysl a že dobrý učitel může dětem změnit život více, než si často uvědomujeme.
Chtěl bych psát s respektem k učitelské profesi, která je podle mě jednou z nejtěžších a zároveň nejkrásnějších. Rád bych oslovil rodiče, kolegy i mladé nadšené učitele, kteří do škol přicházejí s ideály a chutí něco změnit. Právě oni budou rozhodovat o tom, jak bude české školství vypadat za deset či dvacet let.
Nejsem zastáncem jediné správné metody. Každá doba přinášela své pedagogické směry, své velké osobnosti i své omyly. Komenský, Montessori, Rousseau… každý z nich hledal odpověď na stejnou otázku: Jak co nejlépe učit děti. Dnes některé jejich myšlenky obdivujeme, jiné hodnotíme opatrněji. Přesto mají něco společného – připomínají nám, že dítě se neučí jen z učebnic, ale také z prostředí, vztahů a očekávání, která na něj klademe.
Ale mezi žáky a studenty stejně přijde učitel. Člověk z masa a kostí, který ráno vstoupí do třídy plné konkrétních dětí a zjistí, že žádná metoda sama o sobě nestačí. Musí hledat vlastní cestu. Se svými zkušenostmi, pochybnostmi, silnými i slabými stránkami. Někdy odchází domů s pocitem, že se něco opravdu povedlo. Jindy přemýšlí, co mohl udělat lépe. A druhý den ráno stejně znovu otevře dveře třídy. Protože vzdělávání není jen systém, metoda nebo reforma. Je to především každodenní práce lidí, kteří se navzdory všemu znovu a znovu snaží dětem otevřít cestu k poznání, sebevědomí i vlastní budoucnosti. A právě o tom bych chtěl psát.
Velké pedagogické osobnosti hledaly různé cesty. Nakonec ale mezi žáky a studenty stejně přijde jejich učitel.
Začít znovu
Za sebou jsem měl dlouholetou praxi v českém školství – na základní i střední škole, jako učitel i jako ředitel. Přesto jsem cítil, že pokud chci o vzdělávání přemýšlet poctivě, potřebuji vystoupit z vlastního prostředí a podívat se na školu i z jiné perspektivy. Možná právě proto je pro mě práce v zahraničí tak důležitou zkouškou.
Stojím v Německu před třídou. Stranou od podpory svého domovského prostředí i vzdělání. Nejsem tu ani jako ředitel, ani jako vyslanec. Jsem tu jen sám za sebe. A přemýšlím, jestli mě mé postoje, názory a dovednosti nezradí. Jestli ideály, za které jsem bojoval a stále bojuji, jsou skutečně realizovatelné. Jestli nejsem jen snílek. A pak si uvědomím, že odpověď nepřijde zvenčí. Přijde v každé hodině, v každém setkání s dětmi. V tom, jestli to, co dělám, dává smysl.
Teprve zde jsem se ocitl v situaci, kterou do té doby neznal ani učitel, ani ředitel ve mně. Najednou jsem se sám ocitl na místě člověka, který hledá správná slova. První týdny byly zvláštní zkušeností. Každá hodina byla malou zkouškou. Člověk najednou přemýšlí nad každým slovem a nechce nic pokazit. Jenže děti mě velmi rychle naučily něco, co bych se z žádné učebnice nenaučil. Nepotřebují dokonalou gramatiku ani bezchybné věty. Potřebují především cítit, že jim rozumíte a že se společně snažíte porozumět světu kolem sebe.
Jazyk není překážka. Je to nástroj. Největší překážkou totiž často není cizí jazyk, ale strach udělat chybu. Uvědomil jsem si, jak snadné je začít pochybovat sám o sobě – a jak důležité je mít vedle sebe někoho, kdo vám dá najevo, že chyba je jen součástí učení. Již během prvních měsíců jsem se ujistil, že úsměv, trpělivost, obyčejná kresba na tabuli nebo společně provedený pokus někdy dokážou víc než dokonale vystavěná věta. Jazyk se postupně stává prostředkem. Nikoli zdí.
Učit se od druhých
Měl jsem možnost nahlédnout do škol v různých částech Evropy – od finského Rovaniemi přes Leicester, Londýn, Antverpy a italské Vipiteno až po menší školy v Německu a Rakousku – Schönthal, Oberviechtach nebo Peilstein im Mühlviertel. Systémy se lišily, prostředí také.
Škola v Rovaniemi se nachází na polárním kruhu. Důvěra, samostatnost a odpovědnost jsou přirozenou součástí každodenního školního života.
V Rovaniemi jsem zažil prostředí, kde děti dostávaly mimořádnou důvěru. Měly větší odpovědnost za vlastní vzdělávání než v systémech založených spíše na drilu a testování. Přirozená byla volnost pohybu po škole i propojení mladších a starších ročníků. Děti se učily nejen od učitele, ale i mezi sebou. A přesto to nebyla anarchie. Byla to důvěra, která měla své hranice a byla dlouhodobě budovaná.
V malé škole v Peilsteinu im Mühlviertel jsem zažil zase jiný rozměr vzdělávání. Nešlo ani tak o systém, ale o vztahy. Výuka stála na osobní rovině, laskavosti a vzájemném respektu. Škola byla komunitou v pravém slova smyslu – místem, kde se lidé znají, naslouchají si a sdílejí nejen učivo, ale i každodenní zkušenosti. Každé dítě tam mělo své jedinečné místo.
V Leicesteru jsem se setkal se školou, ve které studovalo více než šedesát národností. Kromě jiného i bezpočet jazyků a nářečí. Často slýchám reakci: „No jo, oni jsou na to zvyklí.“ Jenže ono to tak jednoduché není. Nejsou zvyklí – jsou profesionální. A neustále se učí. Učitelé i děti.
Každá vlajka představuje jednu z národností žáků Babington College. Rozmanitost zde byla přirozenou součástí života školy.
Z Leicesteru jsem si odnesl spoustu inspirace a námětů. Kolega z Babington College Marc Penfold jednou přirovnal třídu k rozkvetlé zahradě. Má-li být opravdu krásná, musí každá rostlina dostat to, co potřebuje. Některé květiny potřebují více vody, jiné sucho. Některé plné světlo, jiné stín. Některé nevyrostou bez opory, jiné si cestu najdou samy. Stejně je to s dětmi – každé potřebuje jiné podmínky, aby mohlo růst.
Na Babington College mě překvapilo, jak přísně bylo prostředí školy nastavené z hlediska bezpečnosti. Platil zákaz tělesného kontaktu, jasně daná pravidla a důsledně hlídané hranice – například tzv. „žlutá zóna“ jako prevence proti šikaně. Na první pohled to může působit jako rozpor. Ve skutečnosti ale právě tyto hranice vytvářely prostor, ve kterém se děti mohly bezpečně rozvíjet.
Důvěra jako základ
Když se dnes ohlédnu za všemi těmi školami, uvědomuji si, že přes všechny rozdíly měly něco společného. Nejdůležitější nebyly budovy, učebnice ani moderní vybavení. Bylo to přesvědčení, že skutečný výkon nemůže vyrůst z tlaku, ale ze vztahů. Věřily, že dítě podá svůj nejlepší výkon tehdy, když se cítí bezpečně, přijímané a respektované.
Vztahy se ale měří obtížně. Neexistují pro ně jednoduché testy ani rychlé výsledky. Jejich dopad se ukazuje postupně – v kvalitě života, ve schopnosti spolupracovat, v ochotě převzít odpovědnost za sebe i za druhé.
Zkušenost z Německa, konkrétně z Bavorska, mi ukázala sílu dobře nastaveného systému. Přechody mezi jednotlivými stupni vzdělávání jsou promyšlené a navazují na sebe. Děti i rodiče mají jasnější představu o možnostech dalšího směřování. Je přitom důležité dodat, že vzdělávací systém v Německu není jednotný a liší se podle jednotlivých spolkových zemí. Přesto zkušenost z Bavorska ukazuje, jak může fungovat propojení jasných pravidel, promyšleného vedení žáků a důrazu na jejich budoucí uplatnění.
Velká pozornost je věnována přípravě na budoucí povolání. Už od nižších ročníků se děti na některých školách seznamují s různými profesemi a postupně získávají první zkušenosti z reálného pracovního prostředí. Zkoušky mezi jednotlivými vzdělávacími stupni nejsou anonymní, mají jasně daná pravidla a děti jsou na ně důkladně připravovány – bez ohledu na to, zda jde o školu státní či soukromou, nebo o přístup tradiční či alternativní.
Této problematice bych se rád podrobněji věnoval v některém z následujících článků.
Děti na prvním místě
Musím zmínit i jednu zkušenost ze svých pracovních cest do země s autoritářským režimem.
Zkušenost z Běloruska pro mě byla v mnohém odlišná. Byla patrná velká snaha udělat na návštěvníky dojem – vše bylo připravené, organizované, reprezentativní. Jedna situace mi zůstala hluboko v paměti. Naše skupina měla zpoždění skoro dvě hodiny. Děti přitom celou dobu čekaly na schodišti, připravené na své vystoupení. Tehdy jsem si uvědomil, jak snadno se může stát, že ve snaze ukázat školu v tom nejlepším světle zapomeneme na to nejdůležitější – na samotné děti. Od té doby si pokaždé připomínám, že každá škola by měla vypadat nejlépe, když ji nikdo nepozoruje. Právě tehdy totiž ukazuje svou skutečnou tvář.
A pak přijde učitel
Dnešní třída je pestrá. Sedí v ní vedle sebe děti nadané, děti, které potřebují více času, děti s různými životními příběhy i děti, které si do školy nesou starosti z domova. Žádná metoda nevznikla pro takovou třídu, jakou máme dnes. A tak se znovu vracíme k tomu nejdůležitějšímu – k učiteli. Ne jako vykonavateli jedné metody, ale jako člověku, který dokáže z různých přístupů vytvořit smysluplný celek pro děti, které má právě před sebou. Možná bychom měli méně diskutovat o tom, který systém je nejlepší, a více o tom, jak podpořit dobré učitele. Protože právě oni jsou tím skutečným vzdělávacím systémem.
Ať už jsem stál ve třídě na severu Evropy, v rušném velkoměstě nebo v malé pohraniční škole, vždy se potvrdilo jedno – děti jsou různé, podmínky jsou různé, ale rozhodující nakonec zůstává člověk, který před nimi stojí.
Komenský. Rousseau. Montessori… každý z nich zanechal školství něco cenného. Ale zítra ráno stejně znovu otevře dveře třídy opravdový učitel. Se svými zkušenostmi, pochybnostmi i nadějemi. A právě na něm bude záležet nejvíc.
Tento článek je první částí volného cyklu zamyšlení nad školou, vzděláváním a hledáním různých cest k dětem.
V příštím pokračování se podíváme na jednu z těchto cest zcela konkrétně – prostřednictvím opravdového příběhu.
Zdroje a podklady:
Bayerisches Staatsministerium für Unterricht und Kultus – https://www.km.bayern.de – informace o bavorském vzdělávacím systému, vzdělávacích cestách, profesní orientaci a přípravě žáků. – informace o bavorském vzdělávacím systému, vzdělávacích cestách, profesní orientaci a přípravě žáků.
Napapiirin yläaste (Arctic Circle Secondary School), Rovaniemi – prezentační materiály školy získané během osobní návštěvy autora.
Montessori-Schule Schönthal – vlastní pedagogická praxe autora a zkušenosti s bavorským vzdělávacím prostředím.
Další popisované zkušenosti a postřehy vycházejí z osobních návštěv autora v uvedených školách a z jeho dlouholeté pedagogické praxe.
